14
SILANOVA POPRAVA
popíchla Viniciana k zorganizování vzpoury. Když jsem téhož dne v senátu oznámil, že mě Silanus chtěl zabít, ale moje stráže mu to překazily a už jsem ho dal popravit, sál údivem strnul. Pak se zvedlo zmatené tlumené reptání, ale vzápětí zase utichlo. To bylo poprvé, co jsem od nastoupení vlády dal popravit senátora, a nikdo nevěřil, že by Silanus byl schopen mě zavraždit. Konečně jsem se, podle nich, začal vybarvovat a nadcházela nová vláda teroru. Silana jsem si povolal z Hispánie, jako bych mu projevoval kdovíjakou čest, ale ve skutečnosti jsem měl od počátku v plánu ho oddělat. Zrovna jako Caligula! O tomto jejich smýšlení jsem samozřejmě neměl ani tušení, a dokonce jsem si dovolil malý žertík: prohlásil jsem jak vděčný jsem Narcissovi za to, že tak bdí nad mou bezpečností, dokonce i když spí. „Nebýt toho snu, nebyl bych si Silana předvolal a on by se tedy nebyl ze strachu prozradil. Usiloval by mi o život nějakým uváženějším způsobem. K vraždě měl spoustu příležitostí, poněvadž jsem mu poslední dobou bezmezně důvěřoval a nikdy jsem ho nedával nedůstojně prohledávat, jestli snad nemá u sebe zbraň.“ Potlesk byl nemastný neslaný. Nato řekl Vinicianus svým přátelům: „Tak šlechetný Appius Silanus je popraven jenom proto, že císařův řecký propuštěnec má ošklivý sen. Máme dovolit, aby nám dál vládl takový slaboduchý ubožák, tenhle Clau–Clau–Claudius s tykví místo hlavy? Co vy na to?“
Všichni se shodli na tom, že potřebují silného, zkušeného císaře, a ne takového vrtáka, jako jsem já, který se v ničem nevyzná, nic se nenaučil a chová se většinou jako úplný cvok. Začali si navzájem připomínat největší hlouposti, které jsem natropil, a různé vylomeniny, jež jsem vyvedl. Kromě těch, o kterých jsem už hovořil, vytáhli na světlo například jedno mé rozhodnutí, k němuž jsem došel před několika dny, když jsem zkoumal seznam porotců. Musím vysvětlit, že jsme v Římě měli asi čtyři tisíce kvalifikovaných porotců, kteří byli povinni dostavit se na výzvu k soudu, jinak by museli platit těžkou pokutu. Práce porotců byla velmi obtížná a velmi nevděčná. Návrh na seznamy porotců sestavoval nejprve k tomu určený magistrát a letos se opět jako obvykle přišla víc než polovina uvedených lidí omluvit, že z toho nebo onoho důvodu nemohou funkci zastávat. Ale v devatenácti případech z dvaceti byla jejich žádost zamítnuta. Úředník mi pak předložil ke schválení konečné seznamy a u každého jména, jehož žádost o prominutí služby zamítl, udělal znaménko. Náhodou jsem si všiml, že mezi lidmi, kteří se k této službě dobrovolně hlásí, je jeden otec sedmi dětí. Podle Augustova zákona byl z této povinnosti doživotně osvobozen, ale on o prominutí nežádal a ani se nezmínil o početnosti své rodiny. Řekl jsem magistrátovi: „Tohohle člověka vyškrtni, má sedm dětí.“ Namítl: „Ale Caesare, on o uvolnění nežádal.“ – „Právě proto,“ řekl jsem, „to znamená, že chce být porotcem. Vyškrtni ho.“ Tím jsem měl samozřejmě na mysli, že ten chlap zřejmě schválně zatajil své právo zbavit se nevděčné a nepříjemné povinnosti, které se každý čestný člověk snaží vyhnout, a že má tedy skoro určitě nějaké špinavé úmysly. Nepoctiví porotci si mohli přivydělat pěknou hromádku peněz braním úplatků, poněvadž je naprosto jasné, že jeden zaujatý porotce může strhnout mínění všech ostatních, kteří na případu nemají zájem. A rozhodnutí většiny určovalo rozsudek. Ale úředník věc nepochopil a prostě hlásil, že jsem řekl: „Chce být porotcem. Vyškrtni ho,“ což uváděl jako doklad mé potrhlosti.
Vinicianus a ostatní nespokojenci hovořili také o mém prapodivném rozhodnutí, aby totiž u soudu každý předvolaný uvedl obvyklé předběžné údaje o svém původu, příbuzenstvu, manželství, životní dráze, majetkových poměrech, nynějším zaměstnání a tak dále sám vlastními slovy, místo aby to za něho dělal nějaký patron nebo právník. Mělo být jasné, proč jsem se k tomu rozhodl: víc se dovíte o člověku z jeho deseti slov, která promluví sám za sebe, než z desetihodinové chvalořeči, kterou …
