Po třech týdnech blížil se už k velehorám. V poslední dny se začaly rýsovat na obzoru vysoké, tiché a bílé ledovce, kdesi v dálce uzavírající cestu k Římu. Ráz krajiny se změnil, ale zpustošení bylo stále stejné. Protože s příchodem jara začal mezi zbytky lidí opět řádit mor, vyhýbal se městům a pokud možno i vesnicím, zastavuje se v nich, jen když potřeboval vyžebrat jídlo. A toho nebyl zvyklý potřebovat moc. Byl vyzáblý, ale byl přece jen mlád a mohl ještě mnoho snést.
Na počátku noci přišel jednoho dne na kamenitý břeh horské bystřiny. Na ostrohu, coby kamenem dohodil od cesty, hořel malý ohýnek. Tváří k němu seděl muž. Když mníšek šel blíže, viděl, že je to stařec. Pozdravil ho.
Na vyzvání usedl k ohni. Muž na větvi opékal kus slaniny a vedle něho ležel velký kus chleba. Ranec, o nějž se opíral, byl velký a nacpaný. Muž neměl nos a levou ruku, ale byl oděn v kdysi bohatý šat, nyní již roztrhaný a špinavý. Začal jíst, aniž se pomodlil či jen pokřižoval, a za chvíli, když už byl zřejmě syt, pokynul mníškovi, aby zbytky dojedl. Posuňky činil s jakousi vznešeností, jež nebyla vlastností prostého lidu, ale stále si sám pro sebe něco mumlal a házel hlavou co chvíli ze strany na stranu, jako by byl zaujat nějakou pří, kterou sám se sebou vedl.
Najednou se mníška zeptal:
"Odkud jsi?"
"Zdaleka, pane."
Nad oslovením se muž nepozastavil a bral je tak, jako že mu opravdu přísluší.
"Odkud?"
"Z Irska, pane."
Muž se na mníška ostře zahleděl, přestal brumlat a trhat hlavou.
"To jsme pomalu krajané!" řekl skoro vesele.
"Jsem z Ulsteru, z kláštera svatého Donovana," řekl mníšek udiven zdůrazněným krajanstvím.
Muž zavrtěl hlavou.
"Neznám to tam," řekl. "Nikdy jsem tam nebyl. Ale můj otec pocházel od jižního pobřeží a chtěl, abych se tam někdy podíval. Ale nedostal jsem se k tomu."
Mníšek mlčel.
"Proč jsi tu?" zeptal se po chvíli stařec.
"Náš klášter vypálili vikingové. Já jediný jsem přežil."
"Proč?"
"Protože mi padl trám na hlavu a já ležel jako mrtvý. Teprve v noci jsem přišel k sobě. Ale náš otec opat taky ještě žil."
"Kde je teď?"
"Je taky mrtev. Utloukli ho kostmi."
"Kostmi?"
"Koňskými. Žrali a on musel stát uprostřed a zpívat jim k tomu adventní zpěvy. Přitom na něj házeli kosti - a koňské kosti jsou velké a otec byl starý, až ho porazili na zem a tam umlátili."
"Zajímavé," řekl stařec.
Po chvíli, kdy si zase začal brumlat sám pro sebe, se znovu zeptal:
"A kam jdeš?"
"Jdu k Svatému otci. Otec opat mne před smrtí pověřil, abych mu odnesl ostatky našeho svatého Patrika."
"Že se s takovou pošetilostí taháš," řekl muž a vytáhl si novou placku chleba. Jak jedl, vystupoval mu teplý dech jako pára dírou v obličeji.
"Umíš číst?" zeptal se znova.
"Ano."
Mluvili dosud mezinárodní franckou hantýrkou.
"Latinsky?"
"Ano."
"A řecky? Měli jste u vás ještě řecké knihy?"
"Měli. A umím."
Zdálo se, že starý muž zjevně ožil, oči se mu rozšířily a zaleskly.
"Jaké knihy jste měli?"
"Evangelia a žalmy."
"Měli jste Klementa, Origena, Dionýsia?" ptal se stařec chamtivě.
"Ne."
"A znáš je? Slyšel jsi přece o nich?"
"Ne."
"To jsou doby!" zvolal stařec. "Když můj otec byl ještě císařem Karlem povolán do Cách, aby učil, měli v irských klášterech církevní otce všechny a otec sám přivezl knihy Origenovy. A za padesát let - taková spoušť!"
Mníšek mlčel.
"Spoušť, temnota, nevzdělanost, pověra," dodal stařec.
Mníšek považoval vyptávání za skončené, a sepjav ruce, začal se, protože dojedl, tiše modlit.
"Nedrmol to!" zvolal stařec. "Nemůžu to už ani slyšet - a někdo, kdo umí řecky, kdo si může najít pravdu v božských knihách, ten už mne opravdu rozvzteklí, když drmolí otčenáše a ještě větší pitomosti!"
Mníšek byl udiven, ba až polekán a přestal.
"Ukaž, mluvíš-li vůbec pravdu," spustil stařec ostře, a vytáhnuv z rance knihu, podal ji mníškovi.
Mníšek začal plynně a se zřejmou zvědavostí a chutí číst, kde mu stařec ukázal.
"A kdo dobře prožije svůj příslušný čas, vrátí se zpět do příbytku své příbuzné hvězdy a bude mí…
