Uranové uši
Žil jednou jeden inženýr kosmogonik, který rozsvěcoval hvězdy a tak zaháněl tmu. Dorazil také do mlhoviny Andromedy, která tehdy ještě sestávala pouze ze samých mračen. Kosmogonik ty mraky rozvířil a potom sáhl po svých paprscích. Měl troje paprsky: červené, fialové a neviditelné. Prvním paprskem zažehl hvězdnou kouli a ta se v mžiku proměnila v červeného obra. V mlhovině však nadále panovala tma. Druhým paprskem ozařoval hvězdu tak dlouho, až zbělela. "Hlídej!" řekl svému učedníkovi a sám se vydal na cestu rozsvěcovat další hvězdy.
Učedník čekal tisíc let a ještě jednou tisíc let, leč mistr se nevracel. Když učedníka omrzelo čekání, přitáhl hvězdu blíže a hvězda zmodrala. To se mu velice zalíbilo a domníval se, že už všechno zná, a tak se pokusil hvězdu přitáhnout ještě blíž k sobě, ale spálil se. Prohledal pouzdro, které mu kosmogonik zanechal, kromě prázdnoty však nic neviděl. Díval se, ale na dno nedohlédl. Tu si domyslel, že v pouzdře asi je ten neviditelný paprsek. Chtěl do hvězdy tím paprskem rýpnout, nevěděl však jak na to. Vzal tedy pouzdro a mrštil jím do modrého žáru. Zanedlouho se celá mlhovina Andromedy rozzářila, jako kdyby se rozsvítilo najednou tisíc sluncí, a bylo světlo jako v bílý den.
Učedníka to potěšilo, jenže jeho radost neměla dlouhé trvání, protože se hvězda rozpukla. V té chvíli se vrátil kosmogonik.
Pohleděl na tu spoušť, ale poněvadž nechtěl, aby přišlo něco nazmar, jímal plameny a formoval z nich planety. Stvořil jednu planetu plynnou a druhou planetu z uhlíku a pro třetí planetu zbylo už jen pár těch nejtěžších prvků. Vyrobil tedy kouli z transuranů, zformoval ji a vypustil na oběžnou dráhu. "Za sto milionů let se vrátím, uvidíme, co z toho bude," řekl si v duchu. Nato odešel hledat učedníka, který mezitím uprchl ze strachu před trestem.
Na planetě Transuranii vznikl velký stát Palatinidů. Každý obyvatel byl tak těžký, že nemohl navštívit jiné planety, aby se pod ním země nepropadla, a když zavolal, sesouvaly se hory. Ale ve své vlasti našlapovali Palatinidé polehounku a hlasitěji promluvit si netroufali, neboť vládce Architor byl ukrutník. Jeho palác byl vytesán do platinové hory, v paláci bylo šest set síní a v každé z nich spočívala jedna královská dlaň. Obrovský Architor nemohl palác opustit, měl ale všude špehy, neboť byl velmi podezíravý a nadto nenasytný, takže svým poddaným ukládal nové a nové daně.
Palatinidé nepotřebovali lampy, poněvadž všechny hory na planetě byly radioaktivní a v noci zářily tak, že i za novoluní se daly počítat špendlíky. Ve dne, když svítilo příliš slunce, spali Palatinidé v horských slujích a scházeli se teprve za noci v kovových dolinách. Jenže tyranský vládce Architor nařídil přimíchat uranovou rudu do kotlů, v nichž se tavilo paládium a platina. Pak dal po celém království rozhlásit, že každý poddaný se musí dostavit do jeho paláce. Zde mu vzali míru na nové brnění, navlékli nárameníky a helmu, rukavice a holenice. Celá ta výstroj světélkovala, protože byla vyrobena z uranového plechu, a uši svítily nejvíc.
Od té doby se už Palatinidé nemohli scházet na společných poradách, protože jakmile byla účast poněkud větší, celé shromáždění vyletělo do povětří. Obyvatelé planety museli trávit život v osamění a jeden druhému se z dálky vyhýbal z obavy před řetězovou reakcí. Architor se radoval nad jejich smutkem a vypisoval nové berně. Královská mincovna, ukrytá v srdci hor, razila dukáty z olova, protože se tento kov na Transuranii vyskytoval velmi vzácně a tudíž měl největší hodnotu.
Poddaní zlovolného vládce tuze strádali. Někteří se pokoušeli rozpoutat povstání proti Architorovi a domlouvali se posunky. Ale každý podobný pokus ztroskotal, protože se vždycky našel nějaký nedovtipa, který se přiblížil, aby se dověděl, oč běží, a v důsledku jeho nerozvážného počínání vyletěli spiklenci do vzduchu.
Na Transuranii žil mladý vynálezce jménem Pyron. Naučil se vytahovat platinové drátky tak jemné, že se z nich pletly sítě na chytání oblaků. Pyron …
