Jak se Manka s Cipískem dočkali stračího vděku
Jednou uslyšela Manka smutné stračí žalování. Skřípá to jako staré želízko, protože straka jinak nedovede. Manka jde po hlase a už ji vidí. Straka sedí na rozsošce, jedno křídlo má jako podťaté.
"Co jsi kde vyváděla?" ptá se Manka.
"Vyváděla nevyváděla," řekla straka. "Letím přes Řáholec, najednou se udělal vítr do kopečka, a já o to klopýtla křídlem."
Manka si straku posadila na dlaň.
"Moc radosti s vaším rodem není. Ale v nouzi tě nenechám."
Odnesla ji domů do jeskyně. Cipísek jí ustlal hnízdo, jak mu straka radila. Potom se o ni starali, aby křídlo zas ozdravělo. Jen Rumcajs vrtěl hlavou:
"Abyste se nedočkali stračího vděku."
Straka v jeskyni pobyla dva týdny. Potom ještě tři dny poletovala kolem. Čtvrtý den už se nevrátila.
Cipísek rozebral hnízdo na větvičky a Manka to spálila na ohništi.
"Nejlíp by bylo, kdyby zapomněla, kdo jí pomohl v nouzi," povídá Rumcajs.
Nazítří měl každý jinou práci. Rumcajs od sebe rozsazoval buky, kde jich hustě narostlo. Manka sbírala borůvky na loupežnickou kahudu a Cipísek pomáhal veverce louskat oříšky pro mladé.
První přišla domů Manka. A jen nahlídla do jeskyně, padne jí do oka silný lesk.
"Copak to?" povídá Manka.
A ona tam na borovém stolíku leží korunka. Není větší než velký náprstek, ale září jako karfunkl. Je to krása na podívání nejdřív jedním a teprve pak druhým okem.
Manka si korunku posadila do vlasů.
"Při loupežnickém životě si člověk užije málo tak divné krásy," povídá.
Nabrala do misky vodu a dívala se do ní jako do zrcátka, jak se od kamínků v korunce zeleně rojí jiskrami.
Za chvíli se vrátil Cipísek od veverek. Diví se:
"Já nejdřív myslel, že je to hromádka svatojánků."
"Sama bych ráda věděla, odkud se tu ta korunka vzala," řekla Manka.
Tou dobou byl na jičínském zámku takový křik, až to zvedalo na rynku holuby.
Jičínská kněžna tluče o stolek zlatem kovanou truhličkou a volá:
"Je prázdná..." A nemůže dál, protože jí zlostí přechází hlas v hrdle.
Knížepán si přehazuje paruku od ucha k uchu.
"Co hledáte v té truhličce, ma šér?"
Kněžně trochu povolilo v hrdle.
"Korunku z Brabantu přece!" křikla. A už jen šeptla, protože ji zas stiskla zlost: "A ty dvě zelené náušničky, co s ní tam taky byly."
Kněžna přirazila prázdnou truhličku. Knížepánovi až lousklo v uších. Zlost v něm chytla jako přesušený troud, protože korunka z Brabantu byla vzácnost nad všecky vzácnosti.
"Jak se to všecko stalo?" křikl knížepán.
Kněžna ze vzpomínání:
"Ráno jsem si ji posadila do vlasů, abych se s ní potěšila. Vtom dole na rynku veliký rumrejch. Starostka se tam hádala s trhovkyní, jestli je to houser, nebo husa. Odskočila jsem si k oknu, abych při tom taky trochu byla. Brabantskou korunku jsem odložila vedle truhličky."
"To byla neopatrnost, ma šér," do toho po francouzsku knížepán a postrkuje si paruku zas naopak.
Kněžna se ovála vějířem pro lepší vzpomínání.
"Ty dvě dole se hádaly až do chvilky před polednem.
Potom jste mi, mon šér, dal vzkázat, abych přišla ke stolu. Po obědě už korunka na stolku nebyla. A od té chvilky je mi zlostí k uvztekání."
Knížepán ještě rychle poslal lokaje Fricka s poptávkou po celém zámku. Když o brabantské korunce nikdo nevěděl, dal zatroubit na trumpetu.
Aby k němu rovnou přijel jenerál z kasáren.
Aby přiběhli drábi i s rychtářem Fištulou.
Aby přišel soudce.
A taky klenotník a hodinář Semerád z krámku pod věžovou bránou, co tu korunku objednal až z Brabantu.
Rumcajs zatím rozsadil buky, aby se jim na všecky strany spokojeně rostlo, a vrátil se domů do jeskyně.
"Kruciš..." povídá už na kamenném prahu.
Oni tam Manka s Cipískem jsou docela zakoukaní do brabantské korunky. Korunka září a zeleně se od ní svítí. Rumcajs poklopil korunku rukou a povídá:
"Přešel vás dva loupežnický rozum?"
Pak střelil perným slovem za strakou, co už kdovíkde lítala.
"To je ten stračí vděk. Málem jste zapomněli na loupežnickou poctivost."
A do třetice:
"Ta věc mi musí z jeskyně."
"Jenže kam s ní?…
