Po několika nedělích se mníškovi stalo to, co se domníval, že se v horách stalo bláznivému starci. Jednoho neočekávaně studeného a zamlženého dne sešel z hlavní cesty a zřejmě zabloudil.
Zjitra nebylo vidět, kde slunce vychází a navečer, nebylo vidět, kde zapadá, tak jednostejně byla studená mlha, jež se snesla na hustý Vogézský les, v němž, nemoha se orientovat, dal se mníšek vést cestou opět do hor.
Nakonec rozumně počkal, až přešly dva dny nejhorší mlhy, a teprv pak se začal pokoušet nalézt cestu. Nebyl příliš unaven, ale byl hladový a nutně potřeboval najít aspoň jídlo, když už ne správný směr.
Ale šel skoro celý den po stezkách, které mohly být stejně tak lidské jako zvířecí, a nikde v pralese nespatřil stopu přítomnosti člověka.
Byť na skutečnou cestu nenarazil, přece jen sestupoval podle potoků v instinktivní důvěře, že někde při nich najde lidi spíš než jinde v tom nekonečném horském lese.
Šel jeden den podle malého potůčku, který zbrkle utíkal přes kameny dolů, ale byl ještě tak malý, že velké koryto nevyryl. Mníšek poskakoval podle potoka a v něm jakoby s důvěrou, že všechno dobře dopadne.
Jak tak skákal, ocitl se rovnýma nohama před chatrčí přilepenou ke skále. Na malinké rovince byla mýtinka - snad člověkem vykácená - a u chatrče se pásla koza.
Koza začala mečet a mníšek, když nabyl řádnou rovnováhu na obou nohách, zavolal francky, kde je kdo.
V té chvíli vyšel z chatrče velký chlap s bujným zrzavým vousem, ale holohlavý. Bylo těžko hádat mu věk, ale mladý už věru nebyl, byť zřejmě při síle a pln zdraví. Mníšek ho uctivě pozdravil. Jednak měl hlad, jednak byl přesvědčen, že padl na svatého poustevníka.
Očima přebíhal mýtinku, nestojí-li tam poustevnický kříž, ale nebylo ho tam.
"Zabloudil jsi," řekl mu s účastí muž. "To máš asi taky hlad."
Mníšek důrazně přikyvoval.
Muž zašel do chatrče - byl to, jak nyní mníšek viděl, jen přístřešek nad vchodem do jeskyně ve skále - a hned se vrátil s kusem sýra. Mníšek se usadil na kameni u potoka a pustil se do jídla.
Až teprve druhého dne ráno pocítil, jak je vyčerpaný. Při pomyšlení na další cestu se mu přímo dělalo nevolno. Nadto znovu začal nečas a po mýtince před poustevnou se procházely sloupy mlhy jako stínové postavy.
Jeho hostitel si musel všimnout, jak je unaven, a proto mu hned po snídani řekl, aby nechodil, pokud se nevyjasní. A mníšek to vděčně přijal.
Během dopoledne se dali spolu do hovoru. Nejprv o lese a špatných cestách, pak o cestování vůbec a nakonec o vlastní mníškově pouti. Ale rudovous nebyl příliš zvědav, a tak povídání vzalo brzy za své.
Vousáč zašel do lesa a po půlhodině přinesl zajíce chyceného do oka a potom šli s mníškem na suché chrastí. Chlap pak dojil kozu a opravoval si nářadí, jehož měl pomálu.
Po obědě poznamenal mníškův hostitel:
"Nekřižuješ se a nemodlíš - je to snad podle nějaké nové řehole?"
Mníšek zrudl a zavrtěl hlavou.
"Ty jsi se taky nemodlil..." odpověděl.
"Modlím se ráno i večer," odpověděl vousáč. "Ale mniši, pokud pamatuji, se modlí, jak jen můžou. A ty ne."
Mníšek mlčel.
"Nemusíš mi říkat proč," řekl po chvíli jeho společník.
"Abys nebyl na omylu - já nejsem poustevník, takže mi to je jedno, co si děláš a jak si to děláš. Byl jsem jenom zvědavý, jestli je nějaká taková nová řehole. Nejsem povolaný. Sám se sebou to má každý dost těžké - jak by svedl přebírat věci druhého! Snad máš takové pokání."
Tu mníška přemohlo vyčerpání z namáhavé pouti a dal se do pláče. Byl ještě mlád! A od smrti svých bratří a svého otce opata byl sám! Jak mohl trvale nikomu neříci, jak strašné věci slyšel i viděl, zažil i promyslel! Ani nevěda jak, vypovídal divnému samotářovi vše, co na něho udělalo za poslední měsíce tak otřásající dojem. A když dokončil, znovu začal a znovu opakoval nejdůležitější a nejkrutější věci, jako by chtěl svého společníka ubezpečit, že to skutečně bylo tak, a spojoval s tím všechny svoje nejtrpčejší pocity a nejzoufalejší myšlenky, jež mu přišlo zakusit. Vousáč se usadil pohodlně, ale bez náznak…
