DOSLOV
Nadějné vyhlídky korunního prince z Maine
"Poodešel jsem stranou, abych uviděl, jak mě přízraky oněch dní míjejí. Jsou pryč, a já znovu vstupuji na cestu svého příběhu."
Charles Dickens: David Copperfield, kapitola XLIII
Anglicky psaná literatura má památnou sociální scénu, při níž se sevře srdce i voličům pravicových stran: někdy v roce 183- poprosí Dickensův Oliver Twist, šizený a vyhladovělý chovanec sirotčince v městečku, "jehož jméno bude z mnoha důvodů moudré zamlčet", o trochu ovesné břečky navíc. Cholerický správce ho za tu opovážlivost praští naběračkou, strčí ho na týden do ajnclíku a poté se chlapce, "jenž bude jednou viset", zbaví ve veřejné aukci jako levné pracovní síly, která už víckrát neohrozí obecní rozpočet. Když se na onen příšerný škleb z tehdejší sirotčí praxe dívá s odstupem půldruhého století americký spisovatel John Irving (1942) v Pravidlech moštárny (The Cider House Rules, 1985), duch doby ho logicky nutí přesunout trauma povahy utilitární do roviny psychologické a s elegantní úhledností zdůraznit jeho nespravedlnost. Vždyť u doktora Larche v sirotčinci St. Cloud's děti mezi oběma světovými válkami netrpí podvýživou ani nehnijí ve špeluňkách podobných slumu, mají veškerou lásku ošetřujícího personálu a s ní na první pohled vše, co potřebují. Kromě toho, co si přejí. Jako čerstvě odložený "vedlejší produkt" milostného vztahu, který se ženě ani muži zrovna nehodil, postrádají totiž svou soukromou historii i s kořeny, a to někdy spaluje mnohem víc než chybějící sousto, poněvadž u Olivera Twista aspoň tušíme, že jeho matkou byla chuděra Agnes Flemingová, a vidíme, jak se hoch souhrou šťastných náhod nakonec dobere svého. Nicméně dvacátý věk v sociálním románu už utopickým reformátorům příliš nefandí, a tak je pro Larchovy prince z Maine největším životním ternem "najít si rodinu". Malý Homer Wells se však z osvojovacích pokusů několikrát vrátí a náhradní domov se mu chtě nechtě stane i domovem skutečným, ve kterém vyrůstá jako tabula rasa. A když prvně zjistí, oč jde za zavřenými dveřmi Larchovy ordinace, patří mu na první list jeho nepopsané duše plnou měrou krédo, jímž kdysi Charles Dickens nadepsal deník Davida Copperfielda: "Prokázat, zda se jako hrdina vlastního příběhu projevím sám, anebo zda toto místo zaujme někdo jiný, bude úlohou následujících stránek."
Klasik anglického realismu vůbec přešlapuje v záhlaví Irvingova psaní víc, než bývá obvyklé pro spiklenecké choutky budoucího spisovatele, který po zdolání puberty opouští své jinošské literární modly ve prospěch existencialistů či postmodernistů s navlas stejnou přirozeností, s jakou právě vrátil baterku používanou pro čtení pod peřinou do tátova přístěnku s nářadím. Jenže Irvingův obdiv ke "králi románu ve století, v němž se zrodily základní literární formy", a zejména k jeho "dokonale napsaným" Nadějným vyhlídkám vytrval. A stále trvá. Učitelský synek z neúplné rodiny, který vyrostl uvnitř univerzity v Exeteru s tehdy neznámou dyslexií (ta mu sice nepřekážela v oblíbeném zápase řecko-římském, ale povážlivě mu zhoršovala studijní výsledky), by věru našel nejeden důvod k tomu, aby pevnost tohoto kmotrovského pouta obhájil. V tomto partnerství však nezůstalo jen u společně sdílené víry v ryzího životního outsidera, při jehož vstávání z popela Dickens ani Irving nejsou slepí vůči směšným momentům tohoto počínání, nýbrž zajde se daleko za běžnou příbuznost zápletek. Irving začíná tuto velkou dickensovskou benefici analogiemi a paralelami s jednotlivými románovými protagonisty (vystopovat je například v profilu T. S. Garpa nebo Owena Meanyho není ani pro začátečníka těžká úloha), pokračuje otevřeným začleňováním kmotrových knih do svého textu a jejich klíčovými citacemi (kterých zejména v Pravidlech moštárny najdeme hojně) a končí přijetím jeho stylu. Charles Dickens podle slov Vladimíra Nabokova - naprostého, byť uctivého romanopiscova antipoda - "nepsal každou větu tak, jako by právě na ní závisela jeho pověst", a to se zdá…
