Když gangsteři ovládli Londýn

KAPITOLA XX

Přinesla dopis osobně a bylo zřejmé, že ji psaní pobavilo a vůbec nepolekalo. Když Terrymu z čekárny telefonovali, že si s ním přeje mluvit, rozzářil se.

"Doprovoďte ji nahoru," řekl. "Je to slečna Rangerová," vysvětlil Jiggsovi a Jiggs něco zabručel.

Terry povstal, když Leslie vešla do kanceláře s úsměvem pro oba.

"Koukněte se na to," řekla. "Není to legrace?" Terry vzal dopis, spatřil zelený tisk, uhodl obsah ještě dříve, než přečetl jediné slovo, a zbledl. Mlčky podal psaní Jiggsovi.

"Máte vůbec pět set liber, slečno Rangerová?" mračil se Allerman. A pak nadzvedl huňaté obočí: "Ovšem, ovšem! Zdědila jste tisíc liber. A oni se s vámi chtějí podělit rovným dílem."

"To je přece absurdní," řekla Leslie. "Poslali mi to jako žert."

Oba muži se podívali jeden na druhého.

"Myslíte si, Jiggsi, že to je žert?"

Jiggs Allerman se drbal na bradě a rozpačitě se ušklíbal.

"Ne, nemyslím, že to je stoprocentní žert. Co uděláte, Terry?*'

"Ještě nevím. Půjdu za vrchním komisařem. Máme zde rezervní místnosti a mohli bychom jí tam dát postel. Promluvím s vrchní vězeňskou dozorkyní."

Když Terry vyběhl z místnosti, jako když ho vystřelí:

"Je to opravdu tak vážné?"

Leslie nebyla člověk bázlivý - a přece ji zamrazilo.

"Tedy, slečno Rangerová," okolkoval Jiggs, "není to tak vážné, a přece by to mohlo být vážné. Ale vím o člověku v Londýně, který to vůbec nebude považovat za žert."

Vyčkal, až se Terry vrátí, pak se omluvil, popadl klobouk a zmizel. Na dvoře sedl do služebního vozu a dal se odvézt na Berkeleyovo náměstí.

Pan Tanner je doma - řekl úpravný dveřník, muž nevysoké postavy - a jistě ho za okamžik přijme. Přitom si dveřník Jiggse prohlédl zkoumavým pohledem od prořídlé kštice až po solidní boty.

"Odpusťte, že jsem vás nechal čekat, Jiggsi," řekl Eddie Tanner, zavíraje dveře za svým hostem. "Posaďte se. Zapálíte si? Mám dobré doutníky."

Jiggs pozvání přijal.

"Děje se něco?"

"Vůbec nic," řekl Eddie. "Budu asi muset zajet na týden do Berlína. Člověk nemůže na dálku přimět pány advokáty, aby sebou trochu hodili."

"V Londýně je teď hezky rušno," řekl Jiggs.

Eddie Tanner přikývl hlavou.

"Slyšel jsem, že si včera někdo po vás střelil. Jeden z mých přátel byl právě na Haymarketu."

"Jeden z vašich přátel mě sledoval od Scotland Yardu, a byl tudíž na Haymarketu," řekl Jiggs přívětivě.

"Tak či onak - nedostali vás," usmál se Eddie, "za což jsme všichni velmi vděční osudu."

"Někoho nedostanou, někoho dostanou - a těch není málo. Poslyšte, Eddie, já nevěděl, že ti lidé nevynechávají ani ženy."

Eddie zvedl hlavu.

"Jak to myslíte?" zeptal se.

"Myslím například to děvče, co zde bývalo - jak se jenom jmenuje? - jo, míním slečnu Rangerovou. Vybafli na ni dnes ráno se zeleným psaním. Taxa je pět set liber - pětadvacet set dolarů podle starého kursu, když libra byla ještě libra."

"Slečna Rangerová?" Eddie Tanner, jindy tak neochvějně klidný, tentokrát očividně zneklidněl. "Zelení? To jsou ti lidé, kteří posílají dopisy zeleně tištěné, že ano? Je to žert."

Jiggs potřásl hlavou.

"Nemyslím, Eddie, že to je žert."

Edwln Tanner si velmi pomalu vzal cigaretu ze zlaté tabatěrky a zapálil si.

"To je vrchol drzosti," řekl po chvíli. "Ale nemyslím, že z toho něco bude, Jiggsi. Co s tou mladou dámou uděláte?"

Jiggs se zazubil.

"Popis bezpečnostních opatření uveřejníme v odpoledních hodinách. Nepřehlédněte je."

Eddie se zasmál.

"Byla to hloupá otázka. Vy už jdete, Jiggsi?"

Jiggs přikývl.

"Přišel jsem jenom na skok," řekl.

Téhož večera ve čtvrt na osm Kerky Smith nervózně procházel sem a tam velkou dvoranou svého hotelu, a každých pár minut se zastavoval a koukal na hodinky. Byl senzačně vyštafírovaný, vesta a vázanka zářily bělostí a v klopě fraku měl velkou gardénii.

"Na mou duši, Kerky, vypadáte velkolepě!"

Kerky zajel, jakoby bezděčně, rukou do vnitřní kapsy saka a pomalu se obrátil.

"Haló, Eddie!" řekl.

"Pojďte něco vypít do baru."

Sestoupili do zimní zahrady a Eddie lusknutím prstů přivolal číšníka.

"Jdete do opery, viďte?"

"Ne, jdu do divadla. Zatracené ženské! O dochvilnosti nemají ponětí... Cora šla dopoledne nakupovat." Znova se podíval na hodinky. "Trvá jí vždycky hodiny, než se hodí do parády."

"Je to divné, jak ženy nechávají člověka čekat," řekl Edd.

Vyfoukl kolečko kouře a koukal, jak se rozplývá. "Pamatujete se na tu mou sekretářku, na slečnu Rangerovou? Hrozně milé děvče. Šel jsem ji navštívit a čekal jsem celé odpoledne, ale je na Scotland Yardu. Nějaký šprýmař jí poslal dopis sorty ,plať, nebo pojdi' a mám dojem, že si Jiggs a Terry Weston kvůli tomu dělají starosti. Já jsem jim řekl, že si tím nemusejí lámat šišky."

"'se ví," zamumlal Kerky, nespouštěje oči z vchodu do baru.

Protože já na to koukám takhle." Eddie se díval na svou cigaretu, jako by z jejího popela chtěl vyčíst tajné poselství. "Slečně Rangerové se koneckonců nemůže stát nic horšího, než by se mohlo přihodit řekněme Coře. Dejme tomu, že zítra ráno najdou tu Rangerovic holku mrtvou - no jo, ale stejně by se mohlo stát, že vám ráno přinesou v ozdobném košíku Cořinu hlavu, jen tak - coby veselý počinek do nového dne."

Teď Kerky naslouchal pozorně, s nehybnou tváří. Jen chvění rtů nemohl potlačit. Měl velmi rád tu svou platinovou ženu, byl na ni nezřízeně pyšný a věděl, že muž, který tu s ním sedí a jenž tak lhostejně pokuřuje, je dokonale prostý sentimentality. A že by Cořina hlava pro něho neznamenala víc než hlava nějaké ovce. Kerky sám byl nelítostný a nemilosrdný, ale Edwin Ttoner byl odchovanec školy, z níž vycházeli chlapi ostří a tvrdí jak ocel.

Zavládlo ticho - velmi dlouhé ticho.

"Platí, Eddie," řekl pak Kerky a odkašlal si. Byl sám překvapený, jak chraptivě zněl jeho hlas.

Edwin Tanner se podíval na hodinky a vstal.

"Je mi líto, že jste zmeškal to divadlo," řekl. "Počítám, že Cora uvázla někde v dopravní šlamastice a že tu bude kolem osmé."

Bylo pět minut po osmé, když se Cora objevila - do bělá rozpálená vzteky, velmi řečná a také trochu vystrašená.

"Poslyš, Kerky…