Kapitola druhá
ERUPCE
Washington, D.C.
15. června 2024, 18:16 hod.
Slunce zapadalo za Washingtonským památníkem a Li Cheun, šéf Liang International na této hemisféře, věděl, že maličtí američtí byrokrati, kteří pro něho pracují, i když si toho možná nejsou vědomi, se během poslední hodiny rozprchli do svých domovů. Pro něho bylo důležitější, že se na noc uzavírá severoamerické centrum Liang International. Společnost Liang, stoupající hvězda Číny na obchodním nebi, vlastnila Ameriku. Před deseti lety se ve Spojených státech zachytila drápkem, když se jí podařilo vyrvat část obchodní nadvlády Němcům, kterým Amerika patřila předtím. Pak se ukázalo, že důsledky plánu Masada daleko předčí veškerou obchodní strategii a nemilosrdnou taktiku, kterou snad Číňané naplánovali. Vzniklý radioaktivní mrak a spad způsobený explozemi se přehnal přes jižní, střední a východní Evropu. Jakmile byl Vaterland zničen a polovina jeho populace padla za oběť nemoci z ozáření a hladomoru, Liang Int. měla volné ruce a bleskově se zmocnila německého obchodu nejen v Americe, ale na celém světě.
Ted stál Li Cheun uprostřed zešeřelé zasedací síně, ozářené jen světélkující virtuální projekcí Země, která ho obklopovala, a přemítal o svém impériu. Pestré dioráma zůstávalo průhledné; viděl přes ně Měsíc, stále v úplňku, inspiraci snílků, ale také objekt žádoucí z mnoha jiných důvodů, a přál si, aby dělníci v dolech Liang Int. tam nahoře neustávali v práci.
Místnost neměla okna. Nebyl tu den ani noc, jen směny. Všechna rozhodnutí, která ovlivňovala obchodní život (a mnohdy i samu existenci) Kanady, Spojených států, Mexika a středoamerických kolonií, byla učiněna právě zde. Zbytek Washingtonu - široká avenue mezi Kapitolem a Lincolnovým památníkem, Bílý dům a jeho obyvatelé, stovky ministerstev, úřadů a agentur, jejichž sídla se táhla až k okružním bulvárům a dál - to všechno bylo jen pozlátko pro turisty. Liang Int. vlastnila vše a řídila vše... včetně takzvané vlády Spojených států amerických. Prezident Gideon, viceprezident Gabler, celý kabinet, členové Kongresu a Nejvyššího soudu byli sotva víc než jen zaměstnanci, nastrčené loutky a lokajové. Samozřejmě, udržovali při životě lichotivou iluzi demokratické vlády, ale pořád to byla jen iluze.
Li byl dnes večer roztržitý. V myšlenkách se znovu a znovu vracel k sestřihu videozáznamů, který členové jeho štábu připravili minulou noc a který viděl hned dnes ráno. Lewis Crane a události na japonském ostrově Sado. Japonci. Všichni povýšení, většina z nich hlupáci. V podstatě se o Ameriku dělili s Araby a Židy, ještě v době, kdy existoval Střední východ. Jejich nadvláda však neměla dlouhého trvání. Přesto se japonské koncerny čas od času pokoušely urvat pro sebe kousek z velkého koláče světového obchodu. Li se ušklíbl a byl vděčný svému předchůdci, bývalému šéfu pobočky Liang Int. v severní Americe, že v odpověď na takovou urážku nařídil pokácet dva tisíce růžových sakur vysazených okolo zátoky, které Japonci věnovali Američanům krátce před koncem minulého století.
„Déšť na středozápadě,“ ozval se Mui Tsao ze sametové tmy za svým kontrolním panelem. „To pozdrží sklizeň pšenice. Navrhuji, abychom kontaktovali Buenos Aires a čerpali z jejich přebytků, dokud se postup sklizně nebude zase shodovat s původním harmonogramem.“
Oba muži mluvili dokonalou angličtinou. Byl to projev dobré vůle adresovaný místním obyvatelům, přestože bylo považováno za samozřejmé, že američtí obchodníci a úředníci budou umět plynně čínsky.
„Dobře,“ odpověděl Li. „Zahlédl jsem hlášení o rozsáhlé epidemii antraxové sněti v jihoamerické oblasti. Zjisti, jestli by neprodali pšenici za dobytek. Dopravu nasměrujeme přes Houston.“
„Co sklady?“
„Použijeme skladiště, kde máme blechy proti bolení hlavy.“
„A co uděláme s nimi?“
„Pošleme je na jih jako součást splátky za pšenici. Než stačí zjistit, o co se jedná, začnou už blechy distribuovat do obchodní sítě. Nezbude jim pak nic jiného, než pokusit se prodávat za každou cenu, a r…
