Postrach Chicaga

7

Návštěvníci odešli a Minn Lee byla zticha. Vyšívala a soustředěně myslela jen na své dílo. Tony ležel na gauči, nedopalek doutníku v koutku úst a noviny v rukou.

"Je půvabná," prohodila Minn Lee náhle bez jakékoliv souvislosti. "Velmi půvabná."

Odložil noviny, podíval se na ni a posadil se pohupuje nohama. Nemusel se jí ani ptát, o kom vlastně hovoří.

"Ano, je krásná."

Nastala dlouhá přestávka.

"Dnes večer jdeš do opery, Tony?"

Zavrtěl hlavou.

"Dnes hrají Soumrak bohů. Radši bych šel do zoologické zahrady než na Wagnera."

Upřeně se na něho zadívala.

"Takže zůstaneš se mnou doma?" zeptala se. "Málokdy tě vidím. A nikdy nevím, kam odcházíš."

Vstal, přistoupil k ní a zamyšleně si ji prohlížel.

"Moje malinká," řekl měkce, "kolikrát jsem ti už doporučoval: ‚Mysli, když musíš myslet, mluv, když musíš mluvit, ale nikdy nedávej dohromady myšlenky a jazyk.' Ty chudinko hloupoučká!"

Štípl ji do tváře, až ucukla.

"Bolí to?" zeptal se.

Přisvědčila.

Štípl ji ještě víc.

"A tohle?"

"Ty víš, že bolí."

Její pokora ho dráždila.

"Proč nebrečíš, když ti ubližuju, ty pohanko?"

Posadil se blízko ní, tak blízko, že by mu seděla na kolenou, kdyby se jenom trochu pohnula.

"Víš, čeho se nejvíc bojím?" zeptala se.

"Toho, čeho se bojí každá - jiné ženy."

Za hodinu se jeho chování pronikavě změnilo. Po celou dobu jejich společného života neustále zdůrazňoval, jak ji bezvýhradně zbožňuje. Kdyby byla běloška, vyděsilo by ji, jak se náhle změnil, ale jako orientálka rozuměla mužům a věděla, jak snadno se mění k horšímu.

"Existuje pro tebe ještě jiná žena?"

Odpověděl posunkem napolo vážným napolo humorným.

"Pro mne jsou všechny ženy jiné ženy," prohodil nezávazně.

Mlčeli.

"Kdysi jsi u mne zůstával na noc."

Povzdychl si netrpělivě.

"Kdysi jsem taky rád jedl ovesnou kaši. Teď jím kaši rýžovou. Snad se jednou ještě vrátím ke kaši ovesné."

Myslel si, že tak zarazí další diskusi, ale Minn Lee se nedala umlčet.

"Mívám někdy strach." Hlas se jí zlomil. "O tebe, Tony. Když odcházíš, nikdy nevím, jestli se mi vrátíš."

"Doposud jsem se vždycky vrátil," odsekl.

"Když tehdy v noci po tobě stříleli - myslela jsem, že umřu..."

"Důležitější je, že jsem tehdy i já myslel na svůj konec. Ale konec to nebyl. A kde je Camona, Scalesi a chytrej McSweeney - stříleli po mně a všichni jsou v pekle. Teologicky se to dá takhle říct."

Poprvé vyslovila plán, na který už dlouho myslela.

"Nemohli bychom se odstěhovat z Chicaga?"

Udiveně se na ni podíval.

"Jistě. Můžeš jet rychlíkem Dvacáté století. Už by sis měla zajistit jízdenku."

"Řekla jsem ,my'."

Vstal a zatahal ji za nohu.

"My nejsem já. Ty jsi ty, rozumíš? Nic víc. Jsi jako nábytek. Líbíš se mi, jsi hezká, okouzlující, potěchou pro mý oči, ale takový jsou všechny věci v tomhle bytě. Ale ty si neříkají ,my', neškemrají: Tony Perelli, vezmi nás s sebou do Evropy!"

Vzal její obličej do dlaní a políbil ji na ústa. Opětovala jeho polibek. Pohladil ji po tváři.

"Zatracenej blázne!"

Usmála se, vrátila s…