4
Jeserac mu moc nepomohl, i když projevil více snahy ke spolupráci, než kolik Alvin předpokládal. V jeho dlouhé kariéře učitele mu už mnozí takové otázky pokládali a on se nedomníval, že ze všech jeho žáků by to měl být zrovna Alvin, kdo by ho mohl zaskočit nebo postavit před problém, který nebude schopen vyřešit.
Samozřejmě si uvědomoval, že v Alvinově chování se objevují jisté odchylky, které, možná, budou vyžadovat korekci. Nezapojil se, jak byl povinen, do neobvykle komplikovaného společenského života města, ani do světa fantazie svých vrstevníků. Neobjevil v sobě větší zájem o vyšší formy duševních zábav, i když to v jeho věku zase nebylo tak divné.
Pozoruhodnější byl jeho nestálý milostný život. Nedalo se očekávat, že vytvoří nějaký relativně stálý partnerský vztah alespoň najedno století, avšak krátkost jeho milostných afér už byla pověstná. Pokud trvaly, byly intenzívní, ale ani jedna z nich nepřežila víc než několik týdnů. Zdálo se, že se Alvin nedokáže pořádně soustředit na více než jednu věc najednou. Byly časy, kdy se s nadšením zúčastnil erotických her svých druhů nebo zmizel s vybranou partnerkou na několik dní. Jakmile však nálada jednou pominula, bývala dlouhá období, kdy se zdálo, že ho absolutně nezajímá to, co by ho v jeho věku mělo zajímat nejvíc. To bylo možná špatné pro něj a určitě to bylo špatné pro jeho odmrštěné milenky, které se sklíčeně toulaly městem a trvalo jim nezvykle dlouho, než si našly útěchu jinde. Jak si Jeserac všiml, do tohoto nešťastného stadia se nyní dostala Alystra.
Nebylo to tím, že by Alvin neměl srdce, cit nebo nebyl rozvážný. Vzbuzovalo to dojem, že v lásce hledá, tak jako ve všem ostatním, něco, co mu Diaspar zajistit nemůže.
Žádné z těch Alvinových podivínství Jeseraca příliš netrápilo. Jedinečnost bylo možné pokládat za určitý způsob vystupování a ve svém důsledku mohla vést k tomu, že by se časem Alvin přizpůsobil všeobecně platnému vzorci chování. Žádný individualista, ať podivín nebo génius, nebyl schopen ovlivnit ohromnou setrvačnost společenství, které zůstalo prakticky nezměněné více než miliardu let. Jeserac nejenom věřil ve stabilitu – nedokázal si jednoduše nic jiného představit.
„Problém, který tě trápí, je velmi starý,“ řekl Alvinovi, „ale divil by ses, jak hodně lidí bere svět jaký je, a nikdy je to nezarazí a ani nad ním nikdy nepřemýšlí. Je pravda, že kdysi lidská rasa obývala prostor nekonečně větší než Diaspar. Viděl jsi, jak vypadala Země, než se vypařily oceány a přišla poušť. Ty filmy, které si tak rád pouštíš, jsou nejstarší, jaké máme, jsou jediné, které představují Zemi takovou, jaká byla před příchodem Nájezdníků. Nesoudím, že je vidělo mnoho lidí. Pohled na ty neohraničené, otevřené prostory je něco, co nedokážeme snést.
A přece Země byla samozřejmě pouze zrnkem písku v porovnání s celým Galaktickým Impériem. To, čemu musely být podobné mezihvězdné propasti, je noční můra, kterou si nemůže normální člověk ani představit. Naši předkové je překonávali na úsvitu dějin, když se vypravili do kosmu, aby vytvořili Impérium. Křižovali jím nejednou, ale nakonec je Nájezdníci přinutili k návratu na Zemi.
Legenda říká – a je to pouze legenda – že lidé s Nájezdníky uzavřeli dohodu. Oni si měli nechat Vesmír, po kterém tak toužili, a my jsme se spokojili s naším rodným světem.
Dodrželi jsme podmínky té dohody a zapomněli jsme na marné sny našeho dětství, tak jako i ty na ně zapomeneš, Alvine. Lidé, kteří postavili toto město a vyprojektovali společenství jeho obyvatel, byli pány jak rozumu, tak i hmoty. Umístili do těchto zdí všechno, co by kdykoli mohla lidská rasa potřebovat – a potom se postarali, abychom je už nikdy neopustili.
Ne, fyzické bariéry tu mají nejmenší význam. Možná, že existují cesty, kterými je možné se dostat z města, ale nemyslím, že bys po nich došel daleko, i kdybys je nalezl. A kdyby se ti to přesto povedlo, co z toho? Tvoje tělo nevydrží na poušti nechráněné a nekrmené městem.“
„Jestli existuje cesta vedoucí ven,“ řekl pom…
