1. KAPITOLA
Obrovská černá hodinová ručička je sice ještě v klidu, ale má namále a za chviličku udělá své minutové gesto; ten pružný náraz, který uvede celý svět do pohybu. Ciferník hodin se pomalu odvrátí, pln zoufalství, opovržení a nudy, když se kovové sloupy, jeden po druhém, vydají na cestu opačným směrem, odnesou pryč klenbu nádraží jako dobromyslní obři; nástupiště se začne pohybovat opačným směrem a s sebou vezme na neznámou pouť cigaretové nedopalky, použité jízdenky, skvrny slunečního světla a plivance; po straně se zablýskne vozík na zavazadla s nehybnými koly; bude následován novinovým stánkem ověšeným lákavými obálkami čaopisů -- fotografiemi nahých, perlově šedých krasavic; a lidé, lidé, lidé na pohybujícím se nástupišti, se sami pohybují pomocí svých nohou, teď stojí v klidu, kráčejí kupředu, už couvají jako ve zlém snu naplněném neobyčejným úsilím, nevolností, měkkou ochablostí lýtek, pak se začnou v davech hrnout zpět a téměř padat na záda.
Bylo tam více žen než mužů, jak už je při loučení obvyklé. Franzova sestra s nádechem bledosti té časné hodiny v hubených tvářičkách a nepříjemnou pachutí prázdného žaludku v ústech, oblečená do kostkované peleríny, kterou nikdy nespatříte na městské dívce; a jeho matka, drobná, kulaťoučká, celá v hnědém jako nějaký podsaditý mnich. Pohleď, jak se začínají třepotat kapesníky.
A nejen ony mu uklouzly pryč, ty dva známé úsměvy; nejen že nádraží uniká a bere s sebou svůj stánek s novinami, vozík na kufry a prodavače chlebíčků a ovoce s tak hezkými kulaťoučkými, pecičkovitými, lesklými rudými jahodami, které vysloveně volají po tom, aby se do nich člověk zakousl, všechny bobulky dávají jasně najevo chuťovým buňkám svou přitažlivost -- ale jsou teď bohužel také pryč; nejen že všechno toto padá dozadu; celý ten starý hrad v narůžovělé podzimní ranní mlze se pohybuje též: veliký kamenný Herzog na náměstí, temná katedrála, vývěsní štíty obchodů -- cylindr, ryba, měděné umývadlo holiče. Nyní neexistuje nic, co by svět zastavilo. Ve velkolepém stylu ho míjejí domy, záclony vlají v otevřených oknech jeho vlastního domova, kde trochu praská podlaha, vrzají stěny, matka se setrou pijí svou ranní kávu rychlými doušky, nábytek se třese zrychlujícími se nárazy, a dokonce ještě rychleji a ještě tajemněji cestují domy, katedrála, náměstí, postranní uličky. A ačkoliv se nyní již dlouho odvíjely podél oken železničního vagónu záplaty zoraných polí, Franz stále cítil snad až v morku kostí ten zpětný pohyb městečka, v němž prožil dvacet let. Kromě Franze patřili do kupé třetí třídy s dřevěnými lavicemi také dvě starší dámy v manšestrových šatech; boubelatá, nezbytně rudolící žena s nezbytným košíkem vajec na klíně; a blonďatý mladík v hnědavých kraťasech, hřmotný a hranatý, velice podobný vlastnímu batohu, který byl naditý věcmi a vypadal, jako by byl vytesán ze žlutého kamene: byl ovšem energicky shozen z ramen a těžce vyzdvižen nahoru. Sedadlo u dveří naproti Franze bylo obsazeno časopisem s obrázkem úchvatné dívky; a u okna v chodbičce, zády ke kupé, stál ramenatý muž v černém převlečníku.
Vlak jel nyní rychle. Franz se náhle křečovitě chytil svého boku, ochromen myšlenkou, že ztratil peněženku, v níž toho bylo tolik: tuhý malý lístek a vizitka nějakého cizince s drahocennou adresou, a nedotčený měsíc lidského života v říšských markách. Peněženka tam v pořádku spočívala, tvrdá a teplá. Staré dámy se začaly vrtět a šustit, rozbalovaly chlebíčky. Muž v chodbičce se obrátil a s lehkým zakolísáním ustoupil o půl kroku, a pak, když překonal kolébání podlahy, vstoupil do kupé.
Velká část toho nosu zmizela nebo nikdy nenarostla. K tomu, co zbylo z jeho můstku přiléhala bledá, jakoby pergamenová kůže, s odpuzující těsností; nosní dírky ztratily veškerou slušnost a předváděly se zděšeně couvajícímu divákovi jako dva nečekané otvory, černé a asymetrické; tváře a čelo byly přehlídkou geografické škály odstínů -- žlutavých, narůžovělých a velmi lesklých. Že by takovou masku zdědil? A pokud n…
