8.
Bylo to stejné jako každé jiné napojení, elektrochemická vazba mezi mozky, spojení přes implantovanou zásuvku v lebce. Přesně jako jiní dva lidé, kteří chtějí spolu komunikovat. Byl tu jediný rozdíl, nepoužili jsme zásuvku. Přeskočili jsme celou úvodní kapitolu kontroly vlnových délek, porovnávání napětí a vybírání vhodného přizpůsobovacího adaptéru. Všechno dokázala udělat sama, jen porovnala vzniklé potenciály. Najednou jsem ucítil nějakou změnu a pak už byla se mnou.
„Dýchej,“ řekla. „Dýchej zhluboka. Naplň si plíce vzduchem. Promni si ruce. Sáhni si na tvář. Podrbej se za levým uchem. Prosím. Moc prosím. Už je to tak dlouho, co jsem naposledy něco cítila.“
Její hlas zněl stejně jako dřív, skutečný a nehmotný zároveň. Neměl žádnou podstatu, žádnou barvu, nic nenapovídalo, že je vytvořen vibracemi hlasivek. Přesto byl jasný, pevný, skoro hmatatelný, po všech stránkách pravý, jen nikde nebylo vidět osobu, k níž patřil. Předpokládám, že zatímco byla mimo mě, musela nechat vypučet nějaké vlákno, část sebe sama, které zavedla až do mého nervového systému, aby mohla hlas vytvořit. Teď už to bylo zbytečné. Ale já pořád vnímal slova, jako by přicházela zvenku, i když Vox se už usadila uvnitř.
Překypovala potřebami.
„Napij se vody,“ naléhala. „Sněz něco. Můžeš zapraskat klouby? Udělej to, prosím. Dej si ruku mezi nohy a stiskni. Chci toho tolik cítit. Máš tu nějakou hudbu? Zahraj mi něco, můžeš? Něco hlasitého, něco fakticky tvrdého.“
Udělal jsem všecko, co chtěla. Postupně se uklidňovala.
Sám jsem byl podivně klidný. Nijak zvlášť jsem její přítomnost uvnitř v sobě necítil, žádný nepochopitelný tlak v lebce, žádné mravenčení kolem páteře. Její a mé myšlenkové pochody se nepletly. Zdálo se, že nemůže ovládat mé pohyby ani měnit mé pocity. V tomto ohledu bylo naše soužití volnější než obyčejné napojení člověka na počítač. Jak jsem brzy zjistil, zatím si to tak přála. Neměli jsme zůstat rozděleni dlouho.
„Je to teď lepší?“ zeptal jsem se.
„Myslela jsem, že se zblázním. Kdybych nemohla zase něco cítit…“
„A teď můžeš cítit?“
„Díky tobě ano. Dotýkám se všeho, na co sáhneš ty.“
„Víš, že tě nemůžu schovávat dlouho. Kdyby mě nachytali, že schovávám uprchlíka, zbavili by mě velení. Nebo ještě něco horšího.“
„Už ke mně nemusíš mluvit nahlas,“ řekla.
„Nerozumím.“
„Jenom vysílej. Máme teď společný nervový systém.“
„Můžeš číst mé myšlenky?“ řekl jsem, stále ještě nahlas.
„Ne úplně. Nejsem napojená na vyšší mozková centra. Ale sleduji pohybová a vstupní data. A vnímám i subvokalizaci. Víš, co to je? Mohu slyšet tvé myšlenky, pokud budeš chtít. Je to jako počítačové spojení. Už jsi byl v kontaktu, ne?“
„Občas.“
„Tak to znáš. Jenom uvolni přístup. Nemůžeš chodit po lodi a mluvit nahlas k někomu neviditelnému, víš. Pošli mi něco. Není to těžké.“
„Takhle?“ řekl jsem a představil jsem si balík slovní informace, který klouže kanály mého mozku.
„Vidíš? Dokážeš to!“
„Ale i tak,“ podotkl jsem, „se mnou takhle nemůžeš zůstat dlouho. Musíš to pochopit.“
Zasmála se. Byl to zcela zřetelný neslyšný smích. „Říkáš to tak vážně. Vsadím se, že jsi ještě celý vedle z toho, žes mě k sobě vzal.“
„To jistě. Věřila jsi, že to udělám?“
„Jasně. Věděla jsem to od první chvíle. Ty jsi v podstatě hrozně hodný člověk.“
„Opravdu, Vox?“
„Ovšem. Stačilo, aby sis přestal dělat násilí.“ Znovu ten tichý smích. „Dokonce ani neznám tvé jméno. Trčím tu přímo ve tvé hlavě a nevím, jak se jmenuješ.“
„Adam.“
„Hezké jméno. Pozemské?“
„Ano, je to staré pozemské jméno. Velmi staré.“
„A ty jsi ze Země?“ zeptala se.
„Ne. Jedině snad v tom smyslu, že všichni pocházíme ze Země,“ poznamenal jsem.
„A odkud tedy?“
„Teď se mi o tom nechce mluvit,“ řekl jsem.
Zamyslela se. „Tolik nenávidíš místo, kde ses narodil?“
„Prosím, Vox…“
„Samozřejmě, nenáviděl jsi ho. Stejně jako já nesnášela Kansas IV. Jsme oba stejní, ty a já. Jsme jeden jako druhý. Ty jsi strašně opatrný a já impulsivní. Ale jinak jsme úplně stejní. Proto se tak dobře snášíme. Jsem ráda, že …
