Dvacet tisíc mil pod mořem

KAPITOLA XIV

PŘÍHODA NEBO NEHODA

Nazítří, 22. března v šest hodin ráno, počali jsme se připravovat k odplutí. Poslední denní šero se už rozpustilo v noční tmě. Byl značný mráz. Souhvězdí zářila s překvapující jasností. Přímo nad hlavou se nám třpytil Jižní kříž s Polárkou arktických krajů.

Teploměr ukazoval dvanáct stupňů pod nulou, a když vítr zesílil, stal se ostře rezavým. Na volné vodě se množily kry. Celé moře zamrzalo. Četné tmavé skvrny na hladině prozrazovaly vznik čerstvého ledu. Toto vnitřní moře nemohlo být za pětiměsíčního zamrznutí vůbec přístupné. Co se v té době, děje s velrybami? Možná že odplouvají pod ledovým polem hledat si příznivější vody. Tuleni a mroži jsou však zvyklí na život v nejkrutějším podnebí a zůstávají asi v těchto zamrzlých vodách. Dělají si pudově díry v ledovém poli a udržují je stále volné. Těmito dírami se nadechují. Když ptáci zahnaní mrazem se stěhují na sever, jsou tito mořští savci jedinými pány polárních končin.

Vodní nádrže byly naplněny a Nautilus se zvolna ponořoval. V hloubce tří set metrů se zastavil. Jeho šroub počal tepat vodu a loď zamířila přímo na sever rychlostí osmnácti kilometrů za hodinu. Kvečeru už plula pod ledovým krunýřem.

Okna salónu byla z opatrnosti zakryta, protože Nautilus mohl trupem narazit na nějaký ponořený ledový blok. Strávil jsem celý den přepisováním svých poznámek na čisto. Má mysl byla plná vzpomínek na pól. Dosáhli jsme tohoto nepřístupného místa bez námahy, bez nebezpečí, jako by náš plující vagón klouzal po železničních kolejích. A nyní jsme se opravdu už vraceli. Dočkám se ještě podobných překvapení? Byl jsem o tom přesvědčen, protože množství podmořských divů je nevyčerpatelné.

Za pět a půl měsíce od oné doby, kdy nás náhoda vrhla na palubu Nautilu, propluli jsme už vzdálenost čtrnácti tisíc mil, což je dvaašedesát tisíc kilometrů. Na této dráze, delší než zemský rovník, okouzlilo nás během cesty už mnoho zajímavých i strašných příhod: lov u ostrova Crespo, uvíznutí v Torresově průlivu, korálový hřbitov, lov perel u Cejlonu, Arabský tunel, podmořský oheň u Santorinu, milióny v zátoce Vigo, Atlantis, jižní pól! V noci mi všechny ty vzpomínky nedovolily ani na chvíli usnout.

Ve tři hodiny ráno mě probudil prudký náraz. Posadil jsem se na loži a naslouchal ve tmě, když jsem byl náhle shozen do středu kabiny. Nautilus se musil nárazem pořádně naklonit.

Opřel jsem se o stěny a dovlekl jsem se tak chodbou až do salónu, osvětleného stropními světly. Nábytek byl zporážen. Skříně to naštěstí vydržely, protože měly nohy pevně přišroubované. Obrazy na pravém boku se odchýlením lodi od kolmého směru přitiskly k čalounům, kdežto obrazy na levém boku odstávaly dolním okrajem rámu na třicet centimetrů od stěn. Nautilus se tedy naklonil na pravý bok, a nadto se úplně zastavil.

Zaslechl jsem zvuk kroků a zmatené hlasy. Ale kapitán Nemo se neobjevoval. Ve chvíli, kdy jsem chtěl ze salónu odejít, vstoupili Conseil a Ned Land.

"Co se stalo?" zeptal jsem se okamžitě.

"Totéž jsem se chtěl právě zeptat pana profesora," odpověděl Conseil.

"Tisíc ďáblů!" zvolal Kanaďan. "Já to vím! Nautilus narazil a já podle jeho polohy soudím, že dnes se z toho nedostane tak lehce jako v Torresově průlivu."

"Vyplul aspoň na hladinu?" zeptal jsem se.

"To nevíme," odpověděl Conseil.

"Můžeme se o tom snadno přesvědčit," řekl jsem. Podíval jsem se na manometr. K mému velkému překvapení ukazoval hloubku tří set metrů.

"Co to znamená?" zvolal jsem.

"Musíme se zeptat kapitána," řekl Conseil.

"Ale kde ho najdeme?" ptal se Ned Land.

"Pojďte se mnou," řekl jsem oběma druhům.

Vyšli jsme ze salónu. V knihovně nikdo nebyl. Předpokládal jsem, že kapitán Nemo je v kormidelníkově kabině. Nejlepší bylo čekat. Všichni tři jsme se vrátili do salónu.

O Kanaďanových výčitkách raději pomlčím. Jak snadno se rozzuřil! Nechal jsem ho vybouřit se ze špatné nálady a neodpovídal jsem mu.

Byli jsme tam už dvacet minut, naslouchajíce i nejslabšímu zvuku z nitra Nautilu, když vstoupil kapitán Nemo. Nezdálo se, že nás vidí. Jeho obvykle klidná tvář však jevila jistý neklid. Pozoroval mlčky kompas a manometr a pak položil prst na jedno místo na mapě, a to v části zobrazující jižní moře.

Nechtěl jsem ho vyrušovat. Jen když se po chvíli ke mně obrátil, oplatil jsem mu výrazem, kterého použil v Torresově průlivu:

"Nějaká příhoda, pane kapitáne?"

"Ne, pane profesore," odpověděl mi. "Tentokrát je to nehoda."

"Vážná?"

"Snad."

"Hrozí přímé nebezpečí?"

"To ne."

"Nautilus uvízl?"

"Ano."

"A jak k tomu došlo?"

"Způsobil to rozmar přírody, a nikoli lidská neobratnost. Nedopustili jsme se během plavby ani jediné chyby. Přesto jsme však nemohli zabránit tomu, aby se neprojevil účinek rovnováhy. Lidským zákonům lze čelit, ale přírodním zákonům vzdorovat nelze."

Věru podivnou chvíli si vybral kapitán Nemo ke svým filozofickým úvahám! Jeho odpověď mi neřekla celkem nic.

"Mohu se dovědět, pane kapitáne," řekl jsem, "co je příčinou té nehody?"

"Obrovský ledový blok, celá ledová hora se prostě převrátila," odpověděl mi. "Je-li ledová hora ve svých základech narušena teplejší vodou nebo neustálými nárazy, její těžiště stoupá. Pak se celá obrátí. A to se právě stalo. Jedna z ledových hor se převrátila a narazila na Nautilus, který plul pod vodou. Pak se vsunula pod lodní trup a neodolatelnou silou jej zdvihla do menší hloubky, kde teď loď leží na boku." "Nemůžeme Nautilus vyprostit tím, že vypustíme nádrže, aby zas nabyl rovnováhy?"

"Právě to se teď děje, pane profesore. Můžete slyšet, jak pumpy pracují. Pohleďte na ručičku manometru! Prozrazuje nám, že Nautilus stoupá. Ale ledový blok stoupá s ním, a dokud onen vzestupný pohyb nezastaví nějaká překážka, naše situace se nezmění."

Nautilus byl opravdu stále nakloněn na pravý bok. Snad se zas narovná, zastaví-li se ledový blok. Ovšem kdo ví, zda právě teď nenarazíme na spodní okraj ledového pole a nebudeme strašnou silou sevřeni dvěma ledovými plochami.

Uvažoval jsem o všech důsledcích našeho postavení. Kap…