Johnny sebou praštil oblečený do postele a mnul si zavřené oči konečky prstů. Cítil, jak je zmatený a vyvedený z rovnováhy, ostrost jeho myšlení, které obvykle řeší problém rychle a radikálně, byla těžkopádná. Tento problém byl tak zmnohonásobený a zamotaný, že se cítil jako člověk v hustém africkém ebenovém háji, snažící se vysekat si cestu ven tupou mačetou. Ani neotevřel oči, hrábl po telefonu, dívka v hotelové centrále dole odpověděla. Dal jí telefonní číslo v Kimberley.
"Na výzvu, pana Ralpha Ellisona."
"Během patnácti minut, pane Lanci," řeklo mu děvče.
"O. K.," odpověděl Johnny. "Řekněte hotelové službě, ať mi pošlou Chivas Regal a sodu." Najednou se potřeboval napít něčeho, co by utlumilo jeho bolest. "Dvojitou, zlato - ne, dvě dvojité."
Než ho přepojili na Kimberley, vyprázdnil obě sklenice.
"Ralphe?" řekl Johnny do sluchátka.
"Johnny, to jsem rád, že tě slyším." Za tvrdým diplomatickým tónem hlasu Ralpha Ellisona bylo slyšet ozvěnu podobnou vzdálenému smíchu a Johnny okamžitě věděl, že rozhovor bude k ničemu. Krucinál, zpozdil se - samozřejmě, Benedict ho předběhl.
"Ještě pořád bys chtěl koncesi na ostrovy?" Johnny vypálil zoufalou otázku.
"Samozřejmě, víš, že se o to zajímáme," odpověděl Ralph. "Cena je dva milióny."
Johnny už ztratil zájem o ostrovy a lehl si znovu na postel, opět zavřel oči. Věděl, že Ralph se bude mstít Johnny ho dovlékl k soudu, vyhrál a tím si odřízl cestu zpět.
"Dva milióny," zamumlal Ralph. "No, to je trošku moc - za naleziště, které vynáší 200 karátů malých průmyslových diamantů z 10 000 náplní, to je rozhodně vysoká cena. Samozřejmě bychom nechtěli tu vaši "válečnou loď" - nezakládáme svou vlastní flotilu."
Ralph se šťavnatě zasmál.
"Mohli bychom hovořit nejvýše o padesáti až stech tisících - ne více než tolik, Johnny."
"Dobře, Ralphe." Johnny mluvil ztěžka. "Díky za vše, musíme se někdy sejít na skleničku."
"Kdykoliv, Johnny," souhlasil Ralph.
Johnny praštil sluchátkem zpět na vidlici a zahleděl se do stropu. Slyšel, že bolest rány po střele je nejprve tupá - a on teď cítil otupělost. Všechna energie z něho vyprchala, ztratil směr.
Pronikavězazvonil telefon. Zvedl ho a děvče z centrály se příjemně zeptalo:
"Už jste skončil, pane Lanci?"
"Ano," řekl Johnny. "Možná jste to teď vystihla."
"Máte ještě nějaké přání?"
Dívka byla uvedena do rozpaků.
"Ano, zlato, pošli mi něco na bolehlav."
"Prosím, nerozuměla jsem?"
"Ještě dvě velké whisky prosím."
Vypil je ve vaně, a když se utíral, zazvonil zvonek na dveřích. Obtočil si osušku kolem pasu a přešel pokojem, aby otevřel. Tracey vkročila do ložnice a zavřela za sebou dveře. Stáli a dlouho se na sebe dívali. Měla tmavé a velké oči, odráželo se v nich ostře jeho utrpení.
"Johnny -"
Měla drsný hlas. Přikročila a pohladila ho dlaní po tváři. Se skleslými rameny k ní přistoupil blíže, čelo položil na její rameno. Těžce se nadechl.
"Pojď," řekla a zavedla ho k posteli. Nato přešla k oknům a zatáhla závěsy. Bylo teplo a bezpečně v tom napůl zatemněném pokoji se zataženými závěsy. Objímali jeden druhého, jak to dělali kdysi dávno. Přilnuli k sobě, takže se jejich dech spojil, a nebylo třeba mluvit. Stali se z nich milenci, zdálo se jim, jako by na tuto chvíli čekali celý život. Když později ležel v jejím náručí, cítil, jak se mu vrací síla přenesená z ní. Posadil se na posteli a zmatený, téměř mámivý pocit vyprchal. Vysunul bradu a zalesklo se mu v očích.
"Pořád máme ještě tři dny," řekl.
"Ano." Posadila se vedle něho. "Běž, Johnny. Běž rychle, neztrácej ani chvilku."
"Vyjedu s Kingfisherem z hlavní průrvy. Najdu ty diamanty. Jsou tam. Vím, že tam jsou. Pojedu s ním rovnou do chřtánu ostrovů. Najdu ty zatracené diamanty - ksakru, určitě je najdu."
Švihl nohama z postele, hmátl po oblečení a letmo se podíval na hodinky.
"Čtyři hodiny. Můžu být v Cartridge Bay několik minut po setmění. Mohla bys, prosím tě, zavolat centrálu telekomunikací a požádat je, aby se spojili s rádiem Cartridge Bay. Ať pro mě nachystají osvětle…
