Dům hrůzy

Kapitola XVII.

Byla to celá věčnost, než se konečně voda hřmotně přivalila na pobřeží a nastal očekávaný příliv. Margareta byla většinu času sama ve výklenku jeskyně, protože Brill se několikrát pokoušel proniknout dále do jeskyně a činil tam nová pozorování. Byla by mu ráda pomáhala, ale on ji upozornil na potíže, na které by mohla narazit.

"Je tam úplná tma, dokud nenastane příliv. Potom nám poslouží světlo odrážející se od vody a vy budete dobře vidět na cestu."

"Je tam někdo?"

"Dva chlapi, kteří se tam zaobírají loďkou."

První vodní víry se k nim dostaly, když vyšel z jeskyně a dal jí znamení.

"Držte se těsně u zdi," šeptal, "a chyťte se za můj rukáv!"

Poslechla a následovala ho. Dali se nalevo po rovné cestě.

Dříve než vešli do jeskyně, upozornil ji, že za žádných okolností nesmí promluvit, ale ani šeptat. Dovolil jí, aby mu nutné věci tiše sdělila přímo do ucha. Zvláštností jeskyně bylo, že se tam odrážel i ten nejtišší zvuk.

Šli dlouhou cestou stále vlevo a Margareta si myslela, že jdou podél nějakého průchodu. Teprve později objevila ohromné rozměry této vodou vyhloubené jeskyně. Po chvilce se Brill otočil dozadu a dotkl se její pravé ruky na znamení, že nyní půjdou vpravo.

Zatímco čekali na pobřeží, nakreslil si v písku hrubý plán a ujistil ji, že na cestě, po níž nyní šli, nejsou žádné překážky. Stiskl její ruku, aby ji upozornil, že se zastavuje.

Naklonil se dolů a ohmatal skalnatou zeď, kde zanechal své boty. Šli dál a dál a Margareta začínala nejasně vidět své okolí. Jeskyně však byla stále temná, takže nemohl přesně rozeznat vzdálené předměty. Opět k ní natáhl ruku, zavedl ji do hlubokého výklenku, poklepal jí na rameno a řekl, aby se tam posadila.

Museli čekat asi hodinu, než se u ústí jeskyně objevil malý proud vody. Vnitřek jeskyně se osvětlil zelenavým světlem, které působilo strašidelným dojmem. Z místa, kde seděla, nemohla odhadnout výšku jeskyně, protože právě nad nimi byl nízký a vroubkovaný strop. Vzdálenější strana jeskyně byla od nich asi padesát yardů. Jak se zdálo, skláněla se tam skalnatá zeď přímo dolů, od stropu až k písčité půdě. Dole spatřila motorový člun dlouhou šedivou loďku bez vrchního zařízení, která ležela převrácená na straně. Všimla si, že kolem loďky kráčela nějaká postava a zmizela dole v otvoru. Čím víc se jeskyně plnila vodou, tím bylo světleji. Brill přiblížil ústa k jejímu uchu a zašeptal:

"Zůstaneme tady, nebo se pokusíme najít nějakou cestu odtud?"

Odpověděla stejným způsobem: "Pokusme se."

Přikývl a tiše ji vedl dál. Už se ho nemusela držet. Cesta, kterou šli, byla nepochybně vytesána lidskou rukou. Každých dvanáct yardů byl přes cestu položen těžký kamenný blok. Nyní stoupali a měli tu výhodu, že byly skryti před lidmi v loďce, neboť se po jejich pravé ruce zvedala rozervaná ochranná skála.

Ještě neušli ani sto yardů, když se tato skála spojila se zdí a zdálo se, že průchod je zde nemožný. Cesta se nalézala ve tmě. Brill ji měl zřejmě prozkoumanou, protože uchopil dívku za rameno, obrátil se vpravo a hmatal po nerovné zdi.

Postup tu byl obtížnější a skalnatá půda způsobovala, že cesta byla namáhavá. Margareta již byla blízko vyčerpání, když právě před sebou spatřila nepravidelnou skvrnu šedého světla. Tato zvláštní galérie patrně spatřila nepravidelnou skvrnu šedého světla. Tato zvláštní galérie patrně vedla zpět ke vzdálenému konci jeskyně.

"Tady si můžete obout boty," řekl Brill.

Punčochy, které si přivázala k pasu, byly dosud vlhké a její boty byly pouhými kusy promočené hmoty. Přece však byla ráda, že má nohy nějak chráněné. Zatímco se obouvala, Brill lezl dopředu k otvoru a pozoroval okolí.

Voda, která nyní zaplavila jeskyni, byla nějakých padesát stop pod ním a několika kroky se mohli ocitnou u širokého skalního výběžku, který tvořil přirozené odpočivadlo v řadě schůdků, vedoucích z temnoty nahoře dolů k vodní hladině.

Schůdky byly vytesané ve skále, byly asi dvě stopy široké a nebyly chráněné ani nouzovým zábradlím. Brill viděl, že pro dívku by to byl případ trhající nervy, kdyby se měla pokusit tam vylézt. Mimo to si ani nebyl jistý, jestli ten pokus má nějaký význam. Věděl, že schůdky vedou k jednomu z mnoha východů z jeskyně, protože viděl lidi, jak po nich lezli nahoru a dolů a zmizeli pak vždycky v temnotě. Možná že nahoře byly schůdky širší, ale i tak by to byla velmi přísná zkouška pro téměř vyčerpanou dívku, která, jak se domníval, byla na pokraji hysterie. Nebyl si zcela jistý, jestli se jeho samotného při tom pokusu nezmocní závrať.

Za schůdky byl prostor, který ho dovedl k rohu skály, částečně tvořící podlahu jeskyně. Touto cestou chtěl vést Margaretu. Neozval se ani zvuk - daleko napravo byli nějací lidé zcela zaujati svou prací u loďky. Vrátil se, vyložil dívce svůj plán a ona ho doprovodila ke schůdkům. Zachvěla se, když uviděla toto strašné schodiště.

"Myslím, že bych tam nevylezla," zašeptala, když ukázal nahoru do tmy. "Domnívám se, že kolem dokola jeskyně je jakýsi balkón. Myslím, že právě odtamtud mě sem svrhli," řekl Brill.

"Na úpatí je dost hluboký rybníček. Jakmile nastane příliv, voda dosáhne zadní zdi tam jsem byl, když se mi vrátilo vědomí."

"Vede z jeskyně nějaká jiná cesta?" zeptala se ona.

Zavrtěl hlavou. "Gratuloval bych si, kdybych o ní věděl.

Podíval jsem se kolem jenom zběžně, ale zdá se mi, že k nejzazšímu konci vede jakýsi druh tunelu. Bylo by záhodno to prozkoumat - nikdo tam není a jsme příliš daleko od loďky, než aby nás mohli vidět."

Chvíli čekali a naslouchali. Potom prošli kolem schůdků.

Brill kráčel v čele. Postupovali kamenitou stezkou, která se k velkému ulehčení dívky neustále rozšiřovala.

Margareta Belmanová nikdy nezapomněla na tuto cestu, která jí vždy připadala jako noční můra - tyčící se skála na levé straně a možnost pádu dolů na dno jeskyně na straně pravé.

Nyní došli až na konec skalního pokoje a zjistili, že si mohou vybrat ze čtyř otvorů. Jeden byl přímo proti nim, druhý - a ten byl také přístupný - byl asi čtyřicet stop napravo a další dv…