Temná věž VII: Temná věž (Stephen King)

PĚT

Náměstíčko v Bridgtonu tvořila z jedné strany drogerie a pizzerie, z druhé strany kino (Kouzelná lucerna) a obchodní dům (Reny's). Mezi kinem a obchodním domem byl malý výklenek, kde stály lavičky a tři telefonní budky.

Eddie se prohrábl Cullumovou krabicí drobných a vysázel Rolandovi šest dolarů ve čtvrťácích. „Zajdeš tamhle,“ ukázal na drogerii, „a koupíš mi lahvičku aspirinu. Poznáš ho, když ho uvidíš?“

„Astin. Poznám ho.“

„Chci nejmenší balení, jaký budou mít, protože šest babek fakt není moc. Potom půjdeš vedle, tam kde mají ceduli Bridgtonská pizza a sendviče. Pokud ti pořád zůstane aspoň šestnáct těchhle mincí, řekneš jim, že chceš maxíka.“

Roland přikývl, ale Eddiemu to nestačilo. „Řekni to nahlas.“

„Masíka.“

„Maxíka.“

„Masssíka.“

„Ma–“ Eddie se odmlčel. „Rolande, řekni meníčko.“

„Meníč-ko.“

„Dobře. Takže jestli ti zbyde aspoň šestnáct čtvrťáků, řekni si o meníčko. Dokážeš říct ‚hodně máji‘?“

„Hodně máji.“

„Jo. Jestli ti zbude míň než šestnáct, řekni si o salámový a sýrový sendvič. Sendvič, ne popkin.“

„Salámy sendyč.“

„Skoro tak. A jinak nic neříkej, jenom pokud nebude absolutně vyhnutí.“

Roland přikývl. Eddie měl pravdu, bude lepší, když nebude mluvit. Lidi poznají, v hloubi duše, na první pohled, že není zdejší. Taky mu půjdou instinktivně z cesty. Líp je nedráždit.

Pistolník spustil ruku k levému boku, když se chystal vystoupit na ulici, byl to starý zvyk, který mu tentokrát nepřinesl žádný klid: oba revolvery byly v kufru Cullumovy fordky, zabalené v nábojových pásech.

Než konečně vyrazil, Eddie ho chytil za rameno. Pistolník se prudce otočil, obočí pozvednuté, bledý pohled upřený na přítele.

„Máme v našem světě jedno úsloví, Rolande – tonoucí se stébla chytá.“

„A co to znamená?“

„Tohle všechno,“ řekl Eddie chmurně. „To, co právě děláme. Popřej mi štěstí, kámo.“

Roland přikývl. „Tak, to činím. Nám oběma.“

Už se chtěl znovu otočil, ale Eddie ho znovu zavolal. Tentokrát už se Roland tvářil trochu netrpělivě.

„Až budeš přecházet ulici, ať tě něco nepřejede,“ nabádal ho Eddie a potom dodal po způsobu Johna Culluma: „Je tu víc lufťáků než blech na psovi. A nejezděj na koních.“

„Jdi volat, Eddie,“ řekl Roland a pak přešel bridgtonskou hlavní ulici pomalu a rozvážně, stejným širokým krokem, kterým přešel tisíc jiných hlavních ulic v tisíci městečkách.

Eddie se za ním díval, potom se otočil k telefonu a přečetl si návod. Pak zvedl sluchátko a vytočil číslo informací.