Venuše a Mars /   / Po této noci jsem považoval za vhodné znovu zvážit návrh doktora Népota, týkající se pobytu v zotavovně. Vřele mé rozhodnutí schválil. Podle něho jsem tak nastoupil cestu k úplnému uzdravení. To, že iniciativa vychází z mé strany, je velmi příznivé; sám jsem tak vzal proces své léčby do vlastních rukou. To je dobře; dokonce velmi dobře. / Ohlásil jsem se tedy v Rueil-Malmaison, vybaven jeho…

Více
  • 14. 9. 2024

Nakonec mě spánek pohltil, bolestivý a prokládaný upíjením z bezčasého calvadosu z centra Leclerc v Coutances. Nepředcházel tomu žádný sen, ale uprostřed noci mě náhle probudil pocit dotyku nebo pohlazení na rameni. Vztyčil jsem se, začal jsem procházet po místnosti sem a tam, abych se uklidnil, šel jsem k oknu: tma byla naprostá, nejspíš jsme procházeli fází, kdy měsíc zůstává zcela skrytý, nebyla vidět…

Více
  • 14. 9. 2024

Pátek, 17. října / Toho rána se na edoském hradě Misamoto, rybář, falešný samuraj a Jošiho vyzvědač, třásl na kolenou před konsternovanou radou starších a v rukou svíral anglickou verzi odpovědi sira Williama. Vedle něho se krčil úředník bakufu. / “Mluv nahlas, rybáři,” opakoval Andžó, hlava rady. V přijímací místnosti vládlo napjaté ticho a strach. “Nevadí, že nerozumíš každému anglickému slovu. Chceme…

Více
  • 14. 9. 2024

A doma jsem to později všechno pochopil. Po určité době, kdy jsem o tom znovu důkladně přemítal, mi to konečně došlo. Proč vůbec měla paní Fordová Adrianův deník. Proč napsala: „P. S. Možná to bude znít divně, ale myslím si, že během posledních měsíců svého života byl skutečně šťastný.“ Co měla ta černošská pečovatelka na mysli, když dodala „Zvlášť teď“. A dokonce i to,…

Více
  • 14. 9. 2024

Nejstarší vzpomínku má Bruno na dobu, kdy mu byly čtyři roky; je to vzpomínka na ponížení. Chodil tehdy do školky v Laperlierově parku v Alžíru. Jednou na podzim odpoledne ukazovala učitelka chlapcům, jak vyrábět náhrdelníky z listů. Holčičky seděly opodál vpůli svahu, čekaly a projevovaly už známky stupidní ženské odevzdanosti; většina měla bílé šaty. Zemi pokrývaly zlatavé listy; rostly tam hlavně…

Více
  • 14. 9. 2024

Po obědě jsem se rozhodl, že se vrátím do kanceláře. Otevřel jsem dveře a za mým stolem seděl nějaký chlápek. Nebyl to McKelvey. Neznal jsem ho. Lidé rádi sedávali za mým stolem. A vedle toho sedícího chlápka stál ještě jeden chlápek. Vypadali nebezpečně; byli klidní, ale nebezpeční. / „Jmenuju se Dante,“ řekl ten za stolem. / „A já se jmenuju Fante,“ řekl ten druhý. / „Já jsem neříkal nic. Snažil jsem se…

Více
  • 4. 9. 2024

Jsem pod stolem. To je to první, na co si vzpomínám. Byl to stůl viděl jsem nohy od stolu a kus ubrusu visícího dolů. Pod stolem byla tma, líbilo se mi tam. Určitě to bylo v Německu. Muselo mi být něco mezi jedním a druhým rokem. Psal se rok 1922. Cítil jsem se pod stolem dobře. Zdálo se, že nikdo neví, že tam jsem. Na koberec a nohy lidí dopadaly sluneční paprsky. Sluneční paprsky se mi líbily. Nohy lidí nebyly…

Více
  • 4. 9. 2024

Zazvonil telefon. Byl to ten spisovatel, Paul. Paul měl depresi. Byl v Northridge. / „Harry?“ / „No?“ / „Nancy a já jsme se rozešli.“ / „Jo?“ / „Poslechni, chci se k ní vrátit. Pomůžeš mi? Teda pokud se k ní nechceš vrátit ty…“ / Harry se zasmál do telefonu. „Nechci se k ní vrátit, Paule.“ / „Nevím, čím to je. Začala u peněz. Začala o nich mlít. Mávala mi účtama za telefon před ksichtem. Víš, prodávám se. Mám…

Více
  • 4. 9. 2024

Přelétávali jsme nízko nad Kansas City, pilot oznámil, že je minus pět stupňů a já měl na sobě tenké kalifornské sportovní sako a košili, lehké kalhoty, letní ponožky a díry v botech. Když jsme přistáli a rolovali k rampě, každý se sháněl po svrchnících, rukavicích, kloboucích, šálách. Nechal jsem je všechny vystoupit, poté sjel po pojízdném schodišti. Frenchy se opíral o budovu a čekal. Frenchy učil…

Více
  • 4. 9. 2024

Ranní rychlík spokojeně vytloukal nápravami uspávající rytmus, prodíral se chvostem dýmu kopčitou krajinou, vzdouvající se za okny vlnkami listnatých chlumů; prosmýkl se borovým hájem, zaklepal kovově na výhybkách před nádražím. / Krajina se vracela mírná, spanilá květnovým sluncem – a potom bukový les, řeka, bílá silnice; kyprá ornice pohýčkává paprsky slunce v milostné náruči. / Je hnědá, zelená, zlatá. / …

Více
  • 4. 9. 2024

XI / PROSLOV O LIDSKÉM NOSE / Slečna Hicksová počkala, až si Helena sedla, a pak přehlédla tváře svých žáků. „Nuže,“ řekla, „co jsme se dověděli?” / „Že lidé na celém světě mají nosy,“ řekl Homér. / Slečnu Hicksovou nevyvedla jeho odpověď z míry. Přijala ji úměrně její ceně. „Co ještě?“ řekla. / „Že nosy,“ řekl Homér, „nejsou jenom ke smrkání nebo aby v nich byla rýma, ale taky k zachování…

Více
  • 4. 9. 2024

Ani na dalším místě jsem nevydržel dlouho. Vlastně to bylo jen takové mezipřistání, u jedné malé firmy, která se specializovala na vánoční zboží: světýlka, Santa Clause, papírové stromečky a podobně. Když mě přijímali, oznámili mi, že mě budou muset propustit den před Dnem díkuvzdání; potom že už nebude práce. Za podobných podmínek nás přijali asi půl tuctu. Řekli nám, že budeme dělat skladníky,…

Více
  • 4. 9. 2024

4 / Kdybych měl sám sebe definovat, řekl bych, že jsem hedonista chycený do pasti extrémně zpolitizovaného světa. To je situace, o které vyprávějí mé Směšné lásky, které mám ostatně nejraději ze svých knih, protože se v nich odráží nejšťastnější období mého života. Podivná koincidence: dopsal jsem poslední povídku (psal jsem je během celých šedesátých let) tři dny před invazí Rusů. / Když vyšlo v roce…

Více
  • 22. 8. 2024

Mlčení tatínka, před kterým se ukryla všechna slova, mlčení sto čtyřiceti pěti historiků, kterým zakázali vzpomínat, to mnohonásobné ticho zaznívající z Čech, tvoří pozadí obrazu, na který maluji Taminu. / Nosí dál kávu v hospůdce malého města na západě Evropy. Ale není již obestřena tou září laskavé pozornosti, která k ní kdysi přitahovala zákazníky. Přestala mít chuť nastavovat lidem ucho. / Když…

Více
  • 22. 8. 2024

10 / Otevírám Hemingwayovu biografii napsanou v roce 1985 Jeffreyem Meyersem, profesorem literatury na nějaké americké univerzitě, a čtu pasáž týkající se povídky Kopce jako bílí sloni. První, co se dovídám: povídka „zdá se, popisuje Hemingwayovu reakci na druhé těhotenství Hadley“ (první Hemingwayova žena). Následuje komentář, který doprovodím v závorce svými poznámkami: / „Srovnání kopců s bílými slony,…

Více
  • 22. 8. 2024