10 – VOLÁNÍ Z EUROPY
Spát v beztížném stavu chce šikovnost, na kterou musí člověk přijít. Floydovi trvalo skorem týden, než našel nejlepší způsob, jak si založit nohy a paže, aby mu pokaždé neodpluly do krkolomných poloh. Teď už na to byl expert a vůbec se netěšil na návrat k normální váze, jen pouhé pomyšlení na to mu občas přinášelo zlé sny.
Kdosi s ním třásl, aby ho vzbudil. Ne – to se mu určitě zdá! Soukromí bylo na palubě lodi posvátné. Nikdo nikdy nevstoupil do kajuty jiného člena posádky, aniž by nejprve nepožádal o dovolení. Zavřel oči ještě pevněji, jenže kdosi s ním třásl dál.
„Doktore Floyde – vzbuďte se, prosím! Chtějí vás v pilotní kabině!“
A nikdo mu taky neříkal doktore Floyde, to nejformálnější oslovení, jaké slyšel za poslední týdny, bylo doktore. Co se stalo?
Neochotně otevřel oči. Nacházel se ve své stísněné kabince, měkce ho tisklo ochranné spací pouzdro. Aspoň tak mu to říkala jedna část mysli, ale jak je potom možné, že přitom vidí Europu? Jsou přece ještě tři milióny kilometrů od ní.
Navzájem se protínající linie utvářely už známé síťování, obrazce troj a mnohoúhelníků. A tohle je jistě sám Velký kanál – ne, tak to přece není. Jak by taky mohlo být, když je pořád ve své malé kabince na palubě Leonova!
„Doktore Floyde!“
Nadobro se probudil a uvědomil si, že levá ruka mu pluje jen několik centimetrů před očima. Není to divné, že obrazec čar na dlani se tak podivuhodně, záhadně podobá mapě Europy? Ačkoli úsporná matička Příroda se neustále opakuje, i v tak giganticky rozdílných měřítcích, jaká jsou mezi mlékem vmíchaným do kávy, pruhy mračen řádícího cyklonu a rameny spirální mlhoviny.
„Promiň, Maxi,“ řekl. „Co se děje? Nějaké problémy?“
„Myslím, že ano – ale ne naše. Tsien je v bryndě.“
Kapitánka, navigátor a hlavní technik seděli připoutáni ke svým sedadlům v pilotní kabině, zbytek posádky kroužil nervózně okolo držadel a sledoval dění na obrazovkách.
„Promiň, že jsme tě vzbudili, Heywoode,“ stroze se omluvila Táňa. „Ale situace je takováhle. Před deseti minutami jsme obdrželi z řídícího střediska absolutně spěšné sdělení. Z Tsiena unikl všechen vzduch. Přihodilo se to náhle, vysílal nějakou šifrovanou zprávu, několik sekund následoval zkomolený text a pak už nic.“
„A jejich maják?“
„Taky mlčí. Nemůžeme zachytit ani ten.“
„Hm! To je určitě vážné – velký malér. Máte nějakou teorii?“
„Spoustu – jenže všechno jsou jenom dohady. Výbuch – sesutí půdy – zemětřesení, kdo ví?“
„A možná se to ani nikdy nedozvíme – dokud nepřistane na Europě někdo jiný – nebo pokud my nepřeletíme kolem a nepodíváme se.“
Táňa potřásla hlavou. „Nemáme dostatečné delta vé. Nejblíž se můžeme dostat na padesát tisíc kilometrů. Z takové vzdálenosti toho moc neuvidíš.“
„Pak ovšem nezbývá absolutně nic, co bychom mohli podniknout.“
„Ne tak docela, Heywoode. Řídící středisko má návrh. Chtěli by, abychom tam nasměrovali naši velkou parabolickou anténu. Tak bychom mohli zaslechnout i jakkoli slabé tísňové vysílání. Je to – jak to říkáte – výstřel naslepo, ale stálo by to za to. Co myslíš?“
První Floydova reakce byla jednoznačně negativní.
„To bude znamenat, že přerušíme spojení se Zemí.“
„Ovšem, jenže to budeme muset udělat stejně, až budeme oblétávat Jupiter. A navázat ho znovu zabere jenom pár minut.“
Floyd se odmlčel. Návrh byl sice naprosto rozumný, ale přesto v něm probouzel podivné obavy. Poté, co si několik okamžiků lámal hlavu, náhle si uvědomil, proč se proti té myšlence tak rázně postavil.
Všechny potíže Discovery přece začaly tím, když velký talíř antény – hlavní soustava antén – přestal být zaaretovaný v pozici směrem k Zemi, a to z důvodů, které dodnes nebyly zcela jasné. Jenže určitě do toho byl zapletený Hal a nebylo tedy nebezpečí, že by tady mohla nastat obdobná situace. Počítače na Leonovovi byly malé, autonomní jednotky, loď neřídila žádná inteligence. Tedy mimo lidské.
Rusové stále trpělivě čekali na jeho odpověď.
„Souhlasím,“ povídal konečně. „Oznamte na Zemi, co uděláme, a začneme s odp…
