II.
Červené tašky na střeše věže spatřil poprvé z návrší, na něž ho přivedl zákrut málo zřetelné stezky. Lískovým křovím zarostlá stráň, plná uschlých větví a vystlaná tlustou vrstvou žlutého listí, nezaručovala bezpečný sjezd. Zaklínač se vrátil na stezku. Jel zvolna, chvílemi zastavoval svého koně a zavěšen ve třmeni se snažil nalézt stopy. Klisna náhle pohodila hlavou, hlasité zaržála, zadupala a zatančila na stezce, rozhazujíc kopyty suché listí. Jezdec objal levou paží její šíji a dlaní pravice, jejíž prsty složil do Znamení Axie, přejížděl nad koňskou hlavou a mumlal uklidňující zaříkání.
"To je to tak špatné?" zašeptal. Nerušil Znamení a ostražitě se rozhlížel. "Tak moc? Tiše, Klepno, tiše."
Kouzlo působilo rychle, avšak patou popohnaná kobylka šla dál pomalu a nejistě, jako by ztratila přirozený rytmus chůze. Zaklínač radši seskočil na zem, vzal ji za uzdu a pokračoval dál pěšky. V cestě mu stála zeď.
Mezi zdí a lesem nebyl odstup, žádná znatelná mezera. Mladé stromky a jalovcové keře se větvemi dotýkaly břečťanu a psího vína obrůstajícího kamennou zeď. Geralt zaklonil hlavu. V tom okamžiku ucítil, jakoby mu vzadu na krku nadzvedávalo vlasy, plížilo se k zátylku a tam se přisálo neviditelné měkké stvoření. Věděl, co to znamená.
Něčí pohled.
Otočil se. Zvolna, plynule. Klisna opět frkla, svaly na její šíji se zachvěly, pohnuly se pod kůží. Na svahu návrší, z něhož právě sestoupil, nehybně stála dívka. Její bílý splývavý šat ostře kontrastoval s lesklou černí rozpuštěných dlouhých vlasů. Geraltovi připadalo, že se dívka usmívá, nebyl si však jist: stála dosti daleko...
"Vítej," zavolal a zvedl ruku k pozdravu. Udělal krok jejím směrem. Lehce pohnula hlavou, sledujíc jeho pohyb. Obličej měla bledý, oči černé, obrovské. Úsměv - pokud to úsměv - zmizel z její tváře jako odvanut větrem. Muž udělal ještě jeden krok. Zašustilo listí.
Dívka seběhla ze stráně jako srna, proklouzla lískovým křovím a když zmizela v lese, byla už jen bílou šmouhou. Dlouhé šaty, zdálo se, nedokázaly nijak omezit volnost jejích pohybů.
Klisna ržála a pohazovala hlavou. Geralt ji podvědomě utišil Znamením a dál zůstával zahleděn k lesu. Po chvíli vykročil dále, po pás v lopuchových listech vedl neklidného koně podél stěny.
Solidní železem okovaná brána visela na rezavých pantech. Po chvilce váhání zvedl Geralt ruku a dotkl se velikého mosazného kruhu. Rychle uskočil, poněvadž se brána, odhrnujíc stranou stébla trávy, větvičky a kamínky, se skřípěním otevřela. Nikdo za ní nestál, muž spatřil pouze zanedbaný, kopřivami zarostlý, prázdný dvůr.
Vešel, koně táhl na uzdě za sebou. Znamením omámené zvíře se již nevzpouzelo, jenom nohy stavělo ztuha a nejistě. Dvůr ze tří stran obklopovala kamenná zeď se zbytky dřevěného ochozu, čtvrtou stranu tvořilo průčelí budovy. Její fasádu poznačily velké plochy opadané omítky, mapy vlhkých skvrn a porost lišejníku. Oprýskané okenice byly zavřené, dveře rovněž.
Geralt uvázal Klepnu ke sloupku u brány a pomalu šel k budově. Štěrková cesta vedla kolem okraje nevelké kašny plné listí a různého smetí. V jejím středu se do výšky zvedal otlučený ocas delfína vytesaného z bílého kamene. Vedle kašny, na něčem, co kdysi bývalo květinovým záhonem, rostl růžový keř. Ničím se nelišil od jiných keřů růží, které nikdy Geralt viděl. Ničím - kromě barvy květů. Barvy indiga s purpurovým odstínem na okrajích některých plátků. Zaklínač se jedné růže dotkl, sklonil obličej a přičichl. Květy měly typickou vůni růží, jen intenzivnější.
Dveře domu - a současně všechny okenice - se s třeskem rozletěly.
Geralt zvedl hlavu. Přímo na něho se hnal netvor.
Zaklínačova ruka bleskově hmátla nad pravé rameno, ve stejném okamžiku levačka silně trhla řemenem na prsou. Jílec meče mu sám skočil do dlaně. Čepel se zasyčením opustila pochvu, opsala krátký, jiskřivý půlkruh a zůstala stát namířena proti útočící bestii. Obluda uviděla meč a zastavila se. Štěrk se rozlétl na všechny strany. Zaklínač se ani nepohnul.
Netvor měl lidskou p…
