McCulloch zde úplně ztratil i ten nepatrný smysl pro čas, který mu ještě zbýval. Napnout, udeřit, kupředu, napnout, udeřit, kupředu, to bylo vše, nekonečné opakování. Z hlubin se sem tam vznesla bublina chladné vody, jako těžkopádná řeka, zázrakem se vznášející nahoru a v tom prapodivném proudění tryskala fontána živin, malinkých, průhledných, zmítajících se stvořeníček a ještě menších skvrnek nějaké hmoty, která musela být jedlá, protože raci, aniž by při plavání narušili své tempo, pozřeli, co mohli a plavali dál a dál. McCulloch měl pocit, jako by byl součástí putování nesmírné velikosti, události, která se stává jednou za mnoho generací a o které se bude ještě dlouho vyprávět v legendách.
V tomto otevřeném moři se objevili i nepřátelé: plovoucí tvorové, kteří se vyvinuli z bůhvíjakých červů či plžů, aby se z nich staly jakési ekvivalenty žraloků a velryb minulého světa. Znovu a znovu se tito obrovští dravci potápěli mezi raky a cpali se jimi dosytosti. Ale nemohli je pozřít všechny; zbylí tedy pokračovali v cestě.
Až nakonec – po měsících, letech? – se objevil vzdálený břeh; oceánské dno, dlouho neviditelné, se pod nimi vzepnulo a nabídlo jim pomoc; plavci konečně spočinuli nohama na pevném podkladu a s něčím, co znělo jako vděčnost v jejich hlasech, začali opět jednohlasně zpívat, stoupajíc po okraji nového kontinentu.
První sluneční paprsky McCullocha udeřily s ohromující a všemocnou silou. Zpočátku je vnímal jen jako slabý nazelenalý svit v horních vrstvách vod, pronikající dolů jako pozlacené proutky; nevěděl vůbec, co to vlastně vidí, ale ten pohled byl okouzlující; a později, když se svit zmenšil a zmizel a po chvíli se opět objevil, pochopil, že poutníci vycházejí z moře. Dosáhli svého cíle: přežívajícího zbytku starého světa; jednoho jediného nepotopeného místa minulé Země.
Ano, řekl jeho hostitel. To je ono.
Ve stejném okamžiku McCulloch ucítil další volání z minulosti; hlasy volající ho rozkazovacím tónem. Zdálo se mu, že slyší Maggie Caldwellovou, hlas, který k němu volá v poryvu časového větru: „Jime, Jime, vrať se k nám!“ A Bleier, nabručený, rozčilený, volající: „Pro Krista, McCullochu, vrať se. Už to začíná být moc drahé!“
Byla to skutečnost nebo jenom jeho představy, ruce na jeho zápěstí, známé obličeje před jeho očima?
„Nechte mne,“ řekl jim. „Ještě nejsem hotov.“
„A budeš vůbec někdy?“ To byla Maggie. „Jime, zblázníš se z toho. Jestli nás teď neposlechneš, už nikdy se nedostaneš zpět!“
„Možná, že už jsem se zbláznil,“ řekl a s překvapující lehkostí vymazal jejich hlasy ze své mysli.
Obrátil pozornost na své druhy a viděl, že se zastavili jen kousek od zóny světla, mihotající se nad jejich hlavami. Jejich řada byla opět narušena. Někteří z raků, kráčející slepě vpřed, začali zmateně poskakovat na mělčině a tvořili hromady patnácti až dvaceti těl najednou. Jiní začali předvádět bizarní křečovitý tanec, divoké trhavé skotačení, začali se stavět na zadní nohy, mávajíc přitom kolem sebe klepety a točíc tykadly v pomatených kruzích.
Co se děje ? zeptal se McCulloch svého hostitele. Je tohle začátek rituálu?
Ale jeho hostitel neodpověděl. Zdálo se, že v jejich společném těle vůbec není. McCulloch cítil ticho, mnohem hlubší než předtím, když se jeho hostitel uzavíral do samoty; zdálo se, že tohle není únik do soukromí, ale evakuace, že McCullocha nadobro opustil. Samota se na něj přivalila s ničivou silou. Začal pátrat ve svém vědomí, ale nenašel žádnou odezvu, vůbec nic. Možná, že to tak má být, pomyslel si. Možná, že je nutné, abych v téhle chvíli byl sám, nikým neprovázen.
Pak si všiml, že to, co považoval za bláznivý, křečovitý tanec, byl ve skutečnosti začátek masového shazování krunýře. Uvědomil si, že to přišlo na stovky raků najednou a v mysli se mu ozvala bolestivá vzpomínka na vnitřní, téměř vulkanické pnutí a tlak: to poskakování a stavění se na zadní bylo prvním stádiem pukáni starého krunýře.
A všichni ti raci byli samičky.
Až do tohoto okamžiku si McCulloch nebyl vědom nějakéh…
