Děti kapitána Granta

KAPITOLA XI
JEZERO TAUPO

Kdysi dávno v šerém dávnověku se uprostřed ostrova probořily ve vyvřelých lávách podzemní dutiny. Vznikla tak bezedná propast, dlouhá dvacet pět a široká dvacet mil. Vody stékající s okolních vrcholků zaplnily tuto ohromnou dutinu. Propast se stala jezerem, avšak bezednou zůstala i nadále, neboť měřičské sondy dodnes nedokázaly změřit její hloubku.

To je jezero Taupo, ležící dvě stě padesát stop nad mořskou výškou, obklopené věncem hor vysokých čtyři sta sáhů. Majestátně obklopují tuto širokou vodní prostoru hory: na západě vysoké skalní štíty, na severu několik ojedinělých vrcholků pokrytých lesy, na východě široké pobřeží proťaté cestou a lemované pemzovými balvany, lesknoucími se pod síťovím křovin, na jihu pak v popředí lesy a za nimi sopečné kužele. Hřímavé bouře, jež nad jezerem zuřívají, vyrovnají se oceánským cyklónům.

Celý ten kraj vře jako nějaký nesmírný kotel, zavěšený nad podzemními plameny. Půda se zachvívá pod výšlehy vnitřního ohně. Na četných místech prosakují horké výpary. Zemská kůra se trhá v náhlých puklinách jako překynuté těsto a celá vysočina by bezpochyby zmizela v rozpálené výhni, kdyby o dvanáct mil dále nenacházely uvězněné páry průchod v jícnech Tongarira.

Ze severního břehu vyhlížela tato sopka, čnící nad okolními soptícími pahorky, jako ověnčená kouřem a plameny. Tongariro se přimyká k dosti spletité horské soustavě. Za ním se tyčí, osamocena uprostřed roviny, hora Ruapehu do výše devět tisíc stop a její temeno se ztrácí v mracích. Žádný smrtelník nevkročil na její nepřístupný kužel a lidské oko nikdy ještě nezměřilo hlubiny jejího kráteru, kdežto mnohem přístupnější vrcholky Tongarira byly za dvacet let změřeny třikrát, a to Bidwillem, Dysonem a Hochstetterem.

Tyto sopky jsou opředeny bájemi a za jiných okolností by je byl Paganel jistě neopominul povědět svým přátelům. Byl by jim vyprávěl o sporu, který prý kdysi pro nějakou ženu vznikl mezi Tongarirem a Taranakim, neboť obě hory byly tehdy sousedy a přáteli. Protože Tongariro má horkou hlavu jako všechny sopky, nechal se unést a Taranakiho udeřil. Poražený a ponížený Taranaki uprchl údolím Wanganui, cestou upustil dvě skály a zastavil se až na mořském pobřeží, kde se osaměle tyčí pod jménem hora Egmont.

Ale Paganel neměl mnoho chuti k vyprávění a ani jeho přátelé neměli náladu poslouchat ho. Vydáni na milost a nemilost Maorům, toužícím po pomstě, mlčky pozorovali severovýchodní břeh Taupa, kam je nyní šalebný osud unášel.

Když Kaj-Kumu opustil vody Waikata, zamířil přes malou zátoku, kterou se jezero trychtýřovitě vylévá do řeky, obeplul ostrý výběžek a přistal na východním pobřeží jezera, na úpatí prvních stupňů pahorku Manga, vysokého tři sta sáhů. Tam byla celá pole phormia, vzácného novozélandského lnu. Domorodci mu říkají „harakeke“. Nic z této užitečné rostliny nepřichází nazmar, její květy dávají znamenitý med, z jejích stvolů se získává gumovitá hmota, jež nahrazuje vosk nebo škrob, a její listí je ještě prospěšnější, neboť se ho může použít k nejrůznějším účelům: čerstvé nahrazuje papír, suché je znamenitým troudem; rozkrájené se mění v provazy, šňůry a nitě; rozcupované na vlákna a dále zpracované stává se pokrývkou nebo pláštěm, rohoží nebo bederním pásem a červeně nebo černě nabarvené je oděvem nejelegantnějších Maorů.

Proto všude na obou ostrovech nacházíme toto vzácné phormium, na mořském pobřeží právě tak jako u řeky a na březích jezer. Zde jeho plané keře pokrývaly celá pole. Hnědočervené květy phormia, podobné květům agáve, rozvíjely se kol dokola nad neproniknutelnou změtí dlouhých listů, jež se skládaly ve svazky s ostrými hranami. Půvabní ptáci strdimilové, hnízdící ve phormiových polích, poletovali zde v nesčetných hejnech a pochutnávali si na medovité šťávě květů.

Ve vodách jezera se šplíchala hejna kachen s načernalým, šedě a zeleně pruhovaným peřím. Tito vodní ptáci tam snadno zdomácněli.

Čtvrt míle odtud se na horském svahu vynořila maorská tvrz „pá“, ležící na nedostupném místě. Bojovníci vyvedli jednoho zajatce po druhém na břeh, uvolnili jim ruce i nohy a odváděli je do této tvrze. Stezka, jež k ní vedla, táhla se přes phormiová pole a přes hájek krásných stromů. Rostly tu jehličnaté „kajkateas“ s červenými bobulemi, dračince čili maorsky „ti“, jejichž vrcholíky znamenitě nahrazují kapustoně, a „wiu“, jichž se používá k barvení látek na černo. Velcí holubi s kovově lesklým peřím a hejno špačků s narůžovělými hřebínky se rozlétli před domorodci na všechny strany.

Po dosti veliké oklice se Glenarvan, lady Helena, Mary Grantová a jejich druhové dostali do „pá“.

Přístup k pevnosti chránila vnější hradba ze silných kůlů, vysoká patnáct stop; za ní další opevnění z nižších kůlů a potom ohrada z vrbového proutí, opatřená střílnami, obepínaly vnitřní pevnost, totiž nádvoří „pá“, na němž stály maorské stavby a asi čtyřicet pravidelně rozestavených chatrčí.

Když zajatci vstoupili do tvrze, otřásli se hrůzou při pohledu na hlavy, jež zdobily kůly vnitřní hradby. Lady Helena a Mary Grantová odvrátily zrak mnohem více odporem než zděšením. Ty hlavy patřily kdysi nepřátelským náčelníkům. Mužové padli v bojích a jejich těla sloužila vítězům za potravu.

Kaj-Kumuova chýše stála mezi několika méně důležitými chýšemi uprostřed „pá“, před velkým otevřeným prostranstvím, jež by Evropané nazvali čestné pole. Chýši tvořila skupina kůlů spojených pletivem z větví a zevnitř krytých rohožemi z phormia. Při délce dvaceti stop, šířce patnácti stop a výšce deseti stop měl Kaj-Kumu obydlí o třech tisících kubických stop. Více zélandský náčelník k bydlení nepotřebuje.

Do chýše vedl jediný otvor; dveře nahrazoval sklopný závěs z hustého rostlinného tkaniva. Nad ním přečnívala střecha a chránila tak vchod před deštěm. Chýši zdobilo na koncích krokví několik vyřezávaných sošek a na „varepuni“ neboli průčelí se mohli návštěvníci obdivovat listům, symbolickým postavám, netvorům, proplétaným větvičkám a celé spleti zajímavých ornamentů, jež vytvořilo dláto domorodý…