(???)
Podle vzhledu byl neobyčejně starý, s tváří svraštělou jako vysušené jablko. Dlouhý šedý plnovous měl pečlivě vytvarovaný. V jeho očích nebylo vidět ani bělmo, ani žádný výraz. A už v žádném případě nebyl překvapený.
Že by jeden z budovatelů plochy? Zatímco Kin pozorovala, jak s ním Stříbřena hovoří, při čemž oba seděli se zkříženýma nohama ve stínu stromů, Kin rychle přemýšlela, kombinovala a odvozovala. Jeho oblečení nebylo nic jiného než okázalá pestrobarevná směsice orientální nádhery - ale ona zdaleka nebyla znalcem místní módy. Letadlo bylo technicky celkem pokročilé a uměl s ním bezchybně zacházet - v této chvíli bylo složeno ve vaku, přehozeném přes rameno starcova společníka - obrovského svalnatého muže, který na sobě neměl nic jiného než bederní roušku, a na tváři kyselý výraz. V rukou svíral dlouhý zakřivený meč a nespouštěl oči z Marca.
Kin se přesunula ke kungovi.
“Tak by mě zajímalo, kde má schovaný svůj paprskomet,” nadhodila. “Marco, vzpomínáš si, jak jste mi se Stříbřenou říkali, že v nejhorším bych tady přežila na základě sexuálních vztahů?”
“Jistě, ty tu výhodu máš.”
“Dobrá, tak na to klidně zapomeň.”
“Co se stalo?”
“Prostě na to zapomeň. Támhle náš tlustý přítelíček s mečem je -” zarazila se a měla vztek sama na sebe, protože cítila, jak rudne. “Marco, copak si z té své pohádkové knihy už nic jiného nepamatuješ?”
Marco se s bezvýraznou tváří na okamžik zamyslel. Pak zamrkal. “Aha, ano,” přikývl. “Ty myslíš, že je to... ten... no... eunik.”
“No, vzhledem k času a místu, na kterém se vyskytujeme, zase moc unikátní není,” odpověděla Kin a obrátila se ke Stříbřeně. Mixka k ní zvedla hlavu. “Mohla by to být arabština,” řekla. “Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by tou řečí mluvil. Zkoušela jsem trochu latinu, které rozumím, ale nezabral. Jediná věc, kterou se mi zatím podařilo zjistit, je, že chce naše skafandry.”
Kin s Marcem si vyměnili pohledy. Po kungově tváři se rozlil výraz téměř ehftnické lstivosti.
“Řekni mu, že jsou velmi drahocenné,” řekl Stříbřeně. “Řekni mu, že bychom je nevyměnili ani za jeho létající přístroj. Řekni mu, že se potřebujeme dostat co nejrychleji na pobřeží.”
“Na to ti nikdy neskočí,” ušklíbla se Kin. “Kromě toho víš, že v pasech už nezůstává skoro žádná šťáva.”
“To je jeho problém,” mrknul na ni Marco. “Mám plán. Ale ze všeho nejdřív bych chtěl vidět, jak funguje ta létající věc. Řekni mu, že tady je na jednání příliš horko - a to je navíc pravda.”
Sledovali dlouhou výměnu kostrbatých frází a slov, pronášených v různých rovinách nedůvěry a úžasu. Nakonec muž přikývl a vstal, při čemž pokynul svému průvodci.
Obr postoupil kupředu, otevřel vak a podal svému pánovi - jinak se to nazvat nedalo -
U všech ďáblů, pomyslela si Kin, je to opravdu létající koberec. Neradi tomu tak říkáme, protože to zní šíleně.
Měřil zhruba dvakrát tři metry a byl zdoben složitým geometrickým vzorem v modré, Červené a zelené barvě. Roztažený na zemi bezduše kopíroval všechny nerovnosti.
Muž řekl jakési slovo. Do vzduchu se vznesl mráček prachu, protože koberec se narovnal a zvedl několik centimetrů nad zem; Kin měla dojem, že slyší tichoučký bzukot.Nepohnul se, ani když na něj vstoupila Stříbřena. Muž s mečem seděl za nimi. Starec pronesl další slovo. Země kolem nich se bezhlučně propadla do hloubky.
“Jeden by mohl povrch té látky pokrýt pružnými tahovými jednotkami,” ozval se po chvíli Marco a hlas demonstrativně plný odvahy se mu chvěl opravdu jen velmi nepatrně. “Jenže co energie? Kde bys vzala tak ploché baterie?”
Podobné myšlenky se pravděpodobně honily hlavou i Kin, protože s hlavou skloněnou ke kolenům upírala mírně skelný pohled na barevný vzor a snažila se, aby jí oči náhodou nezabloudily k okraji koberce. Cítila, že se Marco po milimetrech posunuje k ní.
“Ty jsi taky nervózní?”
“Já si jen uvědomuju, že od hlubiny pode mnou mě dělí jen několik milimetrů neznámého létajícího stroje,” odpověděl jí nejistým hlasem.
“Ale v létajícím pásu jsi nervózní nebyl.”
“Jasně,…
