Děti kapitána Granta

KAPITOLA XII
POHŘEB MAORSKÉHO NÁČELNÍKA

Kaj-Kumu podle dosti běžného novozélandského zvyku spojoval ve své osobě hodnost arikiho s hodností náčelníka kmene. Těšil se vážnosti kněze, a proto mohl nad osobami i věcmi vyhlašovat pověrečnou ochranu tabu.

Tabu je společný zvyk všech polynéských národů a vyvolává okamžitý zákaz jakéhokoliv dotyku nebo používání tabuového předmětu nebo tabuové osoby. Podle maorského náboženství by každého, kdo by vztáhl svatokrádežnou ruku na takové tabu, ztrestal rozhněvaný bůh smrtí. Nehledě k tomu, že kněží sami by neopominuli urychlit boží pomstu, kdyby s ní božstvo otálelo.

Tabu používají náčelníci z politických důvodů, pokud nevyplývá samo z běžných okolností soukromého života. Kterýkoliv domorodec je v četných případech na několik dní tabu, když si ostřihá vlasy, když prodělá tetování, když si dělá pirogu, když si staví dům, když těžce onemocní, když zemře. Jestliže hrozí nebezpečí, že z řek vymizejí ryby nebo že bude zničena dozrávající výsadba sladkých zemčat, protože jejich spotřeba nadměrně stoupla, jsou tyto předměty vázány ochranným a úsporným tabu. Chce-li náčelník uchránit svůj dům před dotěravci, dává jej pod tabu; chce-li si vyhradit ve svůj prospěch styky s cizí lodí, také ji dává pod tabu; chce-li dát do klatby evropského obchodníka, s nímž není spokojen, dává i jeho pod tabu. Jeho zákaz se tedy podobá dávnému vetu králů.

Je-li nějaký předmět tabu, nemůže se ho nikdo beztrestně dotknout. Postihne-li tento zákaz nějakého domorodce, jsou mu po ustanovenou dobu zapovězeny některé potraviny. Když se zotavuje z této přísné diety, pomáhají mu, je-li bohat, jeho otroci. Vpravují mu do úst jídla, jichž se nesmí dotknout rukama. Je-li chudý, je nucen sbírat své jídlo ústy a tabu ho vlastně mění ve zvíře.

Zkrátka závěrem lze říci, že tento zvláštní zvyk řídí a ovlivňuje sebemenší činnost Novozélanďanů. Božstvo tak bez ustání zasahuje do společenského života. Tabu má moc zákona a je zřejmé, že celý domorodý zákoník, nepopíratelný a nepopíraný, spočívá na častém použití tabu.

Pokud jde o zajatce uvězněné ve vareatui, zachránilo je před rozlíceným kmenem zcela svévolné tabu. Několik domorodců, přátel a stoupenců Kaj-Kumuových se okamžitě zarazilo při hlase svého náčelníka a společně se postavili na ochranu zajatců.

Glenarvan si však nečinil nejmenších iluzí o tom, jaký osud ho čeká. Jenom smrtí mohl vykoupit zabití náčelníka. A smrt je u divokých národů vždycky jen ukončení dlouhých muk. Glenarvan byl tedy připraven, že krutě odpyká oprávněné rozezlení, jež vedlo jeho ruku, ale doufal, že Kaj-Kumuův hněv dopadne jenom na něho.

Jakou noc prožil on i jeho druhové! Kdo by mohl vylíčit jejich úzkost a změřit jejich muka! Nebohý Robert ani drahý Paganel se neobjevili. Bylo však možno pochybovat o jejich osudu? Nepadli snad první za oběť pomstychtivosti domorodců? Jakákoliv naděje byla tatam, dokonce i pro Mac Nabbse, který tak snadno nezoufal. John Mangles cítil, jak se mu srdce svírá při pohledu na hluboký smutek Mary Grantové, odloučené od svého drahého bratra. Glenarvan přemýšlel o strašlivé prosbě lady Heleny, jež chtěla zhynout jeho vlastní rukou, aby unikla mukám nebo otroctví! Bude mít k tomu vůbec odvahu?

„Co však Mary, jakým právem bych ji směl já usmrtit?“ přemítal John s krvácejícím srdcem.

Útěk byl nemožný. Deset po zuby ozbrojených bojovníků hlídalo u dveří vareatuy.

Nadešlo ráno 13. února. Žádný domorodec neporušil zákaz styku se zajatci, chráněnými tabu. V chýši bylo značné množství potravin, ale nebozí zajatci se jich sotva dotkli. Hlad ustupoval žalu. Uplynul den a nepřinesl žádnou změnu ani naději. Hodina náčelníkova pohřbu i hodina mučení zajatců měly bezpochyby udeřit současně.

I když se však Glenarvan netajil s tím, že Kaj-Kumu se jistě vzdal jakékoliv myšlenky na výměnu, major choval v tomto směru ještě naději.

„Kdož ví,“ říkal, připomínaje Glenarvanovi, jaký účinek měla na náčelníka Kara-Tetova smrt, „kdož ví, není-li vám Kaj-Kumu za to ve skutečnosti zavázán?“

Avšak přes Mac Nabbsovo povzbuzování Glenarvan nemohl v nic doufat. Uplynul další den a dosud nebyly zahájeny přípravy k umučení zajatců. Příčinou takového otálení bylo toto:

Maorové věří, že duše zůstává tři dni po smrti v těle nebožtíka, a proto zůstává tělo třikrát dvacet čtyři hodiny nepohřbeno. Tento zvyk, oddalující smrt, byl se vší přísností dodržen. John Mangles si několikrát stoupl Wilsonovi na ramena a pozoroval okolí tvrze. Nikde nebylo vidět jediného domorodce. Jenom hlídky, obezřele hlídající zajatce, střídaly se přede dveřmi vareatuy.

Ale třetího dne se chýše otevřely. Divoši, muži, ženy i děti, tedy několik set Maorů, shromáždili se mlčky a pokojně v „pá“.

Kaj-Kumu vyšel ze své chýše, a provázen předními náčelníky svého kmene, zaujal uprostřed tvrze místo na návrší vysokém několik stop. Za ním se vpovzdáli seskupili do půlkruhu ostatní domorodci. Celé shromáždění setrvávalo v naprostém mlčení.

Na Kaj-Kumuovo znamení se jeden bojovník odebral k vareatui.

„Nezapomeň,“ řekla lady Helena svému muži.

Glenarvan přitiskl svou ženu k hrudi. Vtom přistoupila Mary Grantová k Johnu Manglesovi:

„Lord a lady Glenarvanovi uznají,“ pravila, „že když žena může skonat rukou svého manžela, aby unikla potupnému životu, pak může i snoubenka zahynout rukou svého snoubence, aby i ona takovému údělu unikla. Johne, jistě vám to mohu říci v tomto posledním okamžiku našeho života, nejsem snad již dávno v skrytu vašeho srdce vaší snoubenkou? Mohu na vás, můj drahý Johne, spolehnout jako lady Helena na lorda Glenarvana?“

„Mary!“ zvolal mladý kapitán zmateně. „Ach, má nejdražší Mary!…“

Nemohl domluvit. Rohož se nadzdvihla a zajatci byli odvedeni ke Kaj-Kumuovi. Obě ženy byly připraveny na smrt a mužové skrývali svoji úzkost pod klidným zevnějškem, jenž svědčil o nadlidském úsilí.

Došli před zélandského náčelníka. Ten nedal čekat na svůj soud.

„Zabil jsi Kara-Teta?“ řekl Glenarvanovi.

„Zabil jsem ho,“ odpověděl lord.

„Zítra za východu slunce zemřeš.“

„Sám?“ o…