Matyáš Sandorf II.

KAPITOLA PÁTÁ
BORIKŮV LIST

Teď se poněkud rozhlédneme po Antekirtě.

Silas Toronthal a Carpena byli již v moci doktora Antekirta a ten jen čekal na příležitost, aby se pustil za Sarkanym. Jednatelé na jeho rozkaz horlivě pátrali po paní Bathoryové, ale marně.

Od té chvíle, kdy mu zmizela matka, opatrovaná jen starým Borikem, nemohl se Petr Bathory zbavit chmurných myšlenek. A jakou útěchu mohl dát doktor Antekirt dvojnásob raněnému?

Když s ním Petr mluvil o matce, bylo znát, že myslí i na Savu Toronthalovou, ač její jméno nikdy nevyslovil.

V malém hlavním městě ostrova Antekirty bydlila Marie Ferratová v jednom z nejrozkošnějších domků artenackých, postavených nedaleko radnice. Tam jí doktor Antekirt zabezpečil bezstarostný život. Ludvík bydlil u ní, neplul-li právě po moři jako velitel lodi. Byl-li však Ludvík doma, nevynechal doktor jediný den, aby ho nenavštívil nebo ho nepozval k sobě. Doktorova láska k rybářovým dětem vzrůstala, čím více je poznával.

„Jak bychom byli šťastni, kdyby mohl být šťasten i Petr,“ říkávala často Marie.

„Nebude šťasten, Marie, dokud nenalezne matku,“ odpovídal Ludvík. „Ale nepozbývám naděje. S prostředky, jakými vládne doktor Antekirt, podaří se nám jednou vypátrat, kam odvedl Borik paní Bathoryovou z Dubrovníka.“

„Já v to také věřím, Ludvíku. Ale bude Petr šťasten, i když mu bude vrácena matka?“

„Ne, Marie, protože Sava Toronthalová se nemůže stát jeho ženou.“

„Ludvíku, na světe není nic nemožného,“ odpověděla mu Marie.

Když Petr Bathory řekl Ludvíkovi, že ho pokládá za bratra, neznal dosud Marii Ferratovou a nevěděl, jak oddanou a něžnou sestru v ní najde.

Když poznal její povahu, neváhal se jí svěřit se vším, co ho trápilo. Bylo pro něho útěchou hovořit s ní o všem, co mu bylo drahé. Její slova vlévala klid a naději v jeho rozbouřené srdce. Co nemohl říci doktorovi, o tom mluvíval s Marií.

Poznal, že je přístupna hlubokému citu, že mu rozumí a že nikdy nepozbývá naděje. Když nejvíce trpěl a potřeboval úlevy, spěchal k Marii, která v něm dovedla oživit naději do budoucnosti.

Ale teď se octl na Antekirtě člověk, který musil vědět, kde žije Sava a zda je dosud v moci Sarkanyho. Ten člověk, který si říkal její otec, byl Silas Toronthal.

Petr však nechtěl s bankéřem o jeho dceři mluvit z úcty k památce svého otce.

Ostatně Silas Toronthal byl stále v takovém rozrušení, že by nebyl prozradil nic, i kdyby to bylo v jeho zájmu. Nevěděl dosud, že upadl v moc doktora Antekirta, a vůbec netušil, že Petr pobývá živ a zdráv na ostrově Antekirtě. Že je nějaká Antekirta, o tom také nevěděl.

Sarkanymu se podařilo beze slova uniknout, ale i tak mělo zajetí Silase Toronthala velký význam. Doktor Antekirt neskrblil díky Pescadovi. Vždyť ten hoch, řídě se toliko důvtipem, vykonal vše co bylo v jeho silách. Byl-li doktor Antekirt spokojen s prací obou přátel, byli by oni pošetilí, kdyby nebyli spokojeni sami se sebou.

Po návratu na ostrov Antekirtu ubytovali se Pescade a Matifou opět vo svém domku a tam čekali, až bude třeba jejich služeb. Těšili se, že budou moci svému chlebodárci ještě častěji prospět.

Několikrát navštívili Marii Ferratovou a jiné artenacké známé. Všude je radostně vítali a brzy si získali lásku všech.

Byla roztomilá podívaná na Matifoua, který tonul v rozpacích, když někdy svým mohutným tělem vyplňoval téměř celou světnici.

„Já jsem tak drobný, že se to zase vyrovná,“ těšíval ho Pescade, když si mu obr stěžoval.

Pescade byl miláčkem celé osady a bavil ji nevyčerpatelnými vtipy. Byl vždy ochoten posloužit všem svou obratností. V duchu si říkal, že veselejší by bylo, kdyby všechno skončilo k všeobecné radosti.

Matifou a Pescade byli ochotni proměnit se na Antekirtě třebas zase v komedianty, jen když pobaví obyvatele.

Zatímco oba čekali na rušnější dny, zvelebovali zahradu u svého domku, v které vše jen bujelo. Také práce na malém zálivu začínaly již nabývat určitějších tvarů. Matifou tam nasadil svou sílu a odstraňoval balvany tak lehce, jako by to byly kaménky.

Mezitím jednatelé doktora Antekirta pátrali stále marně po paní Bathoryové. Jednatelé, kteří pátrali po Sarkanym, nebyli o nic šťastnější. Žádný z nich se nemohl dovědět, kam se dobrodruh odebral po odchodu z Monte Carla.

Věděl snad Silas Toronthal, kde se zdržuje jeho bývalý druh? Sotva, soudíme-li podle okolností, za jakých se oba bývalí druzi od sebe odloučili. Ostatně nebylo jisté, zda bankéř prozradí nynější sídlo Sarkanyho, pokud je vůbec zná.

Doktor Antekirt čekal přesto netrpělivě, až Silas Toronthal bude moci odpovídat na otázky, které měl pro něho připraveny. Carpena i bankéř Toronthal byli uvězněni v přísné odloučenosti v malé tvrzi na severozápadním okraji Artenaku. Oba se znali toliko podle jména, protože bankéř se nikdy nemíchal do sicilských záležitostí Sarkanyho.

Doktor Antekirt přísně nařídil, že se zajatci nesmějí dovědět, že jsou oba uvězněni v témže městě. Přikázal jim dvě od sebe vzdálené cely, z kterých vycházeli jen občas na procházku, a to nikdy současně. Doktor se spoléhal na věrnost strážců a byl si jist, že vězňové nenaváží mezi sebou spojení.

Na dotazy, kde jsou vězněni, nesměli strážci Silasi Toronthalovi a Carpenovi odpovídat.

Vězňové tedy netušili, že upadli v moc tajemného doktora Antekirta, kterého bankéř Toronthal znal, poněvadž se s ním setkal v Dubrovníku.

Hlavním cílem doktorovým však stále bylo najít Sarkanyho a dát ho unést stejně jako jeho společníka a Carpenu. Když bylo 16. října zjištěno, že Silas Toronthal je již schopen odpovídat na otázky, odhodlal se doktor Antekirt podrobit ho výslechu.

Ale dříve byla uspořádána porada, které se zúčastnil doktor Antekirt, Petr Bathory, Ludvík Ferrato a Pescade.

Doktor Antekirt oznámil přítomným svůj záměr.

„Prozradíme-li však Toronthalovi,“ namítl Ludvík Ferrato, „že bychom rádi zjistili pobyt Sarkanyho, snadno uhodne, že se chceme zmocnit i jeho bývalého společníka.“

„Na tom nezáleží, uhodne-li to,“ odvětil doktor Antekirt, „protože nám již neunikne.“

„A přece jen by to nebylo…