Když gangsteři ovládli Londýn

KAPITOLA V

Terry měl onoho večera domluveno s Jiggsem, že se půjdou podívat na muzikál, a právě se chystal odejít z bytu, když volal Scotland Yard. Příznivá náhoda tomu chtěla, že v té chvíli pro něho přijel Jiggs, Terry přisedl do jeho taxíku a oba muži uháněli na Berkeleyovo náměstí.

Před domem už byl shluk lidí, zpráva o násilné smrti Eliáše Decadona se tedy už nějak roznesla. Terry proklestil zástupem cestu sobě i Jiggsovi a oba byli okamžité vpuštěni.

Detektivové, kteří střežili dům, byli nyní už v hale a jejich hlášení bylo stručné: nikdo v rozmezí půl hodiny před střelbou ani po ní do domu nevešel, ani dům neopustil.

Terry vstoupil do knihovny a podíval se na mrtvého. Stařec byl zastřelen z bezprostřední blízkosti velkorážním revolverem. Zbraň ležela na zemi vedle psacího stolu a nikdo se jí dosud nedotkl.

Poslal pro kleštičky na cukr, a vyznačiv polohu revolveru na podlaze křídou, odnesl zbraň na malý stolek a rozžal silnou čtecí lampu. Byl to těžký, značně staromódní revolver značky Colt. Pokud viděl, byly v bubínku ještě čtyři ostré náboje. A co důležitějšího: na lesklé ploše mezi rukojetí a bubínkem byly zřetelné otisky prstů.

A nebyly jediné: sada otisků byla i na čistém archu papíru, jenž ležel na psacím stole. Byly viditelné pouhým okem a nebylo ani třeba pomoci daktyloskopického prášku. Třetí sada otisků byla na leštěné hraně mahagonové desky psacího stolu, jako by se tam někdo byl opíral.

Terry zašel do kanceláře Leslie Rangerové, aby ji vyslechl. Leslie byla bledá jako smrt, ale naprosto klidná a pověděla mu všechno, co věděla.

"Vyrozuměl někdo Tannera?"

Přikývla.

"Ano, přišel dolů a viděl... chudáka pana Decadona, a pak zase jel nahoru do svého bytu. Řekl, aby se nikdo ničeho nedotýkal, ale v tu chvíli ovšem byli detektivové už v domě. Pan Tanner nevěděl, že hlídkují na ulici."

Terry Weston poslal pro Tannera jednoho ze sloužících. Edd Tanner přišel. S velmi vážnou tváří, ale bez váhání vešel do knihovny.

"Je to hrozné ... děsné," řekl. "Ani tomu nemohu uvěřit."

"Viděl jste už někdy tento revolver?" zeptal se Terry a ukázal na zbraň pod lampou.

Užasl, když tázaný přisvědčil.

"Ano," řekl totiž Tanner klidně. "Je to můj revolver. Jsem si tím skoro naprosto jistý. Když jsem sem přišel poprvé, nedotkl jsem se ho, ale mohl bych odpřisáhnout, že je můj. Asi před měsícem mi někdo na nádraží ukradl kufr, ve kterém jsem mimo jiné měl i tento revolver. Oznámil jsem krádež policii a uvedl jsem i číslo pohřešované zbraně."

Terry si na případ vzpomněl, protože evidenci ukradených střelných zbraní mělo na starosti jeho oddělení, a jasně se upamatoval na okolnosti tohoto hlášení.

"Od té doby jste revolver už neviděl?"'

"Ne, neviděl."

"Pane Tannere," řekl Terry klidně, "na tomto revolveru a na desce psacího stolu jsou nějaké otisky prstů. Za chvíli sem přijdou lidé z daktyloskopického oddělení. Jste ochoten poskytnout policii otisky svých prstů, abychom je mohli porovnat - nebo máte nějaké námitky?"

Eddie Tanner se pousmál a potřásl hlavou.

"Nemám nejmenších námitek, pane inspektore."

Sotva domluvil, když do místnosti vešli lidé z daktyloskopie. Ještě než stačili otevřít tajuplný kufřík s náčiním svého oboru, vzal si Terry vedoucího seržanta stranou a vysvětlil mu, co potřebuje. Do několika málo minut ocitly se Tannerovy ,daktylky' na archu čistého papíru a seržant začal s fotografy fixovat a snímat ostatní otisky, které se zde našly. Stačil slabý poprašek, aby vynikly s žádoucí zřetelností. Seržant si je prohlédl a Terry viděl, že se na jeho tváři začíná zračit překvapení.

"Jsou patrně totožné s otisky tam toho pána."

"Co říkáte?"

Daktyloskop vzal do ruky revolver, poprášil otisky a zevrubně si je prohlédl.

"A ty zde také."

Terry se zadíval na Tannera, jenž se nedal vyvést z klidu. Dokonce se mírně pousmíval.

"Byl jsem zde v této místnosti v sedm hodin večer, ale nedotkl jsem se papíru na stole ani ničeho jiného," řekl. "Chápete, pane Westone," obrátil se k Terrymu, "že má přítomnost v sedm hodin večer by mohla posloužit jako uspokojivé a velmi prosté vysvětlení pro otisky prstů - ovšem s výjimkou otisků na revolveru. Ale ve skutečnosti jsem zde žádné otisky nemohl zanechat, protože jsem měl rukavice. Měl jsem totiž v úmyslu odejít z domu, ale po rozhovoru se strýcem jsem se rozhodl nikam nechodit."

"Čeho se rozhovor týkal?"

Chvíli bylo ticho.

"Šlo o strýcovu závěť. Zavolal mě k sobě a sdělil mi, že hodlá sepsat poslední vůli - poprvé v životě."

"Řekl vám, jak hodlá se svým majetkem naložit?"

Tanner potřásl hlavou.

"Nikoliv."

Terry Weston se vydal za Leslie Rangerovou a byl nemálo překvapen, když mu pověděla, že Eliáš Decadon skutečně závěť napsal a že ona - Leslie - ji podepsala jako svědek. O obsahu závěti že nic neví, až na to, že jí starý pán odkázal tisíc liber.

"Na místě jsem mu pověděla," dodala Leslie, "že závěť je neplatná, protože nikdo nemůže být pravoplatným svědkem, je-li zároveň dědicem."

"Máte ponětí, kam Decadon tu závěť pak uložil?'"

Žádanou informaci mu Leslie mohla poskytnout bez rozmýšlení:

"Do levé horní zásuvky psacího stolu."

Terry se vrátil do úmrtní světnice. Policejní lékař, jenž se zatím dostavil, ohledával mrtvolu.

"Je vám známo, komu váš strýc v závěti odkázal své peníze?"

"Nikoliv. Nevím to," opakoval Tanner předchozí svou výpověď. "Nic mi o tom neřekl."

Terry obešel psací stůl a vytáhl levou horní zásuvku. Byla prázdná!

Vrátil se k Tannerovi.

"Uvědomujete si, pane Tannere, vážnost své situace? Je-li pravda, co jste řekl - že Eliáš Decadon pouze hodlal napsat závěť, ale už se k tomu nedostal - jste jako jediný příbuzný jeho univerzálním dědicem. Na druhé straně však je tu eventualita, že závěť sepsal - jak ostatně máme svědecky prokázáno - a že vás vydědil. V tom případě představuje zničení závěti a zavraždění vašeho strýce velmi důležité motivy."

Tanner přisvědčil kývnutím hlavy.

"To znamená -"

"To pouze znamená, že vás požádám, abyste v průvodu detektiva odjel na Scotland Yard a počkal tam na mne. …