Pět neděl v baloně

XXXIV.

Vichr. – Nucený odjezd. – Ztráta kotvy. – Smutné úvahy. – Rozhodnutí. – Smršť. – Zasypaná karavana. – Protivný a příznivý vítr. – Návrat na jih. – Kennedy na svém stanovisku.

Ve tři hodiny ráno rozzuřil se vítr a dul tak prudce, že Viktorie nemohla bez nebezpečí zůstati při zemi; třtinoví naráželo a třelo se o obal, že byla obava, aby ho neroztrhalo.

„Musíme odjeti, Dicku,“ pravil doktor; „v tomto postavení nelze setrvati.“

„Což Joe, Samuele?“

„Neopustím ho! nikterak! a byť mne vichr zavál na sto nebo dvě stě mil na sever, vrátím se přece! Zde však jest ohrožena bezpečnost nás všech.“

„Odjeti bez něho!“ zvolal Skot s názvukem mocného bolu.

„Což myslíš,“ mluvil dále Fergusson, „že mi srdce rovněž nekrvácí jako tobě? Což se nepodrobuji nezbytné potřebě?“

„Jsem ti k službám,“ odtušil lovec. „Odjeďme.“

Ale s odjezdem byly velké potíže. Kotva hluboko zarytá odolávala všem úsilám, a balon táhna opačným směrem sesiloval ještě její pevnost. Kennedy nebyl s to, aby ji vyrval; mimo to nabývala jeho práce za nynějších okolností rázu velice povážlivého, neboť hrozila možnost, že Viktorie odletí dříve, než se zase dostane do loďky.

Doktor pak, nechtě se vydati v takové nebezpečí, kázal Skotovi vrátiti se na své místo v loďce a odhodlal se přetíti kotviční vazák. Viktorie vyhoupla se skokem do výše tří set stop a dala se přímo cestou na sever.

Fergusson nemohl než poddati se tomuto vichru; založil si paže a zabral se v trudné úvahy.

Setrvav nějakou chvíli v úplném mlčení, obrátil se ke Kennedyovi neméně zamlklému.

„Možná, že jsme pokoušeli Boha,“ pravil. „Nepříslušelo lidem podnikati takovou cestu.“

Bolestný vzdech vydral se mu z prsou.

„Je tomu sotva několik dní,“ odpověděl lovec, „co jsme si blahopřáli, že jsme vyvázli z tolikerých nebezpečenství! Tiskli jsme si ruce všichni tři!“

„Ubohý Joe! hodná a výtečná povaha! chrabrá a upřímná duše! Byv na okamžik zaslepen bohatstvím, obětoval ochotně své poklady! Nyní je daleko od nás! a vítr nás unáší s neobyčejnou rychlostí!“

„Poslyš, Samuele, zda nemůže učinit, ač došel-li ochrany mezi pojezerními kmeny, jako cestovatelé, kteří k nim zavítali před námi, jako Denham, jako Barth? Ti spatřili opět vlast.“

„Ach, bláhový Dicku, vždyť Joe nezná ani slova tuzemského! Je sám a beze všech pomůcek! Cestovatelé, o nichž jsi se zmínil, byli ozbrojeni a přichystáni na ty výpravy a brali se pochodem s četnou družinou, posílajíce náčelníkům hojné dary. A přece se nedovedli uvarovat útrap a svízelů nejhoršího druhu! Kam se tedy poděje náš nešťastný druh? Hrozno na to pomyslit, a to je z největších zármutků, jež mi bylo souzeno pocítiti!“

„Ale vrátíme se, Samuele.“

„Vrátíme se, Dicku, bychom i musili opustit Viktorii, kdyby nastala potřeba doraziti pěšky k jezeru čadskému a zapřísti styk se sultánem bornuským! Arabům nezůstala zajisté špatná vzpomínka na první Evropany.“

„Půjdu s tebou, Samuele,“ odpověděl lovec vážně; „spoléhej na mne! Raději se vzdáme úmyslu, že dokončíme tuto cestu! Joe nasadil za nás život, my se obětujeme za něj!“

Toto předsevzetí vzrušilo jakous odvahu v srdcích těchto dvou mužů. Cítili se silni touž myšlenkou. Fergusson vynasnažil se, jak mohl, aby se dostal do protivného proudu, jenž by ho zanesl k Čadu; leč v tu chvíli bylo to nemožno, ba ni na sestup nebylo pomyslu na holé půdě a za vichřice tak prudké.

Viktorie projela takto zemí Tibbuů; přeletěla Belad el Džerid, trnitou poušť, která je hranicí sudanskou, a octla se nad písčitou pouští, prostoupenou dlouhými drahami karavan; poslední pásmo rostlinstva splynulo brzy s oblohou na poledním obzoru nedaleko hlavní oasy této končiny africké, jejíž padesát studní je stísněno krásnými stromy, leč nebylo lze se zastaviti. Arabský tábor, stany z pruhované látky, několik velbloudů, n…