10
Ručičky všech čtyř tisíc elektrických hodin ve čtyřech tisících místnostech bloomsburské ústředny ukazovaly dvě hodiny a dvacet sedm minut. ‚Ten pilný úl‘, jak rád říkával ředitel, bzučel a pracoval naplno. Každý byl zaměstnán, všechno šlo svým spořádaným chodem. Spermie pod mikroskopy mrskaly zuřivě dlouhými bičíky a vrhaly se střemhlav na vajíčka; oplodněná vajíčka se rozpínala a dělila, a když byla bokanovskyzována, pučela a vytvářela celé populace jednotlivých embryí. Ze sociálně predestinačního sálu rachotily výtahy dolů do suterénu a tam v karmínové tmě, v pařícím se vedru čerpaly zárodky svou výživu z pobřišnicové blány a z krevní náhražky, nabíraly hormony a rostly a rostly, anebo dostaly alkohol a zakrňovaly v epsilony. S jemným hukotem a chřestotem putovaly pohyblivé police neznatelným tempem po celé týdny, jako ve zkrácených eónech, až do dekantačního sálu, kde nově dekantovaná nemluvňata vyrážela svůj první vřískot zděšení a údivu.
Ve druhém suterénu předla dynama, zdviže uháněly nahoru a dolů. Ve všech jedenácti poschodích oddělení nemluvňat byla doba krmení. Z osmnácti set lahví sálo současně osmnáct set pečlivě značkovaných kojenců svou pintu pasterizovaných vnějších sekretů.
Nad nimi, v deseti etážích společných ložnic, byli chlapečkové a děvčátka, kteří ještě stále potřebovali odpolední spánek, také zaměstnáni, i když to nevěděli: nevědomky naslouchali hypnopedickým lekcím hygieny a družnosti, třídního uvědomění a milostného života, lekcím předepsaným pro batolata. A dále nad nimi byly herny, v nichž se teď, protože venku pršelo, devět set starších dětí bavilo stavebnicemi a modelováním, honilo peška a provozovalo erotické hry.
Bzz, bzz! bzučel úl pilně a vesele. Dívky skloněné nad zkumavkami si radostně zpívaly, predestinátoři si pískali při práci, a jaké velkolepé žerty se prováděly v dekantačním sále nad prázdnými lahvemi! Avšak tvář ředitele, který vstupoval s Henry Fosterem do oplodňovacího sálu, byla vážná a upjatě přísná.
„Veřejně a pro výstrahu,“ říkal zrovna, „a právě v tomto sále, protože zde pracuje více lidí z vyšších kast než kdekoliv jinde v ústředně. Řekl jsem mu, aby sem za mnou přišel o půl třetí.“
„Dělá svou práci velmi dobře,“ prohodil s pokryteckou ušlechtilostí Henry.
„Já vím. Ale to je jen další důvod k přísnosti. Jeho intelektuální převaha nese s sebou příslušné mravní povinnosti. Čím větší má někdo talent, tím spíše může zavádět jiné na scestí. Je lépe aby jeden trpěl, než aby jich mnoho bylo zkaženo. Uvažte věc chladně, pane Fostere, a uvidíte, že není nic ohavnějšího a opovážlivějšího než nekonvenční chování. Při vraždě se zabíjí jen jednotlivec – ale konec konců, co sejde na jednotlivci?“ a ukázal rozmáchlým gestem na řady mikroskopů, zkumavek, inkubátorů. „Nového jedince můžeme vyrobit docela snadno – a dokonce kolik jich chceme. Nekonvenčnost ohrožuje víc než jen život pouhého jednotlivce; je to úder proti společnosti samé. Ano, proti komunitě,“ opakoval. „Ale tady už přichází.“
Bernard vstoupil do sálu a blížil se k nim mezi řadami oplodňovačů. Nádech okázalého sebevědomí jen slabě skrýval jeho nervozitu. Pronesl „Dobrý den, pane řediteli!“ přehnaně hlasitě, a potom, aby napravil chybu, až směšně chabě vypískl: „Přál jste si zde se mnou mluvit.“
„Ano, pane Marxi,“ pravil ředitel zlověstně, „přál jsem si s vámi mluvit. Jak jsem slyšel, vrátil jste se včera večer z dovolené.“
„Tak jest,“ odpověděl Bernard.
„Tak jes-s-st,“ opakoval ředitel a to ,jes-s-st‘ zasyčelo jako had. Potom náhle zesílil hlas. „Dámy a pánové,“ zatroubil, „dámy a pánové.“
Zpěv děvčat nad zkumavkami zmlkl, bezmyšlenkovité pohvizdování pracovníků u mikroskopů náhle zaniklo. Nastalo hluboké ticho. Všichni vzhlédli.
„Dámy a pánové,“ opakoval ředitel, „promiňte, že takto přerušuji vaši práci. Ale nutí mě k tomu bolestná povinnost. Bezpečnost a stabilita společnosti jsou ohroženy. Ano, ohroženy, dámy a pánové. Tento muž,“ ukázal gestem žalobce na Bernarda, „tento muž, který tu stojí před vámi, …
