Ze Země na Měsíc

XVIII. CESTUJÍCÍ Z ATLANTY

Kdyby byla tato ohromující zpráva přišla obyčejně poštou v zalepené obálce, a nepřiletěla po elektrických drátech, kdyby do obsahu telegramu nebyli nutně zasvěceni úředníci francouzští, irští, newfoundlandští a američtí, nebyl by Barbicane zaváhal ani na okamžik. Byl by mlčel – z opatrnosti, aby své dílo neuvedl v nevážnost. Možná, že ho tím telegramem chtěl někdo doběhnout, zvlášť když ho poslal Francouz. Což bylo pravděpodobné, že by kdokoliv byl dost odvážný, aby na podobnou cestu jen pomyslil? A vyskytl-li se takový člověk, nebyl to blázen, který patřil zavřít do separace a ne do dělové koule?

Ježto však telegrafní přístroje jsou povahy málo diskrétní, byl obsah telegramu znám a návrh Michela Ardana již obíhal různými státy Unie. Barbicane proto neměl žádný důvod k mlčení. Shromáždil tedy své kolegy přítomné v Tampě a přečetl chladně stručný text telegramu, aniž dal najevo své mínění, aniž jednalo stupni hodnověrnosti, který si zpráva zasluhuje.

„Není možná!“

„To je nepravděpodobné!“

„Pouhý vtip!“

„Vystřelili si z nás!“

„Směšné!“

„Nesmysl!“

V několika minutách vystřídali členové Gun-Clubu celou sérii výrazů vyjadřujících pochyby, nevíru, hloupost, bláznovství a doprovodili ji posunky užívanými při podobných příležitostech. Usmívali se, smáli se, krčili rameny nebo se popadali za břicho – každý podle svého založení. Jediný J. T. Maston pronesl památná slova.

„To je nápad!“ zvolal.

„Ano,“ odpověděl mu major, „ale je-li někdy dovoleno mít takovéhle nápady, pak jen pod podmínkou, že na jejich uskutečnění ani nepomyslíme.“

„A proč ne?“ opáčil živě tajemník Gun-Clubu, připraven se přít. Ale nechtěli ho dál popichovat.

Zatím už jméno Michela Ardana kolovalo po Tampě. Cizinci i domorodci po sobě pokukovali, vyptávali se navzájem a dobírali si ne onoho Evropana bytost mythickou a chimérickou –, ale J. T. Mastona, který dokázal uvěřit v existenci této legendární osobnosti. Když Barbicane navrhl vyslat střelu na Měsíc, každý shledával tento podnik přirozeným, proveditelným – čistě balistická záležitost! Když však se tvor rozumem nadaný nabídl, že v této střele poletí, že se pokusí o tuto neuvěřitelnou cestu, byl to návrh fantastický, vtip, fraška a abychom užili ryze amerického slova známého i v našem rodném jazyce – „humbuk“.

Vtipkování trvalo bez přes tání až do večera a lze tvrdit, že celé Státy se smály, až se za boky popadaly, což nebývá zvykem v zemi, kde nemožné podniky nacházejí ochotné propagátory, stoupence a přívržence.

Nicméně Ardanův návrh, jako všechny nové myšlenky, leckomu vrtal v hlavě. Navyklý sled myšlenkových pochodů tím byl porušen.

„Na tohle nikdo nepomyslil!“ Brzy nešla událost právě pro svou podivnost nikomu s mysli. Uvažovalo se o ní. Co věcí, které včerejšek popřel, zítřek uskutečnil! Proč by se tato cesta neměla vykonat dnes či zítra? Ale tak či onak – muž, který se chtěl takového nebezpečí odvážit, musil být blázen, a ježto se jeho návrh nemohl brát vážně, byl by rozhodně udělal líp, kdyby byl mlčel, místo aby svými směšnými třesky plesky pobuřoval obyvatelstvo.

Především však – existovala vskutku tato osobnost? Velká otázka! Jméno Michel Ardan nebylo v Americe neznámé. Patřilo Evropanu proslulému svými odvážnými podniky. A pak – telegram poslaný přes hlubiny oceánu, označení lodi, na které prý Francouz cestuje, udání data jeho blízkého příchodu, všechny tyto okolnosti dodávaly návrhu jistý ráz pravděpodobnosti.

Bylo třeba zjednat jistotu. Brzy se z osamělých jednotlivců vytvořily skupiny, skupiny houstly působením zvědavosti jako atomy vlivem molekulární přitažlivosti a nakonec z nich vznikl jednolitý dav, který zamířil k obydlí předsedy Barbicana.

Barbicane se od příchodu depeše nevyslovil, nechal J. T. Mastomi vyjádřit své mínění a neprojevil ani chválu, ani hanu. Držel jazyk za zuby a zamýšlel vyčkat událostí, nepočítal však s všeobecnou netrpělivostí a viděl s malým uspokojením, jak se tampští občané kupí pod jeho okny. Brzy ho reptání a výkřiky přinutily ukázat se. Jak vidno, měl všechny povinnosti, a tudíž i všechny nepříjemnosti spojené se slávou.

Ukázal se tedy, nastalo ticho, jeden občan se chopil slova a položil mu bez okolků otázku:

„Je osoba označená v depeši jménem Michel Ardan na cestě do Ameriky, ano či ne?“

„Pánové,“ odtušil Barbicane, „nevím o tom víc než vy.“

„Musíme to vědět,“ volaly netrpělivé hlasy.

„Čas nám to poví,“ odpověděl chladně předseda.

„Čas nemá právo držet v napětí celý stát,“ ohradil se řečník. „Změnil jste plány projektilu, jak to žádá telegram?“

„Ještě ne, pánové, ale máte pravdu, musíme vědět, na čem jsme, telegraf, který celý ten rozruch způsobil, své zprávy ochotně doplní.“

„Na telegraf! Na telegraf!“ křičel zástup.

Barbicane sešel ven a v čele nesmírného shromáždění se odebral na poštovní úřad.

O několik minut později byla vypravena depeše právnímu zástupci liverpoolských lodních agentur. Žádala odpověď na tyto otázky:

Jaká je to loď Atlanta?

Kdy opustila Evropu?…

Měla na palubě Francouze jménem Michel Ardan?

Za dvě hodiny obdržel Barbicane informace tak přesné, že už nezbylo místa pro sebemenší pochybnosti.

Parník Atlanta Z Liverpoolu vyplul 2. října, směřuje do Tampy, na palubě má Francouze, který je zanesen v knize cestujících pod jménem Michel Ardan.

Při tomto potvrzení první depeše zajiskřilo se předsedovi náhle v očích, pěsti se mu prudce zaťaly a bylo slyšet, jak šeptá:

„Tak je to pravda! Tak je to možné! Ten Francouz existuje a za čtrnáct dní bude tady! Je to ale blázen! Ztřeštěnec!… Nikdy nesvolím…“

A přece napsal téhož večera firmě Breadwill & spol. a požádal ji, aby až na další odložila odlití projektilu.

Vyprávět teď o vzrušení, které zachvátilo celou Ameriku, jak byla sensace vyvolaná Barbicanovým prohlášením desetkrát překonána, co říkal americký tisk, jak přijal novinu a jakým způsobem opěval příchod hrdiny Starého světa, líčit horečné rozčilení, v němž každý žil, počítaje hodiny, minuty, vteřiny, podat, byť oslabenou představu o tom, jak se…