VYPRÁVĚNÍ TŘETÍ
O ZLOMYSLNOSTI LÉTA, O HRŮZÁCH PRAVÉHO POLEDNE, O NENASYTNOSTI SLUNCE, O NEHYBNOSTI VODY A O CESTÁCH POTU, V PRVNÍ ŘADĚ, PAK O PUTOVÁNÍ ČERVENÉ ŽEBROVKY
Na tišinách pod Soběslaví řeklo léto: „Vy mě znáte jen z tý dobrý stránky! Ale počkejte, až mě poznáte z tý špatný stránky! Já vás přinutím až k pláči!“ A dalo se do práce.
Veselé vlnky peřejí vystřídala chmurná vlna veder. V řece ubývalo vody, tok se zpomaloval. Lodi se prodíraly bezvětřím a tuhotekutou plání, která připomínala rybník. Až na to, že rybník má někde konec.
Jediným zpestřením bylo přetahování jezů. Člověk se aspoň prošel. Vkleče.
Za posledním jezem toho měli právě dost. Přestali pádlovat, odpočívali na nehybné vodě.
„Koupím si motůrek,“ chrčela Kateřina. „Malej, něžnej motůrek. On mi bude prozpěvovat, poveze mě po řece.“
„Copak dělám něco jinýho?“ rozčilil se Bongo. „Akorát že neprozpěvuju, no. Jinak na týhle lodi stejně všechno vodřu sám.“
Kateřina se chtěla začít hádat, ale jak se otočila, spatřila na hladině za sebou nezvyklý výjev.
Pod jezem se objevila prázdná loď. Pomalu plula napříč řečištěm. Chvíli jevila snahu pustit se za loďstvem, ale vratiproud, ji otočil zpátky k jezu. Hnal ji zprava doleva a pak zleva doprava.
„Převozník,“ řekl Sumec. „Je mu horko, tak jde pod vodou a tahá loď za sebou.“
Loď pořád křižovala tam a zpět, takže je to za chvíli přestalo bavit. Bylo příliš velké parno. Utábořili se tři sta metrů pod jezem.
Před půlnocí se zvedl vítr a ten vítr před sebou hnal stín lodi. Vypadalo to divně; sunula se pár metrů od břehu a nikdo na ní neseděl. První ji zpozoroval Bongo.
„Loď,“ zařval do večerního ticha. „Prázdná! A jede!“
Sumec posvítil na hladinu baterkou. Poznamenal, že loď někomu uplavala, že to se povedlo a že by se měla chytit. Než to dořekl, zadul vítr a loď se vymanila z kužele světla. Zmizela ve tmě.
Bongo nelenil. Strhl ze stromu koňadru, uchopil poleno vedle ohně, přivázal ji ke koňadře, roztočil koňadru i s polenem nad hlavou a mrštil jím k lodi. Předpokládal, že poleno dopadne na dno lodi a buď ji prorazí, nebo neprorazí. V případě, že ji neprorazí, přitáhne Bongo loď za koňadru ke břehu. Zazněla dutá rána provázená zlověstným třeskem, Bongo vítězně zahalekal a přitáhl koňadru.
„Takhle se sice chytají lodě, ty moulo,“ poznamenal Keny, „ale jedině nepřátelský.“
Loď vyvázla s přeraženým šprajcem, zlomeným kýlem a dvěma trhlinami, které se táhly od kýlu k čáře ponoru.
„To mám za hodinu spravený, rozumíš,“ mávl Bongo rukou. „Ráno vstanu v šest. A vůbec. Když si někdo nechá uplavat loď, tak se pak nemůže divit.“
Loď byla starší červená žebrovka vlastní výroby, úzká, s vysokými boky.
„To je náhodou moc divný,“ řekl Sumec.
„Třeba se někdo utopil,“ vyjekla Lída, Sumcův háček, strašpytel a fanatik domácích prací. Všechny to vzrušilo.
„Prosimtě. To by dělal kravál. Lidi, co táboří u jezu, by ho slyšeli.“
„Jenže von tam nikdo netáboří.“
„Nad jezem je plno stanů.“
„Ale ta loď byla pod jezem. Prázdná loď se přes suchej jez nedostane.“
„Třeba se někdo zasebevraždil z nešťastný lásky,“ pravila Křižákovi krásná Dana. „Měl ji rád, a nevěděl, jak to říct. Tak se zasebevraždil.“
„Dyť von se někdo přihlásí,“ zívl Křižák. „Pojďte spát. Zejtra bude na vodě jako v pekle.“ Křižák to musel vědět. Křižák věděl vždycky úplně všechno. Rozešli se do stanů. Pouze pečlivka Lída prala až do půl jedné v černé řece halenku a s děsem pošilhávala k strašidelnému jezu.
Peklo čekalo na chvíli, až začnou naplňovat lodní pytle. Žár zesílil. Vzduch zomáčkovatěl. Každé trenýrky pozvednuté z trávy byly zdrojem nepředstavitelných útrap. Někteří podlehli dojmu, že se jejich bagáž za nocí tajně rozmnožuje.
Nebylo to nic proti tomu, co je ten…
