31. kapitola
Když mi skončila dovolená, přihlásil jsem se do služby a vyrazil poprvé sám jako časový průvodce.
Měl jsem vzít šest lidí na týdenní zájezd. Nevěděli, že jedu poprvé sám. Protopopolos neviděl nejmenší důvod, proč jim to říkat, a já s ním souhlasil. Vůbec jsem si nepřipadal jako před první sólovou cestou. Byl jsem prosáklý Metaxovou drzostí. Vyzařovala ze mě síla osobnosti. Nebál jsem se nikoho kromě sebe sama.
Při úvodním setkání jsem své šestici jasnými, staccatově řezanými větami vysvětlil zásady cestování časem. Když jsem je varoval před změnami minulosti, ať už z nedbalosti či úmyslnými, vzýval jsem děs vzbuzující hrozbu Časové patroly. Vysvětlil jsem jim, jak se nejsnáze vyhnout problémům. Potom jsem rozdal časovače a nastavil je.
„Jdeme na to,“ řekl jsem. „Proti proudu.“ Síla osobnosti. Drzost. Jud Elliott, sám průvodce v čase! Proti proudu!
„Dostali jsme se do roku 1659 p.p., vám známějším jako rok 400. Vybral jsem jej jako typický pro ranou Byzanc. Vládne císař Arkadius. Ze současného Istanbulu si jistě pamatujete Hagiu Sofiu a mešitu sultána Ahmeda. Ovšem sultán Ahmed čeká i se svou mešitou ode dneška za tucet století v budoucnosti a původní Hagia Sofia je ten kostel za námi. Byl postaven před čtyřiceti lety, na samém počátku existence města. Za čtyři roky shoří při nepokojích vyvolaných vyhnáním biskupa Jóanna Chrysotsoma, který si dovolit kritizovat Arkadiovu manželku Eudoxii. Pojďme dovnitř. Všimněte si, že stěny jsou kamenné, ale střecha dřevěná.“
Mých šest turistů zahrnovalo realitního agenta z Ohia, jeho manželku a nemotornou dceru s manželem, plus sicilského psychiatra a jeho dočasnou manželku s nohama do O: typická sbírka prosperujících občanů. Nerozeznali sice, co je hlavní loď a co nartex, ale provedl jsem je kostelem a Arkádiovou Konstantinopolí, abych jim načrtl pozadí pro to, co uvidí později. Po dvou hodinách jsem s nimi skočil po proudu do roku 408, abych byl znovu svědkem křtu malého Theodosia.
Na druhé straně ulice jsem zahlédl sám sebe, jak stojím vedle Capistrana. Nemával jsem. Zdálo se, že mé druhé já mě nevidí. Vrtalo mi hlavou, jestli tam toto mě ego stálo i tenkrát, když jsem tu byl s Capistranem. Propletenost paradoxu kumulace mě nepřestávala znepokojovat. Raději jsem to pustil z hlavy.
„Všimněte si staré Hagie Sofie,“ řekl jsem. „Pod patronací tohoto dítěte, budoucího Theodosia II. bude přestavěna a zpřístupněna modlitbám 10. října 445.“
Sklouzli jsme po proudu do roku 445 a zúčastnili se slavnostního vysvěcení.
Na správné vedení časových zájezdů existují dva názory. Capistranovou metodou je ukázat turistům čtyři, pět špeků týdně a nechat je strávit spoustu času v hospodách, krčmách, zapadlých uličkách a tržištích, pohybovat se natolik pomalu, aby je duch každé doby mohl důkladně prosáknout. Metaxova metoda spočívá v tom, že sestavuje složitou mozaiku událostí, zahrnující kromě stejných vrcholných zážitků ještě dvacet, třicet až čtyřicet menších, stráví půlhodinu tam a dvě hodiny tady. Vyzkoušel jsem obojí a dal přednost Metaxovu pojetí. Člověk, který se o Byzanc vážně zajímá, by chtěl hloubku, nikoli šířku; jenže tihle lidé vážní zájemci nebyli. Je lepší jim připravit okázalou byzantskou show, prolétnout s nimi éry, aby neměli čas ani se nadechnout, ukázat jim vzpoury a korunovace, závody vozů, vzestupy a pády monumentů a vladařů.
A tak, napodobuje svůj idol Metaxe, jsem své turisty přenášel z jedné doby do druhé. Nechal jsem je strávit celý den v rané Byzanci, ale rozdělil jsem jej na šest zastávek. Celodenní túru jsme zakončili v roce 537, ve městě, které vystavěl Justinián na ožehlých ruinách toho, co padlo za oběť běsnění zelených a modrých.
„Je 27. prosince,“ řekl jsem. „Dnes Justinián slavnostně otevře novou Hagiu Sofiu. Povšimněte si, kolikrát je nová katedrála větší než ty, které jí předcházely – je to obrovská stavba, jeden z divů světa. To, co na ni Justinián vynaložil, by se dnes rovnalo stamiliónům dolarů.“
„To je ta, která stojí v Istanbulu teď?“…
