Benedict rozzlobeně pochodoval po podlaze otcovy studovny, otočil se k oknům, zastavil se, a zahleděl se na horu za údolím.
"Tys ho zranil. Tys ho rozdrtil." Ruby se neúnavně vrtěla v židli na druhé straně místnosti. Své dlouhé nohy skrčila pod sebe, seděla jako kočka ve velké židli. Obavy se jí projevily v jemných vějířcích vrásek v koutcích očí a ve způsobu, jakým špulila rty. Měla předpokládat, že takto zareaguje, měla vědět, že chvíle triumfu se nikdy nevyrovná tomu, co od ní očekával - a po pomstě musí vždy následovat nakyslý odpor a pocit rozčarování. Zjistila, že pro ni bude nejbezpečnější nechat ho teď samotného, v žádném případě se s ním teď neměla vrátit do starého domu na Wynberg Hill. Vstala a přešla k němu.
"Miláčku. Půjdu teď domů. Chci sbalit jeho věci a zbavit se ho. Odteďka jsme jenom ty a já - společně."
Natáhla se, aby ho políbila, ale Benedict odvrátil tvář.
"Ó! Takže odcházíš, že?" Měl netrpělivý výraz, rty zlomyslně našpulené.
"Jsme oba unavení, miláčku. Odpočiňme si chvilku ... a později se vrátím - večer."
"Takže teď velíš ty, že?" nepříjemně se zasmál.
"Miláčku -"
"Vynech všecky miláčky. Uzavřeli jsme obchod a nevyšlo to. Byla jsi jenom palicí, která měla rozbít tu jeho lebku - a víš co? Jemu na tom houby záleželo! Díval jsem se na něho, byl rád - ano! Měl zatracenou radost z toho, že se tě zbaví."
"Benedicte -," poodstoupila. "Poslouchej."
Přistoupil k ní blíže a nahnul se až k jejímu obličeji.
"Jestli tak proklatě toužíš odejít, proč to, kruci, neuděláš - tak běž. Jestli tě už opravdu nechce on - potom tě nabeton nechci ani já."
"Benedicte," zašeptala. Barva jí vyprchala z obličeje, zbledla jako plážový písek. Civěla na něj s hrůzou, protože její sny se začaly rozpadat v trosky. "Ty to tak nemyslíš."
"Nemyslím? Je to tak!" Zaklonil hlavu a znovu se zasmál. "Poslouchej, máš pěkné diamanty a norkový kožich. Máš velký dům v Bishopscourtu - myslím, že pro děvku to je docela dobrý výdělek."
"Benedicte," vydechla urážkou, ale on neposlouchal.
"Potvrdil jsem si, že jsem tě mohl dostat, že? Vyzkoušel jsem si, že jsem mu tě mohl přebrat - a proto to všechno. Tak proč nejdeš jako hodná holčička."
"Ten stroj. Vím, cos udělal s Kingfisherem."
To byla chyba. Do té chvíle měla ještě pořád šanci. Změnil výraz a obličej mu zbrunátněl. Když promluvil, měl roztřesený hlas, plný zuřivosti, a rty vypadaly, jako by se nafoukly.
"Zkus to," zašeptal odpověď. "No tak, zkus to. Dají ti patnáct let v ženské věznici, moje krásko. A mysli taky na to -" Ukázal jí svou ruku, podržel ji před jejíma očima jako zbraň. "Zabiju tě. Přísahám před Bohem, zabiju tě holýma rukama. Ty víš, že to udělám - už toho o mně víš dost." Ustupovala a on šel za ní, ruku stále u jejího hrdla. "Už jsem ti zaplatil. Teď vypadni."
Několik vteřin před ním stála a on nebyl ještě tolik rozzuřený, aby si nevšiml strachu v jejích očích, který se smíchal ještě s něčím jiným, co zúžilo její panenky a stáhlo rty, takže se ukázaly malé bílé zuby.
"Dobře," řekla. "Půjdu."
A vyšla z pokoje, elegantně vypochodovala, dlouhé žluté vlasy se pohupovaly na ramenou. Ruby jela pomalu, protože její pohled byl rozmazaný slzami. Dvakrát na ni zatroubili jiní řidiči, ale ona oběma rukama svírala volant, hleděla upřeně dopředu a jela ulicí De Vaal podél nejnižších úbočí hory. Než dojela k univerzitě, odbočila z vozovky a dala se přes borový les až na parkoviště za památníkem Cecila Rhodese. Vystoupila z vozu a kráčela dolů k široké dlážděné terase pod řeckými sloupy a kamennými schody, kde mohutná socha jezdce nekonečně propátrávala horizont s jednou rukou stínící si oči. Přešla k zídce a zahleděla se na vzdálené modré hory Helderberg. Objala si ramena, protože vítr, profukující její hedvábné letní šaty, byl tak studený, jako bylo studené její trápení. Víčka pomohla slzám bez povšimnutí sklouznout po tvářích a dále na hedvábné šaty. Byly to slzy sebelítosti, ale také slzy hněvu, tak pálivě studeného jako suchý led. "Svině," vyklouzlo jí z rozechvěl…
