30
ÚTERÝ, 3.45 DOPOLEDNE
MADRID, ŠPANĚLSKO
Otec Norberto letěl do Madridu soukromým letadlem Generála Gonzáleze, dvacet let starou Cessnou Conquest; letoun byl nastříkán kombinací levandulové a červené barvy, měl tmavě tónovaná okna a vzadu malou zákristii. Dvoumotorový jedenáctimístný stroj byl hlučný a pohazovaly jím vzdušné víry, takže let byl neklidný.
Jako v tyto dny všechno ve Španělsku, pomyslel si Norberto trpce; pevně svíral měkce čalouněná opěradla svého sedadla.
Současně si však byl vědom toho, že to není pravda; alespoň ne docela. Letělo s ním pět dalších knězi z vesnic podél severního pobřeží. Jeho duší zmítal nepokoj, oni byli klidní.
Zhluboka dýchal; přál si, aby ho jejich rozpoložení dokázalo toho nepokoje zbavit. Přál si, aby se dokázal odpoutat od úvah o své ztrátě a soustředit se na velký úkol, který ho čeká. Úkol pomoci zachovat mír v duších obyvatel více než třímilionového města byl výzvou, před jakou ještě nikdy nestál. Možná však, že právě takovou výzvu nyní potřebuje - něco, co jeho mysl odvede od neustálého přemýšlení o hrozné ztrátě, jež ho postihla.
Seděl v zadní řadě vedle již postaršího Otce Jiméneze; ten pocházel z přímořské vesnice Laredo, ležící na západ od San Sebastiánu. Krátce po startu se odvrátil od okna a nahnul se blíž k Norbertovi.
„Prý se sejdeme i s duchovními jiných denominací,“ řekl; hovořil hlasitě, aby ho bylo slyšet přes dunivé hučení motorů. „Bude nás nejméně čtyřicet.“
„Máte tušení, proč si vybrali právě nás?“ zeptal se Norberto. „Proč ne třeba Otce Iglesiase z Bilbaa nebo Otce Montoyu z Toleda?“
Jiménez pokrčil rameny. „Předpokládám, že proto, že naše farnosti jsou velmi malé. Naši farníci se navzájem znají a mohou si během naší nepřítomnosti navzájem pomáhat.“
„To jsem si zprvu myslel,“ odtušil Otec Norberto. „Ale podívejte se kolem. Jsme také nejstarší členové řádu.“
„A proto také nejzkušenější,“ prohlásil Jiménez. „Koho jiného by bylo lépe takovým úkolem pověřit?“
„Třeba mladé? Energické?“
„Mladí se moc vyptávají,“ opáčil Jiménez. Šťouchl Norberta do paže. „Jsou tak trochu jako vy, můj starý příteli. Možná že Generál potřebuje muže. Muže, jimž se dá důvěřovat. Muže, které lze vyzvat, aby to či ono vykonali, a kteří to vykonají, a to bez odkladu a bez námitek či výhrad.“
O tomhle nebyl Norberto tak docela přesvědčen; ani nevěděl, proč takový pocit má. Možná jej vyvolal jeho hrozný zármutek nebo naléhavost příkazu k letu do Madridu. Anebo do mě Bůh šťouchl, stejně jako to právě udělal Jiménez, pomyslel si v nedobré předtuše.
„Víte aspoň, kde se shromáždíme?“ zeptal se.
„Otec Francisco do telefonu říkal, že nás vezmou do katedrály Nuestra Seňora de la Almudena,“ odpověděl Jiménez. Jeho měkké, bledé tváře se roztáhly v mírném úsměvu. „Je to zvláštní, opustit malou farnost a odebrat se na takové místo. Říkám si, zda se náš Pán cítil stejně, když odcházel z Galileje? ,Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, neboť k tomu jsem byl poslán,'“ citoval slova z evangelia. Pak se opřel, stále se usmívaje. „Je to zvláštní, Norberto, ale být poslán se také zdá být dobré.“
Norberto pohlédl dopředu na ostatní knězi. Jiménezův optimismus nesdílel; služba knězi měla přijít dřív, než se lidé obrátili jeden proti druhému. Než se uchýlili k nepokojům - a k vraždění. A Norberto si nečinil ani nárok na to, že ví, jaké pocity měl Ježíš, když odešel na pusté místo. Ve svých úvahách si představoval, že Ježíše pravděpodobně znepokojila a zdolala lidská společnost, poskvrněná předsudky a nedůvěrou, násilím a nemorálností, chamtivostí a rozepřemi. Tváří v tvář tomu všemu zbývalo Ježíšovi jediné místo, kde mohl hledat sílu.
Ve svém úzkostném stavu Norberto na okamžik zaváhal, kam se obrátit a kde ono místo hledat. Zavřel oči, sklonil hlavu a modlil se k Bohu, aby mu dodal odvahy k tomu, aby na sebe toto břímě vzal. Modlil se, aby se mu dostalo moudrosti k tomu, aby poznal, co je dobré a správné, a síly, aby přemohl svůj náhle vzniklý zatrpkle hněvivý stav mysli. …
