Patnáctiletý kapitán

VIII. KAPITOLA
Jubart

Kapitán Hull, jako zkušený lovec velryb, nesměl nic ponechat náhodě. Lov jubarta je vždy těžkou věcí. Nic nesmí být opomenuto. A v tomto případě se také nic neopomenulo.

Především kapitán Hull zamířil člunem tak, že se přibližovali velrybě proti větru, aby nebyla žádným hlukem upozorněna na to, že je jí nepřítel nablízku.

Rowick řídil člun obloukem po okraji červenavých vln, v jejichž středu jubart plaval. Díval se jak jej obejít.

Lodní mistr byl velice chladnokrevný námořník a kapitán Hull měl k němu největší důvěru. Neobával se ani za mák, že by se ocitl v rozpacích nebo že by se stal roztržitým.

"Jen opatrně, Rowicku," pravil kapitán. "Musíme se pokusit o to, abychom jubarta překvapili. Nesmí nás spatřit dříve, dokud by nebyl na dosah harpuny."

"To se rozumí, pane kapitáne," odpověděl mu lodní mistr.

"Točím se stále po okraji červených vln tak, abychom pluli stále jen proti větru."

"Dobrá," pravil kapitán Hull. "Chlapci, dělejte co možná nejméně hluku svými vesly."

Vesla pečlivě obalená slámou bez šumu a pleskotu se nořila do vody. Člun, obratně řízený lodním mistrem, dorazil k okraji rozsáhlé hladiny, pokryté korýši. Vesla na pravém boku se nořila do zelenavě průhledné vody, zatímco z vesel na levém boku, když se vyzvedla z červené vody, kapaly červené krůpěje, jako by z nich kapala krev.

"Víno a voda!" prohlásil jeden z lodníků.

"Ano," odtušil kapitán Hull, "ale voda, která se nedá pít, a víno, které se nedá polknout! - Ale teď, chlapci, nemluvme a tužme se." Člun, řízený lodním mistrem, se bez hluku pohyboval na povrchu červenavé vody, jakoby plul po vrstvě oleje.

Velryba se nehýbala z místa a jak se zdálo, ještě ani člun, který se kolem ní v oblouku otáčel, nezpozorovala.

Dělaje tento okruh, kapitán Hull se nutně vzdaloval pořád více od Pilgrima, který se pořád zdál být menším.

Rychlost, s jakou se všechny předměty na moři zmenšují, dělá vždy neobyčejný dojem. Zdá se, jako by člověk na ně hleděl obráceným koncem dalekohledu. Tento optický klam pochází patrně odtud, že nám na ohromných prostranstvích moře schází bod opory k jakémukoliv přirovnání. Tak se dělo i s Pilgrimem, který se před očima ztrácel a zdál se být mnohem vzdálenější, než tomu ve skutečnosti bylo.

Půl hodiny po odjezdu kapitán Hull a jeho přátelé se ocitli proti větru u velryby, takže ta zaujímala jaksi střed mezi člunem a lodí.

Nadešla chvíle, kde šlo především o to, aby člun pokud možno bez velkého hluku se přiblížil k velrybě. Všechno záleželo na tom, aby se lovci nepozorovaně dostali k boku zvířete a jemu dobře mířenou ranou vrazili harpunu do těla dříve, než by vzbudili jeho pozornost.

"Veslujte volněji, chlapci," řekl kapitán polohlasem, "ale bez hluku." "Mně se zdá," odvětil Howick, "že ničema už něco větří! Vydychuje méně prudce než před chvílí!"

"Ticho!" opětoval kapitán Hull úzkostlivě.

Pět minut poté byl člun už jen na dvě stě metru vzdálen od jubarta.

Lodní mistr Howick stoje vzadu řídil člun tak, aby se přiblížil k levému boku obrovského mořského savce, ale obezřele se vyhýbal tomu, aby se člun nedostal na dosah jeho strašného ocasu, jehož jediná rána by postačila rozdrtit člun na kusy.

Na přídi člunu stál kapitán Hull maje nohy trochu rozkročené, aby měl bezpečnější oporu. V ruce držel harpunu, kterou se měl podniknout první útok. Od jeho obratnosti se mohlo očekávat, že harpuna se zaryje co nejhlouběji do spousty tuku a masa, která vyčnívala z vody.

Vedle kapitána leželo ve škopku první z pěti lan, pevně přivázané k harpuně. K tomuto lanu se měla ostatní čtyři jedno po druhém připevňovat, kdyby se velryba ponořila do přílišné hloubky.

"Je vše hotovo, chlapci?" zašeptal kapitán Hull.

"Ano," odvětil Rowick a uchopil ještě pevněji veslo do svých širokých rukou.

"Tedy kupředu, kupředu!" zašeptal kapitán.

Lodní mistr uposlechl rozkazu a člun dorazil k samému zvířeti, od kterého už nebyl vzdálen ani deset kroků.

Velryba se nehýbala, jak se zdálo, spala. Velryby, které lovci překvapí při spánku, se velmi snadno přemohou, a nezřídka se stává, že už první úder harpunou je smrtelně poraní.

"Tato nehybnost je opravdu podivná," pomyslel si kapitán Hull.

"Snad ničema nespí?.. Ale přece!... Něco v tom rozhodně vězí!" Ta stejná myšlenka napadla lodního mistra, který by rád spatřil druhý bok zvířete, aby poznal, o co tady běží.

Ale nebyl čas k přemýšlení, teď se musel vykonat útok rázně a rozhodně.

Kapitán Hull držel harpunu v polovině její násady, několikrát jí mávnul proti boku zvířete, aby vyzkoumal bezpečnost jejího vrhu. Potom napjal všechny síly a vrazil harpunu do boku velryby.

"Nazpět! Nazpět!" zvolal téměř zároveň.

A lodníci jedním rázem odrazili zpět ve směru, ve kterém by byli chráněni před úderem strašného ocasu velryby.

Ale v tom okamžiku vykřikl lodní mistr úžasem a jeho výkřik poučil ostatní, proč velryba tak dlouho a tak neobyčejně nepohnutě ležela na povrchu moře.

"Mládě!" zvolal Rowick.

Velryba udeřena harpunou se téměř úplně překotila na bok a přitom Rowick spatřil mládě, které právě kojila.

Tato okolnost, jak kapitán Hull dobře tušil, nebyla ale lovu prospěšná. Mohlo se očekávat, že matka se bude zuřivě bránit nejen kvůli sobě, ale i kvůli svému "malému", - jestli se toho slova dá užít o zvířeti, které měří aspoň dvacet stop.

Navzdory předpokladům nevrhla se velryba ihned na člun a nebylo zapotřebí, aby se přeťalo lano přivázané k harpuně, aby se lovci mohli dát bezpečněji na útěk. Naopak velryba, jak se to často stává, následována svým mládětem ponořila se šikmo do mořské hlubiny, potom se strašným skokem objevila opět nahoře a proháněla se prudce pod samým povrchem, jakoby chtěla ze sebe harpunu setřást, ale než se poprvé ponořila, kapitán Hull a lodní mistr Rowick, stojíce v člunu, měli dost času, aby celé zvíře spatřili a mohli odhadnout jeho velikost.

Tento jubart patřil k velrybám největšího druhu. Od hlavy až k ocasu měřil aspoň osmdesát stop. Jeho kůže žlutavě hnědá byla pokryta nesčetnými tmavými skvrnami.

Bylo by to …