VI.
V ústech měl písek. Když jej chtěl vyplivnout, poznal, že leží obličejem k zemi. Když se chtěl pohnout, poznal, že je svázaný. Pozvedl hlavu. Zaslechl hlasy.
Ležel na lesní podestýlce těsně vedle kmene sosny. Nějakých dvacet kroků od něj stálo několik odsedlaných koní. Viděl je skrze listy kapradí dost nezřetelně, ale určitě mezi nimi byla Marigoldova hnědka.
"Tři pytle kukuřice," slyšel. "Dobře, Torque. Výtečně. Umíš to."
"A to ještě není všechno," promluvil mečivý hlas, který mohl patřit pouze sylvánovi. "Podívej se na tohle, Galarre. Jako fazole, ale úplně bílé. A jak velké! A tohleto se jmenuje řepka. Oni z toho lisují olej."
Geralt ze všech sil sevřel víčka a pak oči opět otevřel. Ne, nebyl to sen. Čert a Galarr, ať už to byl kdokoli, používali Starší mluvu, jazyk elfů. Jen slova "kukuřice", "fazole" a "řepka" pocházela z Obecné řeči.
"A toto? Co je to?" otázal se ten, do byl oslovován jako Galarr.
"Lněné semínko. Len, chápeš? Košile se dělají ze lnu. Je to o hodně levnější než hedvábí a mnohem odolnější. Zdá se mi, že výroba je dost složitá, ale zjistím co a jak."
"Jen ať se nám ten len uchytí a nezplaní jako řepa," postěžoval si Galarr tou podivuhodnou hatmatilkou. "Obstarej nové sazenice řepy, Torque."
"Žádný problém," zamečel čert. "Tady to opravdu není žádný problém, všechno tu roste jako z vody. Dodám vám to, žádný strach."
"A ještě něco," řekl Galarr. "Zjisti konečně, v čem spočívá to jejich trojpolní hospodaření."
Zaklínač opatrně zvedl hlavu a pokusil se obrátit.
"Geralte..." zaslechl zašeptání. "Už ses probral?"
"Marigolde..." odvětil také šeptem. "Kde to... Co s námi..."
Marigold jen tlumeně zasténal. Geralt už toho měl po krk. Zaklel, napjal svaly a otočil se na bok.
Uprostřed mýtiny stál čert nesoucí, jak už zaklínač věděl, libozvučné jméno Torque. Byl zaměstnán nakládáním pytlů, vaků a balíků na koně. V této činnosti mu pomáhal vysoký štíhlý muž, bezpochyby
Galarr. Když muž zaslechl, že se zaklínač pohnul, otočil se. Měl vlasy černé až do modra, ostré rysy tváře a velké, lesknoucí se oči. A špičaté uši.
Galarr byl elf. Elf z hor.
Čistokrevný Aén Seidhe, představitel Staršího lidu. Galarr nebyl jediným elfem v dosahu zraku. Na okraji mýtiny jich sedělo dalších šest. Jeden z nich byl zaměstnán vyprazdňováním Marigoldových brašen, druhý drnkal na trubadúrovu loutnu.
Ostatní byli skloněni nad rozvázaným pytlem, z něhož vytahovali a hladově hltali syrovou mrkev a řepu.
"Vanadáin, Toruviel," řekl Galarr a ukázal na zajatce hlavou. "Vedrái! Enn'le!"
Torque poskočil a zamečel:
"Ne, Galarre, ne! Filavandrel to zakázal! Zapomněls na to?"
"Ne, nezapomněl jsem," odvětil Galarr a přehodil dva další pytle přes koňský hřbet. "Ale musíme zjistit, zda si neuvolnili pouta."
"Co po nás chcete?" vyjekl trubadúr, zatímco jeden z elfů ho přitlačil kolenem k zemi a kontroloval uzly. "Proč jste nás zajali? O co vám jde? Jsem Marigold, bás..."
Geralt zaslechl úder. Obrátil se, až si zkroutil krk.
Nad Marigoldem stojící elfka měla černé oči a havraní vlasy bujně padající na ramena, jen na skráních zapletené do dvou tenkých cůpků. Na sobě měla krátký kožený kabátek, pod ním volnou košili ze zeleného saténu a úzké vlněné legginy zastrčené do jezdeckých bot. Kolem boků měla barevný šátek dlouhý do půli stehen.
"Que glosse?" otázala se, hledíc na zaklínače a hrajíc si s rukojetí dlouhé dýky u pasu. "Que l'en pavienn, ell'ea?"
"Nell'ea," protestoval. "T'en pavienn, Aén Seidhe."
"Slyšels?" obrátila se elfka na svého druha, vysokého Seidhe, který se nenamáhal zkoumat Geraltova pouta, jen si drnkal na loutně se lhostejným výrazem v oválném obličeji. "Slyšels, Vanadáine? Opičák umí mluvit! Umí být dokonce drzý!"
Seidhe pokrčil rameny. Zašelestila pera zdobící jeho kazajku.
"Další důvod proč mu nasadit roubík, Toruviel."
Elfka se sklonila nad Geralta. Měla dlouhé řasy, nezdravě bledou pleť a vyschlé, popraskané rty. Nosila dlouhý náhrdelník z vyřezávaných kousků dřeva zlaté břízy, navlečených na řemí…
