III.
Ráno vstal brzy za svítání a sešel do šenku. Hospodský už byl také vzhůru a začal topit v ohništi.
„Dobré ráno, pane zaklínač, kam tak brzo?“
„Odjíždím, zabal mi něco z té uzené kýty, co visí támhle, kousek chleba, a řekni, co ti dlužím.“
„Nic, všechno zaplatil starosta,“ hostinský poskakoval kolem a balil zaklínači jídlo.
„Říkal, že se za ním mají stavit, on se jim totiž postaral o koně. Má ve vesnici ty nejlepší koně a největší stáje. Jejich koně odvedl včera večer k sobě do stání.“
Zaklínači potemněl pohled, přímo nesnášel, když o jeho koně pečoval někdo jiný než on sám. Věřil, že je to oboustranné.
„Ukaž mi, kde bydlí starosta,“ řekl hospodskému.
Ten mu ukázal bílé stavení na druhé straně náměstíčka. Zaklínač se tam vydal. Cestou minul sýpky, až po okraj naplněné obilím.
„Tak je to vždycky,“ pomyslel si, „nasadí tu nejnižší cenu a myslí si, že člověka obalamutí tím, že jsou chudší než kostelní myš.“
Došel až ke starostovu domku a zaklepal. Po chvíli se dveře otevřely a ven vykoukla statná baculatá žena.
„Jdu si pro svého koně, hostinský mi řekl, že ho najdu tady,“ nedal jí zaklínač prostor ani k nadechnutí.
„Ale božínku, musejí mít hrozný hlad takhle po ránu,“ nevšímala si jeho řečí žena, „zvu je na snídani, pane zaklínač, mám bílou kávu a buchty plněné povidly.“
„Už jsem snídal,“ zalhal, ale věděl, že kdyby do toho nepřišel starosta a nepřerušil by svou ženu, zakručelo by mu v žaludku, a tím by jeho tvrdý pohled přišel vniveč.
„Nech nás být Marto,“ řekl starosta své ženě. Ta se na zaklínače usmála a odcupitala dovnitř.
„Kde je můj kůň, starosto?“ zeptal se.
„Ale že mají krásného koně, pane zaklínač. Dovolil jsem si o něj postarat, mám nejlepší koně široko daleko a rozumím jim. Nebojejí se, u mě dostal i ten nejlepší oves.“
„Chci odjet starosto, nezdržuj mě.“
Starosta vyšel ven a dal se kolem domu do svých stájí.
„Opravdu chtějí odjet, pane zaklínač? Nerozmysleli si to přes noc?“ ptal se starosta.
„Ne,“ zabručel zaklínač, když viděl všechny ty krásné koně ve stáních. Opravdu musel uznat, že starosta své práci rozumí, a doufal, že si jeho kůň příliš nezvykl.
„Prosíme je, pane zaklínač,“ změkl náhle starosta, „jsme ochotni zaplatit stodvacet zlatých, jen nás toho netvora zbavějí.“
„Ludé majú strach, že netvor z hřbitova vyleze a všecky nás tu pozabíjá. Všeci jsou v noci jak na trní a nemožú spát.“
„Toho, že netvor vyleze, se nemusíte bát, je to graveir, a ti se drží jen na hřbitovech a požírají mrtvoly. Jsem jen překvapen, že zaútočil na živého člověka ve dne, to se ještě, co si pamatuji, nestalo.“
„Proto ho nechtějí zabít pane zaklínač? Proto, že se ho bojí?“
„Ne starosto, proto ne,“ zasmál se zaklínač. „Co jsem kdy slyšel, ještě žádný zaklínač neodešel od zakázky proto, že by se bál. Ale já, starosto, odjíždím, protože jste mi neřekli všechno.“
Zaklínač vzal své sedlo, přehodil ho přes koně a začal se věnovat jeho zapínání, když v tom uslyšel jak za ním někdo vešel do stájí.
„Chytrý jsou, pane zaklínač, chytrý, jen co je pravda,“ začal mluvit příchozí, v němž zaklínač poznal toho jednozubého staříka z hospody.
„Říkal jsem ti, Vincku, že mu máte říct všecko. Takoví vašnosti lež hned rozeznajú, a pak už s nima není žádná řeč. Jak teď spokojíš ludí Vincku, no?“
Zaklínač se tázavě podíval na starostu, a ten celý rudý se začal ošívat, načež spustil:
„Nesmějí se na nás zlobit pane zaklínač, máme…“
„Vesemir, starosto, jmenuji se Vesemir,“ uťal starostu zaklínač a pokračoval: „Pokud mi tedy chceš ještě něco sdělit, můžeme si jít sednout k tobě domů a udělat radost Martě tím, že zkusíme její, jistě výborné, buchty.“
