Liják je zastihl během přepravy přes řeku, právě uprostřed řečiště. Nejprve jimi zacloumal prudký vichr, jehož poryvy jim strhávaly pláště a šlehaly je do tváří listím a větvičkami servanými se stromů. Křikem a kopáním patami poháněli koně ke břehu, až voda stříkala na všechny strany. Tehdy se vítr nenadále utišil. Uviděli šedavou stěnu deště, sunoucí se k nim. Hladina Stužky zbělela a zčeřila se, jakoby do řeky nějaký nebeský obr házel plné hrsti oblázků.
Než se dostali na břeh, byli úplně promočení. Pospíchali se skrýt do lesa. Koruny stromů sice tvořily nad jejich hlavami zelenou střechu, avšak nebyla to střecha, která by dokázala zadržet takovou průtrž. Listy se sklopily pod přívalem vody a zakrátko v lese lilo skoro stejně jako někde na poli.
Zahalili se do plášťů a přes hlavy si přetáhli kapuce. Temnota mezi stromy ustupovala jen záři blýskavic. Hrom je bez ustání doprovázel táhlým, ohlušujícím burácením. Klepna se plašila, dupala a frkala, Pegas zachovával neotřesitelný klid.
„Geralte!“ napjal Marigold hlasivky, aby překřičel další hrom, rachotící nad lesem jako obrovský vůz. „Musíme zastavit! Někde se schovat!“
„Nevíš kde?“ houkl zpátky Geralt. „Jedeme dál!“
Tak jeli dál.
Po nějakém čase liják zeslábl, ve větvích opět zašuměl vítr a přestávky mezi údery hromu se začaly prodlužovat. Narazili na stezku mezi nízkými olšemi. Po ní se dostali na mýtinu. Uprostřed volného prostranství rostl statný buk, pod jehož větvemi, na tlustém koberci opadaných listů a bukvic stál povoz s párem mezků v zápřahu. Vozka na ně z kozlíku mířil samostřílem. Geralt otevřel ústa, leč jeho zaklení přehlušil hrom.
„Skloň kuši, Koldo,“ promluvil malý chlapík v slaměném klobouku, který se právě otočil od kmene buku a zapínal si kalhoty. „Tohle nejsou ti, na které čekáme. Jenže jsou to zákazníci, tak je nestraš. Času nemáme nazbyt, ale na handl se vždycky nějaká chvilka najde.“
„Co za čerta?“ zahučel za Geraltovými zády Marigold.
„Nechť stateční Seidhe pojedou blíž,“ kynul jim mužík ve slamáku. „Žádný strach, my jsme přátelé elfů. N'ess a tearth? Va, Seidhe, Ceadmil! Jsem s elfy jedna ruka, rozumíme si? Budeme obchodovat? Tady pod stromem, ať nám tolik neprší na hlavy.“
Geralt se té záměně ani příliš nepodivil. Do deště si s Marigoldem oba oblékli šedé elfské pláště. On sám měl na sobě kazajku s oblíbeným elfským motivem listů, kterou dostal od dryád, seděl na koni s postrojem zjevně elfské práce, s jejich charakteristickými ozdobami. Tvář mu částečně zakrývala kapuce. Co se týče trubadúra, ten býval již leckdy dříve pokládán za elfa anebo půlelfa, zvláště od doby, kdy si začal své dlouhé vlasy ondulovat horkým želízkem.
„Dávej pozor,“ zašeptal, sesedaje s koně. „Jsi elf. Radši neotvírej hubu.“
„Proč?“
„Jsou to havekáři.“
Marigold potichu sykl. Věděl, o co se jedná.
Peníze hýbou světem a poptávka vyvolává nabídku. Loupící Scoia'tael hromadili v lesích jim celkem nepotřebnou kořist, na druhou stranu však trpěli nedostatkem výzbroje a výstroje. Tak se zrodil černý lesní obchod. A druh lidí, kteří se této činnosti věnovali. Na stezkách, v průsecích a na pasekách se ve vší tichosti začaly objevovat vozy spekulantů kupčících s Veverkami. Hav'caaren – tak jim říkali elfové – nepřeložitelným slovem, leč vzbuzujícím představu nenasytné chamtivosti. Mezi lidmi se ujal zkomolený název havekáři, který zněl ještě ohavněji. Byli to též ohavní lidé. Bezohlední a záludní, neštítící se ničeho, včetně úkladné vraždy. Vojáky zadržený havekář nemohl doufat v žádnou milost. Sám ji rovněž nikdy nikomu nedával, jestliže mu někdo náhodou zkřížil cestu, sáhl havekář bez váhání po noži anebo samostřílu.
Nebylo to v žádném případě šťastné setkání. Příznivou okolností pro ně bylo snad jen to, že je havekáři pokládali za elfy. Geralt si stáhl kápi na oči a přemítal, co se stane, když se záměna prozradí.
„To je slejvák,“ stěžoval si handlíř. „Nebe se roztrhlo. Hnusný tedd, ell'ea? Ale to nic, na kšeft není žádné počasí dost špatné. Je akorát špatné z…
