7.
Čím sladší a milejší slova používá tchyně v hovoru s vámi, tím víc vás nenávidí.
Grudgeova úměrka - Murphyho zákony
Alžběta si do úst nasadila zubní protézu, na hlavu apartní klobouček s lesklou saténovou krempou a se zalíbením na sebe pohlédla do zrcadla. Nakonec klobouk s lítostí zase sundala. Měla tu nevšedně tvarovanou hučku moc ráda a ještě ke všemu si byla dobře vědoma, že jí sluší.
Dostala ji od Antonína před čtyřiceti lety a pořád byla jako nová a navíc teď znovu přicházely navlas stejné kloboučky do módy. Však si jeden prohlížela v obchodním domě, kam ji Hynek vzal před Vánoci na nákupy. Klobouk stál hříšné peníze a zdaleka nebyl tak kvalitní. „Prosím tě, kup si ho,“ naléhal tehdy Hynek. A dokonce se na ni hněval, když si po důkladném uvážení jako dárek vybrala flanelovou noční košili a nový obojek pro Garika. Málem se tehdy poškorpili.
Dnes si ho vzít nemůže. Vypadá v něm příliš nóbl a vůbec ne jako ustaraná matka, která nedokáže nečinně přihlížet tomu, že se dva mladí blázni řítí do neštěstí.
Ano, takhle to bude lepší, pochvalovala si kašmírový šátek a vydala se na zastávku tramvaje. Malinko se obávala, jestli se na tom sídlišti neztratí. Ty obrovské betonové kvádry ji vždycky děsily, jeden jak druhý, oprýskané, ponuré, depresivní. Tucty lidí se tam hemží po vyšlapaných cestičkách, nevšímaví k okolnímu světu, hotové mraveniště.
Nakonec byla ráda, že Marie odmítla jít s ní. Ještě by to celé pokazila. Je v poslední době nějak mimo. Už ji zajímá jen jídlo, nemoci a vnoučata. Kloudný rozhovor spolu nevedly několik měsíců, sotva by jí mohla být co platná.
V tramvaji byl vydýchaný vzduch, ale naštěstí ji jakýsi umolousaný padesátník hrubšího zrna pustil sednout. Čpělo z něho pivo a cigarety, ten určitě nejede ze zaměstnání, myslela si Alžběta, ale za uvolněné místo mu zdvořile poděkovala, vždycky věděla, co se sluší a patří. Když se nad ní zbytek cesty klátil, pochrchlával, aniž by si zakryl ústa, a dvakrát ji udeřil brašnou, která se mu svezla z ramene, začínala litovat, že nezůstala doma. Pak ale zvládla přestup na jinou tramvaj, bez problémů nalezla příslušný panelák a její odhodlání se navrátilo v plné výši.
„Nezlobte se, že vás ruším... takhle bez ohlášení,“ usmívala se mezi dveřmi.
Sylviina matka se nezdála být nijak zvlášť překvapená, spíš se tvářila, jako by její návštěvu očekávala.
Po chvíli trapného přetahování, zda se má či nemá zout, se ocitla v útulné kuchyňce a byla jí nabídnuta káva.
Starý Hácha seděl u stolu, pozdravil jen tak na půl úst a pak tam klidně dál dřepěl v nátělníku a teplácích, před sebou jakési součástky, šroubovák a pivo v láhvi.
Alžběta si o jeho úrovni pomyslela své a v duchu se pokřižovala při představě, že za šest týdnů by měla být s tímto člověkem, který jí připomněl individuum z tramvaje, v příbuzenském svazku.
Háchová se tvářila přístupněji a Alžběta usoudila, že schopnost přetvařovat se a dělat nevinné obličejíčky Sylvie pravděpodobně zdědila po ní.
„Přišla jsem se s vámi poradit,“ začala co nejvlídněji s vědomím, že jí nad hlavou visí Damoklův meč v podobě blížícího se sňatku. „Nevím, jak to zaonačit, ale jsem přesvědčená, že by mladí měli s tou svatbou ještě počkat.“
„A proč?“ zeptal se Hácha, jako by se ho to ani netýkalo.
Co je to za otce, že se nestrachuje o osud své dcery? Každý normální rodič by vzal její sdělení ihned do úvahy anebo její argumenty přinejmenším se zájmem vyslechl.
„Já mám Sylvinku moc ráda, je to milé děvče, jen mám strach, aby jí nakonec nezbyly leda oči pro pláč.“
„Proč?“ znovu se otázal Hácha.
Skoro jako by jiné slovo ani neuměl, napadlo Alžbětu. A současně ji napadlo, že s Háchou bude těžké pořízení, neboť se nezdá být právě inteligenčně na výši.
„Asi bych to takhle otevřeně neměla říkat, on Hyneček je v jádru opravdu dobrý chlapec, jen je tak trochu přelétavý. Například ta Valérie, do které se nedávno tak zakoukal... No, ale o tom bych nerada hovořila, to si mladí musí vyřešit mezi sebou a sem to vlastně ani nepatří. Pros…
