8
Venku se v prachu a mezi kuchyňskými odpadky (nyní tam byli již čtyři psi) pomalu procházel Bernard s Johnem.
„Je to pro mě těžké si to všechno představit a zrekonstruovat,“ říkal Bernard. „Jako kdybychom žili na různých planetách, v různých staletích. Matka, všechna ta špína, bozi, vysoké stáří, nemoci...“ Potřásal hlavou. „Je to takřka nepochopitelné. Když mi to nevysvětlíte, nikdy tomu neporozumím.“
„Vysvětlit, a co?“
„Tohle,“ ukázal na pueblo. „A tamto,“ ukázal na chatrč na kraji vesnice. „Všechno. Celý váš život.“
„Ale jak vám to mám vysvětlit?“
„Od začátku. Pokud si dovedete vzpomenout.“
„Pokud si dovedu vzpomenout.“ John svraštil čelo. Nastalo dlouhé mlčení.
Bylo velmi horko. Snědli množství tortil a sladké kukuřice. Linda řekla: „Tak pojď spát, chlapečku.“ Ulehli společně do velké postele. „Zpívej!“ A Linda zpívala. Zpívala „Streptokoku, streptokoku“ a „Pá, pá, malé embryátko, brzy budeš dekanťátko.“ Její hlas byl stále tišší a tišší...
Najednou ho ze spánku vytrhl šramot. U postele stál muž, obrovský, hrozivý. Říkal cosi Lindě a ta se smála. Přitáhla si přikrývku až po bradu, ale ten muž ji opět stáhl dolů. Měl vlasy spleteny v copech jako dva provazy a na ruce měl pěkný stříbrný náramek s modrými kameny. Ten náramek se chlapci líbil, ale přece jen se bál a skryl obličej na Lindině těle. Linda na něj položila ruku, a tak se cítil bezpečnější. Říkala tomu muži onou řečí, které dobře nerozuměl: „Ne, když je tady John.“ Muž se na něho, podíval, potom zase na Lindu a něco jí šeptal. „Ne,“ odvětila. Ale muž se sklonil nad postel k němu a jeho obličej byl obrovský, hrozný; černé provazy vlasů se dotýkaly přikrývky. „Ne,“ řekla znovu Linda a on cítil, jak ho její ruka pevněji tiskne. „Ne, Ne!“ Ale muž ho chytil za ruku; bolelo to. Začal plakat. Muž ho vytáhl a zvedl ho. Linda ho stále ještě držela a opakovala: „Ne, ne.“ Muž cosi zlostně řekl a nato ho její ruce náhle pustily. „Lindo, Lindo!“ Kopal a kroutil se, ale muž ho odnesl ke dveřím, otevřel je, posadil ho na podlahu ve druhé místnosti, vrátil se a zavřel za sebou dveře. On vstal a běžel ke dveřím. Když si stoupl na špičky, dosáhl zrovna k velké dřevěné petlici. Zvedl ji a tlačil, ale dveře se nedaly otevřít. „Lindo,“ křičel. Neodpověděla.
Vzpomínal si na rozlehlou, dosti tmavou místnost. Byly tam velké dřevěné věci, k nim byly přivázány provázky. Kolem stál houf žen. Linda mu řekla, že tkají přikrývky. Posadila ho do kouta mezi ostatní děti a šla ženám pomáhat. Hrál si chvíli s malými chlapci. Najednou ženy spustily křik a vyháněly Lindu ven. Linda plakala. Šla ke dveřím a on běžel za ní. Ptal se jí, proč se na ni tak rozhněvaly. „Protože jsem něco přetrhla,“ pravila. A potom se dokonce rozzlobila. „Jak má umět to jejich mizerné tkaní?“ pravila. „Zatracení divoši!“ Zeptal se jí, co to jsou divoši. Když došli domů, čekal tam u dveří Popé a šel s nimi dovnitř. Měl velkou tykev, naplněnou něčím, co vypadalo jako voda; jenže to nebyla voda, ošklivě to zapáchalo, pálilo to v hrdle a dráždilo to ke kašli. Linda se trochu napila a Popé se toho také napil a Linda se pak moc smála a mluvila velmi hlasitě. A potom ona i Popé odešli do druhé místnosti. Když Popé odešel, vstoupil on do místnosti. Linda byla v posteli a spala tak tvrdě, že ji nemohl vzbudit.
Popé přicházel často. Říkal, že ta voda v tykvi se jmenuje meškal. Ale Linda povídala, že by se to mělo jmenovat soma. Jenomže jí po tom bylo špatně. Nenáviděl Popéa. Nenáviděl je všechny – všechny ty muže, kteří chodili k Lindě. Jednou odpoledne si hrál s dětmi – bylo tenkrát chladno, jak si pamatuje, a na horách ležel sníh – a když se vrátil domů, slyšel v místnosti, kde spávali, zlostné hlasy. Byly to ženy a nerozuměl, co říkají, ale pochopil, že to jsou hrozná slova. Potom najednou plesk! a cosi padlo na zem. Uslyšel, jak se lidé strkají, a další plesk! a potom zvuk, jako když bijí mezka, ale ne právě hubeného. A potom Linda vykřikla: „Ach, přestaňte, přestaňte!“ Vběhl do místnosti. Byly tam tři žen…
