Kapitola šestá
PANGEA
Nadace
21. června 2024, 11:15 hod.
Newcombe seděl před nástěnnou obrazovkou o rozměrech 30x40 stop v zešeřelém přednáškovém sále, kde se obvykle konaly briefingy Nadace týkající se práce v terénu. Helikoptéry, které poletovaly nad Le Precheur, vysílaly nepřetržitou sérii nejrůznějších záběrů. Viděl před sebou oceán bahna, poušť pokrytou mazlavým popelem, z jejíchž útrob místy prorážely kosterní pozůstatky civilizace. Tam někde, pohřbeni pod vrstvou bláta ve zničeném městě, zůstali dva lidé, kteří pro něho znamenali víc než kdokoli jiný na světě. Odmítal se smířit s jejich smrtí. Prostě odmítal.
Na místě katastrofy pracovalo mnoho lidí. Zaměstnanci Nadace tu byli dobrovolně, obyvatelé města z vděčnosti k ďábelskému světci, který zachránil jejich blízké před smrtí. Newcombe viděl bahnem pokryté muže, jak se na třiceti různých místech prohrabávají do zřícenin. K sakru, je to příliš chaotické, příliš roztříštěné úsilí, než aby mohlo přinést nějaké ovoce. Jestli to takhle půjde dál, zachránci se k Lanie a Craneovi nikdy nedostanou včas.
„H-haló?“
„Ano, kdo je tam?“ odpověděl okamžitě. Zaregistroval napětí v hlase neznámého muže.
„J-jmenuju se doktor Ben Crowell a... já... já... vážně bych šel radši zase kopat, já...“
„Doktore, nemáme moc času. Vy jste byl poslední, kdo před erupcí viděl doktora Cranea a doktorku Kingovou?“
„Ano... já...“
„Ať na vás někdo namíří kameru, Bene. Chtěl bych vidět... ano, dobře.“
Na ohromné obrazovce se jako na zavolání objevil zachmuřený obličej otrhaného, špinavého muže.
„Víte, kde jsou, Bene?“
„Vím, kde byli, doktore,“ opravil ho Crowell. „Ale všechno je tu teď jinak. Nic nezůstalo na svém místě. Mám pocit, že se nedokážu zorientovat. Je mi líto.“
„Uklidněte se.“ Newcombovo odhodlání bylo neotřesitelné. „Crane je naživu. Jsme s ním ve spojení. Stále ještě mají trochu vzduchu. Musíme jen zjistit, kde přesně jsou. Stojíte teď na náměstí?“
„Myslím že ano.“
„Stalo se to blízko náměstí?“
„Ano!“ Mladý muž poněkud rozjasnil tvář.
Newcombe vložil do pravého dolního rohu záběru podrobnou satelitní mapu, která ukazovala Le Precheur, tak, jak vypadal teprve před několika dny. „Ať vás někdo pustí k monitoru... posíláme vám odtud obrázek.“
„Malý moment, já... Ano, ano, vidím mapu.“
„Pořádně si ji prohlédněte a uvažujte.“
Zmenšil úhel záběru, zaostřil na ulice, které vedly vzhůru a ústily do náměstí. Zaměřil se na zděné domky s červenými taškovými střechami - vliv francouzského koloniálního stylu.
„Tady, tady,“ vykřikl Crowell. „Pátý dům od náměstí na západní straně ulice.“
„Jak to, že jste si tak jistý?“
„Bylo tam schodiště, ale první patro zmizelo. V celém bloku je podle mapy na téhle straně ulice jen jeden patrový dům. Musí to být ono.“
Newcombe promítl na mapu měřítko. „Uprostřed náměstí stával stožár.“
„Je tam pořád.“
„113 stop a čtyři palce přesně na východ od paty stožáru. Tam je hlavní vchod. Měřte přesně - jasné? - a všechny pošlete na tohle místo. Ať kopou... ale pomalu, opatrně, strašně opatrně.“
Crowell se rozběhl pryč a na víc než minutu zmizel ze záběru kamery, i když celou dobu zůstával v dosahu audiospojení.
Newcombe ho spěšně zastavil. „Kopáčů tam máte dost. Potřebuji, abyste tu zůstal a věnoval mi pozornost, Bene. Musíte mi dát víc informací.“ Crowellova tvář se znovu objevila na obrazovce. „Dobře, a teď mi řekněte, co se přesně stalo? Jak je možné, že jste při erupci opustili dva nejdůležitější členy expedice a nechali je tam?“
„Evakuovali jsme město ve strašném spěchu, kvůli Eliášovu ohni. Dával jsem kapačku pacientovi s crushsyndromem, kterého jsme se snažili vyprostit. Najednou se přihnal Crane s doktorkou Kingovou a nařídil mně i ostatním, abychom hned odjeli do přístavu. Vzal si ode mě kapačku a my utíkali. Bylo to jako noční můra, pokoušeli jsme se běžet hlubokým blátem, klouzali, bořili se...“
„Zhluboka se nadechněte, Bene. Je to lepší?“ Otřesený Crowell vyčerpaně potřásl hlavou. „Tak dál,“ povzbuzoval ho Newcombe.
Mladík…
