12
I. A Venkovní pravil, Jméno bří Arnoldové (zal. 1905) budiž pochváleno.
II. Neboť seslal nám Náklaďák a Lidé už ho nakládají věcmi všeho druhu potřebnými pro nomy. To je Znamení. Všechno musí pryč. Včetně nás.
Z Knihy Nom, Nouzové východy, kap. 2, verš I - II
O půlhodinu později leželi Masklin s Dorcasem na trámu a dívali se dolů do garáže.
Takový ruch v ní nikdy neviděli. Lidé ospale chodili po podlaze, nosili role koberců do některých z nákladních aut. Žluté věci, podobné křížencům mezi velmi malým nákladním autem a velmi velikou lenoškou, se kolem nich posunovaly a skládaly bedny.
Dorcas podal Masklinovi kukátko.
„To jsou mi čilé věcičky, že jo,“ řekl konverzačním tónem. „Už tu krouží od rána, vidíš? Pár náklaďáků už vyjelo a zase se vrátily, takže nemohou jezdit moc daleko.“
„Ten dopis, co jsme viděli, říkal něco o novém obchodním domě,“ řekl Masklin. „Možná, že ty věci vozí tam.“
„Může být. Zatím jsou to většinou koberce a pár těch velkých mražených lidí z Modes robes.“
Masklin se ušklíbl. Podle Gurdera ti velcí růžoví lidé, co stojí v Modes robes a Šatičkách pro dětičky a v Mladé módě a nikdy se ani nepohnou, jsou ti, co vzbudili nelibost bří Arnoldové (zal. 1905). Byli proměněni v hrozné růžové předměty a někdo říká, že se dají rozmontovat. Ale jistí filozofové Šatičkové říkají, ne, to jsou obzvláště dobří lidé, kterým bylo dovoleno zůstat v Obchoďáku na věčnost a nemusí vždycky zmizet po zavírací hodině. Náboženství je někdy velmi těžko porozumět.
Zatímco Masklin přihlížel, velká sklápěcí vrata zaskřípala, zvedla se a nejbližší nákladní auto s rachotem nastartovalo a sunulo se pomalu ven do oslepujícího světla.
„Co potřebujeme,“ řekl, „Je náklaďák se spoustou materiálu z Kovomatu. Drát, víš, a nářadí a takové věci. Viděl jsi nějaké potraviny?“
„Vypadá to, že většinu zboží z Tržnice už odvezl ten první náklaďák,“ řekl Dorcas.
„Tak se budeme muset obejít bez jídla.“
„Co uděláme,“ zeptal se Dorcas zvolna, „jestli všechno naloží a odvezou? Pracují nějak svižně, na lidi.“
„Určitě nestihnou vyklidit Obchoďák za jeden den,“ ujišťoval se Masklin.
Dorcas pokrčil rameny.
„Kdoví?“
„Budeš muset zabránit náklaďákům v odjezdu,“ řekl Masklin.
„Jak? Že bych si před nějaký lehl?“
„Jak tě jen napadne,“ řekl Masklin.
Dorcas se ušklíbl. „Na něco přijdu. Chlapci si už na tohle místo zvykají.“
Uprchlíci proudili do Kovomatu z celého obchodního domu a plnili veškerý prostor pod podlahou ustrašeným bzukotem šeptaných rozhovorů. Mnozí z nich vzhlédli, když kráčel Masklin kolem, a to, co uviděl v jejich obličejích, ho poděsilo.
Oni věří, že jim pomohu, pomyslel si. Dívají se na mne, jako bych byl jejich jediná naděje.
A já nevím, co si počít. Nic asi nebude fungovat, kdybychom tak měli víc času. Přiměl se tvářit, že překypuje sebejistotou, a zdálo se, že to ostatní uspokojuje. Všechno, co potřebovali vědět, bylo, že někdo někde ví, co dělat. Masklinovi vrtalo hlavou, kdo to je; on to rozhodně nebyl.
Odevšad přicházely špatné zprávy. Už vyklidili větší část Ráje zahrádkářů. Oddělení oděvů už také téměř zelo prázdnotou. Z oddělení kosmetiky vytrhávali pulty, ale tam naštěstí mnoho nomů nebydlelo. Masklin mohl slyšet i tady dunění a vrzání, jak práce postupovaly.
Nakonec už tam nemohl déle vydržet. Příliš mnoho lidí na něj bez přestání civělo. Vrátil se dolů do garáže, kde Dorcas ze svého špionážního hnízda na trámu stále hlídal.
„Co se děje?“ zeptal se Masklin.
Starý nom ukázal na náklaďák přímo pod nimi.
„Tenhle chceme,“ řekl. „Je na něm všechno. Spousta zboží z oddělení pro kutily. Jsou tam také nějaké věci z galanterie, jehly a kdovíco ještě. Všechno zboží, které jsi řekl, abych ohlídal.“
„Musíme jim zabránit vyjet ven!“ řekl naléhavě Masklin. Dorcas se ušklíbl.
„Mechanismus, který zvedá dveře, nebude fungovat,“ řekl. „Pojistka je pryč.“
„Co je pojistka?“ zeptal se Masklin.
Dorcas zvedl dlouhou, tlustou červenou tyčinku, která mu ležela u nohou. „Tohle,“ řekl.
„Tys ji vzal?“ zepta…
