Přemýšlela jsem o své poslední lidské noci a trhla sebou, když jsem si připomněla to palčivé bodnutí. Zkusila jsem zpoza zmatené clony vydolovat vzpomínky na ty chvíle… Jako první se dostavila hrůza, když Riley zastavil u ztemnělého baráku, a pocit bezpečí, který jsem měla spojený s darovaným cheesburgerem, se dočista rozplynul. Držela jsem se zpátky, plížila se pryč, ale on mě pak železným stiskem popadl za ruku a mrštil mnou do auta, jako bych byla bezvládná panenka. Hrůza a nevíra, že přeskočil takovou vzdálenost až ke dveřím. Hrůza a bolest, která z hlavy vyhnala nevíru, když mi, zatímco mě vlekl ke dveřím černého domu, zlomil ruku. A pak ten hlas.
Soustředila jsem se a zaslechla ho znovu. Vysoký a zpěvavý, dívčí, ale nevrlý. Hlas navztekaného děcka. Pamatuju si, co řekla: „Proč jsi přitáhl tohle? Je to moc malé.“ Nebo něco podobného, myslím. Možná ne přesné těmihle slovy, ale smysl to vystihuje.
Riley odpovídal ve strachu, že ji zklame, chtivý ji potěšit. „Ale je to další tělo. Přinejmenším další rozptýlení.“ Myslím, že jsem zakňourala, ale on mnou bolestivě zatřásl a už nepromluvil. Jako bych byla toulavý pes, ne člověk.
„Celá tahle noc byla ztráta času,“ stěžoval si dětský hlásek. „Všechny jsem je zabila. Fuj!“
Vzpomínám si, že se celý dům otřásl, jako by do něj nabouralo obrněné auto. Uvědomila jsem si, že to nejspíš jen ona něco vztekle nakopla.
„No dobře. Tahle malá je přece jen lepší než nic, pokud se na nic víc nezmůžeš! Jsem nasycená, takže snad budu schopna přestat.“
Rileyho silné prsty zmizely a on mě nechal s tím hlasem samotnou. Byla jsem tak vystrašená, že jsem ani nepípla. Prostě jsem zavřela oči, i když okolní temnota mě už tak dokonale oslepovala. Nevykřikla jsem, když mě cosi bodlo do krku a spálilo jako ostří pokryté jedem. Vyplazila jsem se ze vzpomínek zpátky do reality a tu další část jsem se snažila z mysli vytěsnit. Místo toho jsem se soustředila na krátký rozhovor. Vůbec to nevypadalo, jako by mluvila se svým milencem nebo přítelem. Spíš jako by mluvila s podřízeným. S někým, koho nemá moc v lásce a může ho kdykoli upálit.
Ale divně zvuky upírského líbání pokračovaly. Někdo spokojeně vzdychl.
Zamračila jsem se na Diega. Tohle nám moc nepomohlo. Jak dlouho ještě budeme čekat? Diego naklonil hlavu ke straně a pozorně poslouchal.
Uplynulo pár minut trpělivého čekání, než tiché, romantické zvuky náhle kdosi přerušil.
„Kolik?“
Kvůli vzdálenosti byl hlas tlumený, ale zřetelný. A rozpoznatelný. Jako rozmazlená malá holka.
„Dvacet dva,“ odvětil hrdě Riley.
Vyměnili jsme si s Diegem ostré pohledy. Při posledním počítání nás bylo dvacet dva. Museli se bavit o nás.
„Myslel jsem, že jsem ztratil další dva kvůli slunci, ale jedno z mých starších dětí je… poslušné,“ pokračoval Riley. O Diegovi jako o jednom ze svých dětí hovořil skoro láskyplně. „Našel si podzemní úkryt a s tou mladší se tam schoval.“
„Jsi si jistý?“
Následovala dlouhá pauza prostá veškerých romantických zvuků. I na tu vzdálenost jsem poznala, že mezi nimi zavládlo napětí.
„Jo. Je to dobrý kluk, jsem si jistý.“
Další napjaté ticho. Nerozuměla jsem její otázce. Co myslela tím jsi si jistý? Domnívala se snad, že tu historku slyšel z vyprávění někoho třetího a neviděl Diega osobně?
„Dvacet dva je slušné,“ přemítala a napětí se uvolnilo. „Jak se vyvíjí jejich chování? Někteří z nich jsou už skoro rok staří. Pořád se chovají podle zaběhnutého vzorce?“
„Ano,“ řekl Riley. „Všechno, co jsi mi řekla, bezchybně funguje. Ani je nenapadlo… prostě dělají to, co vždycky. Pořád je dokážu rozptýlit žízní. Tím je držím na uzdě.“
Zamračila jsem se na Diega. Riley nechce, abychom uvažovali samostatně. Proč?
„Vedl sis dobře,“ cukrovala naše stvořitelka a následoval další polibek. „Dvacet dva!“
„Je čas?“ zeptal se nedočkavě Riley.
Odpověď přilétla jako facka. „Ne! Ještě jsem se nerozhodla, kdy.“
„Nerozumím.“
„To ani nemusíš. Tobě stačí vědět, že naši nepřátelé jsou nesmírně mocní. Nemůžeme být dost opatrní.“ Hlas jí znovu zněžněl a …
