Johnny se díval, jak dvě velká letadla rolují ke konci přistávacího pruhu, otáčejí se a s řevem vzlétají pryč na purpurovou a červenou večerní oblohu. Když odjeli, byl tu najednou klid a ticho pouště bylo dokonalé. Johnny seděl v otevřeném landroveru a kouřil cigaretu, zatímco kolem něho nastala noc. Byl stísněný, obával se Benedictova neskrývaného varování a neblahé předtuchy, kterých se nemohl zbavit.
Poslední paprsky západu slunce zmizely z potemnělé oblohy, a pouštní hvězdy byly jasné a těžké a tak blízko, stříbřily vesmírnou klenbu třpytem, kterému by obyvatel města nikdy neuvěřil. Johnny se tiše stočil na sedadle landroveru a dumal, proč všechny ty těžkostí posledních měsíců. Nakonec, když prošel v duchu své jednání a příčiny nenašel, musel uznat, že je prostě unavený a neustále napjatý. Nejen z pracovních záležitostí, ale dost sil ho stál složitý vztah s Tracey, jeho manželství s Ruby, které se právě hroutilo, a naposledy hádka s Benedictem. Odhodil cigaretu a hleděl zasmušile na roj jisker, který sc rozprskl, jakmile oharek dopadl na zem. Potom nastartoval vůz a pomalu jel dolů k molu.
Světla Kingfisheru tvořila žluté a stříbrné cestičky na klidných vodách zálivu. Každé okénko kajuty bylo jasně osvětlené a dodávalo mu slavnostní ráz výletní lodě, Johnny vystoupil z landroveru na začátku mola a přecházel k lodi. Mumlavý hukot motorů ho trošku potěšil, znamení, že plavidlo se chystá na ráno. Na palubě se zastavil mezi gigantickými nádržemi se stlačeným vzduchem, každá měla rozměry parní lokomotivy, a zkontroloval tlakoměry. Ručičky se pohybovaly zřetelně po ciferníku a nálada se mu trošku spravila. Vylezl po žebříku na můstek a do kajuty s mapami, kde Sergio a Hugo pili kávu.
"To nebyla moje chyba, pane Lanci," začal Sergio omluvně. "Já jsem gentleman - nemohl jsem odmítnout dámě."
"Jednou si vykopeš svůj vlastní hrob svým vlastním rýčem." varoval ho Johnny žertovně, když přecházel přes místnost ke stolu s mapou a naklonil se nad něj.
"Takže jdem na to -"
Johnnyho únava ihned zmizela, když se podíval na velkou podrobnou mapu. Oba ostrovy byly jasně zaznačeny.
"Hugo, kde máš průzkumná měření?"
"Tam, na stole."
Hugo a Sergio přistoupili a postavili se po obou stranách k Johnnymu, zatímco on otevřel objemný svazek papírů psaných strojem.
"Měření hloubky, které jsme dělali, se liší od podrobné mapy. Dali jsme tam naše čísla, než ohraničíme těžebný prostor."
Všichni tři se sklonili nad mapu s odpichovátky a paralelně začali označovat cestu, kterou měl Kingfisher urazit přes labyrint útesů a průrv. Bylo dlouho po půlnoci, když se Johnny těžce vydal do kajuty pro hosty pod můstkem Odkopl boty, lehl si na kavalec, aby si chvilku odpočinul, a než se svlékl, upadl do hlubokého spánku vyčerpáním. Vzbudil ho jeden z mužů posádky s hrnkem kávy a Johnny si rychle navlékl větrovku, než vyběhl na můstek.
Kingfisher právě vyplouval z kanálu Cartridge Bay na otevřené moře a Sergio se na něho nadšeně šklebil od kormidla. Svítání za nimi bylo pouhým příslibem - citrónové zbarvení nad pouští kontrastovalo s mořem černým jako antracit, zvlněným slabým ranním větříkem. Stáli na potemnělém můstku, v dlaních svírali smaltované hrníčky a srkali horkou kávu. Potom se otočili a pluli na jih, souběžně s pouští, která teď hrála oranžovou a fialovou. Mořští ptáci létali nad nimi, hejno plameňáků se změnilo v žhnoucí oštěpy ohně v ranním slunci, jak rychle přeletěli nad přídí. Slunce se s dramatickou prudkostí přehouplo přes horizont a osvětlilo křídově bílé útesy ostrovů daleko vpředu, takže zářily jako majáky na studeném zeleném moři. Sprej roztříštěné vody se odrážel o ostrovy jako clona, která se objevovala a zase mizela podle pohupování lodě na vlnách.
Wild Goose na ně čekala připravená na závětrné straně ostrovů, ale vyplula ven, aby je přivítala, kolébajíc se a vrávorajíc na neklidném moři, které klouzalo po útesech ostrovů nebo vařilo v průrvě mezi nimi. Vysílačka začala praskat a skřípat, když z Johnnyho pozorovatelen na b…
