„Trvalo vám téměř dva týdny, než jste navázal kontakt, a když se vám to konečně podařilo, nechal jste subjekt uniknout.“ Muž v čele stolu uhasil cigaretu v přeplněném popelníku a okamžitě si zapálil další. Špičky ukazováku a prostředníku na pravé ruce měl ostře zažloutlé a vzduch v nevelké místnosti už naplnil modravý kouř z tureckých cigaret, které bez ustání kouřil. „Postupoval jste v souladu s pokyny?“ zeptal se.
Ramón Machado lehce pokrčil rameny. „Byl to jediný spolehlivý způsob, jak si získat a udržet její pozornost. Musíte si uvědomit, že ta žena je zvyklá vyvolávat obdiv. Stačí jí kývnout prstem a muži se kolem ní jen rojí. Myslím, že byste měl v této záležitosti důvěřovat mému odhadu.“
„Nechal jste ji uniknout.“ Starší muž naproti němu věděl, že se opakuje, ale ten chlap ho k výtce vyprovokoval.
Nelíbil se mu a zatím jej neznal natolik dobře, aby mu důvěřoval. Ne že by plně důvěřoval kterémukoliv ze svých operativců, tenhle však vystupoval až příliš sebejistě a arogantně. Tam, kde by se jiný krčil jako spráskaný pes, on na výtky reaguje jen pokrčením ramen. A drze si dovolí stavět svůj vlastní odhad nad mínění nadřízeného.
Joe Cicero přimhouřil oči neprůhledné jako dvě kaluže vyjetého motorového oleje a nápadně černé na pozadí bledého obličeje a stříbřitě šedivých vlasů, jež mu zplihle splývaly přes uši a čelo.
„Pokyny zněly navázat kontakt a udržet ho.“
„Při vší úctě, soudruhu náčelníku, pokyn zněl získat si důvěru té ženy, ne se na ni vrhnout jako vzteklý pes.“
Ne, Cicerovi se nelíbil. Choval se urážlivě, v tom však hlavní problém nespočíval. Byl to cizinec. Joe Cicero pokládal za cizince každého, kdo nebyl Rus. Bez ohledu na teorii mezinárodního socialismu vnímal jako cizince východní Němce a stejně tak třeba Jugoslávce, Maďary, Kubánce nebo Poláky. Do stavu nepříčetné zuřivosti jej pak přiváděla skutečnost, že musel přenechávat jiným velký podíl odpovědnosti za úsek, který vedl téměř třicet let. Zvláště pak takovýmhle lidem.
A Machado nejen že je cizinec, ale má prohnilé kořeny a původ. Není to žádný potomek proletariátu, ba dokonce ani té opovrhované buržoazie. Je to se vším všudy příslušník nenáviděné a k zániku odsouzené privilegované společenské třídy – šlechty. Aristokrat.
Pravda, Machado svůj původ haněl a opovrhoval jím a šlechtický titul nyní používal pouze k dosažení svých cílů, ale Joe Cicero jej považoval za člověka s poskvrněnou krví. Jeho aristokratické způsoby a strojenost urážely vše, v co Cicero věřil.
Navíc se Machado narodil ve Španělsku, ve fašistické zemi a bývalé katolické monarchii, která už v minulosti byla nepřítelem lidu a o to víc je jím dnes pod nadvládou té zrůdy Franka, jenž zlikvidoval komunistickou revoluci. Mohl se stokrát označovat za kubánského socialistu, pro generála Cicera páchl španělským fašismem a aristokracií.
„Nechal jste ji uniknout,“ trval na svém. „Po všem tom čase a penězích, co operace zatím stála.“ Uvědomoval si svou těžkopádnost a neohrabanost i to, jak jeho síly ochabují. Nemoc ho navíc pomalu, ale jistě připravovala i o někdejší bystrozraký důvtip.
Ramón se usmál pohrdlivým úsměvem, který Joe Cicero tolik nenáviděl. „Uvízla na háčku jako ryba. Může plavat a potápět se jen tam, kam jsem ochoten ji pustit.“
Opět si dovolil svému nadřízenému odmlouvat a generál se zamyslel nad posledním, avšak nejpalčivějším důvodem své zášti vůči tomuto člověku. Onen důvod představovalo Machadovo mládí, elegance a zdraví. Bolestně mu připomínaly jeho vlastní smrtelnost, neboť Joe Cicero umíral.
Už od dětství kouřil jednu odpornou tureckou cigaretu za druhou a při poslední návštěvě Moskvy u něj lékaři zjistili rakovinu plic. Nabídli mu léčení v jednom ze sanatorií vyhrazených důstojníkům jeho postavení, avšak Joe Cicero se namísto toho rozhodl dál sloužit a dohlédnout, aby agendu v pořádku převzal jeho nástupce. To ovšem netušil, že nástupcem se má stát tenhle zatracený Španěl. Kdyby to věděl, nejspíš by zvolil sanatorium.
Cítil se unavený a bez energie. Vešker…
