Cestu jim překřížil potok, ale cesta vedla přímo ke brodu, kde bez potíží, dokonce bez namočení třmenů, říčku přebrodili po písčitém dně. Hned za brodem les řídl, vyježděná cesta zatáčela kolem jeho kraje, kam vzápětí dojeli. Ocitli se na louce, zelené, zalité slunečním svitem, vonící senem shrabaným do zhruba tuctu kupek. Izmael Sassamon se zastavil, odkašlal si a ukázal rukou. Nebylo potřeba, všichni už to viděli.
Vedle jedné z kupek, rozmetané na všechny strany, stál pěkný strakatý hřebeček zapražený do zeleně natřené, avšak již notně oloupané dvojkolky. Než kdokoli z oddílu stačil slovem nebo třeba jen výrazem projevit udiv, z kupy sena vyskočil jako splašený jelen světlovlasý, do pasu nahý muž.
Neztrácel ani chvíli, aby si je pořádně prohlédl, a pelášil pryč, hbitě přeskakoval býlí i kupky sena, přičemž mu nepřekážely ani obouruč svírané šaravary. Přestože si muž kalhoty držel, seč mohl, než jeleními skoky doběhl až k černé stěně lesa, několikrát blýskl bílými půlkami, které ostře kontrastovaly s opálenými zády.
„To ať mě čert…“ zamumlal Adam Stoughton a vzápětí se zarazil, vida, že se z kupky sena vztyčuje další postava. Byla to žena. Jason Rivet polkl slinu a otevřel ústa.
Abiram Thorpe vyprskl, tesař se k němu přidal, strýc se rozchechtal. Důstojný otec Maddox se obrátil v sedle a zpražil je pohledem.
„Jako zvířata,“ procedil. „Neřestně obcují a žijí v hříchu jak dobytčata. A smích tu není na místě, pane Hopwoode, není se proč chichotat, pane Stoughtone. To není jen obyčejná nestoudnost a smilstvo, to je porušování zákona. Pane konstáble Corwine…“
„Líp,“ řekl s důrazem Abiram Thorpe, který náhle zvážněl, „se napřed poptat. Zjistit od té ženské cestu.“
„Svatá slova,“ dodal tesař. „Musíme konečně získat jazyka. Takže tu ženu nestrašte právem a trestem, jinak nám taky uteče.“
Nic však nesvědčilo o tom, že by se žena hotovila k útěku. Vstala ze sena, natáhla si punčochy a obula střevíce. Zapnula si šaty a zakryla tak různé oblé věci, ještě před chvílí jasně viditelné, až se z nich Jason Rivet roztřásl a zrychlil se mu dech. Chlapec si povšiml, že rychleji dýchají i strýc, i tesař Stoughton, i konstábl. Rychleji. Tím rychleji, čím víc se ona žena blížila. Neboť šla k nim a prsty si přitom vyčesávala stébla z krásných kaštanových vlasů, které jí sahaly do půli zad. „Neobávej se,“ Adam Stoughton si olízl rty. „Jsme křesťané, sloužíme králi a právu.“
„Neobávám se ani v nejmenším.“ Žena se usmála a opravdu beze stopy strachu upřela na jezdce velké zelené oči. Tenké lněné šaty jí velmi těsně obepínaly prsa. Jason Rivet polkl slinu a zjistil, že sedlo se náhle stalo velmi nepohodlné a kalhoty těsné.
„Nebojím se vás, křesťané, sluhové krále a práva. Pokud tedy opravdu jste tím, zač se vydáváte.“
„To vskutku jsme!“ prohlásil Henry Corwin a pyšně vypjal své kostnaté tělo. „A do těchto stran nás přivádí…“
„To, co nás sem přivádí,“ přerušil jej chraplavě důstojný otec Maddox, „je určeno pro sluch, který je toho hoden. A pro rozum, schopný to pojmout. Zakryj svou nestoudnou nahotu, ženo.“
Chvíli trvalo, než hnědovlásce došlo, že duchovní má na mysli paže, odkryté rukávy šatů vykasanými nad lokty. Zakryla si je šátkem vytřepaným od sena a přitom nespouštěla z pastora zrak, což, jak bylo patrné, Maddoxe velmi hnětlo.
„V Kolonii Zátoky Massachutsetts,“ zahřměl pastor a vrhl na ženu pohled jako nikoli ze hřbetu šedého valacha, leč z vrcholku hory Sinaj, „je neúměrné obnažování trestáno právem. Rovněž tak i prostopášnost. To na pamětnou, čemuž se rovněž pokusím pomoci zmrskáním, jakmile si promluvím s některým z místních představitelů. A nyní nás veď do osady, která se podle všeho nalézá poblíž. Ukaž mi cestu k někomu, s kým bych si mohl promluvit. Někomu vhodné pozice, úřadu, rozumu a pohlaví. Chápeš moje slova, ženo?“
„Namoutě.“
„A kdo byl,“ zeptal se ostře konstábl Corwin, „ten, který utekl?“
„To byl můj muž,“ odvětila klidně hnědovláska. „Pracuje tady na pasece. Utekl, protože se bojí cizích lidí. A navíc je… ci…
