/ Charles si oblékl černou přiléhavou kombinézu a těsné vysoké černé boty z lakované kůže. V uších měl jednoduché diamantové náušnice a v nose zlatý cvoček. Opovržlivě se zahleděl do obecenstva. Několik nepříjemných okamžiků se rozhlížel pohledem plným nenávisti a pohrdání. / Nejméně dvakrát jsem měl pocit, že se dívá přímo na Jamillu a mě. Ona cítila totéž. / „Jo, taky na tebe koukáme,… / …

Více
  • 22. 3. 2024

Od července ve druhém ročníku na vysoké až do ledna následujícího roku žil Cukuru Tazaki téměř výhradně jen myšlenkou na smrt. Mezitím nastal den jeho dvacátých narozenin, plnoletost však pro něj celkem nic neznamenala. Zemřít vlastní rukou mu po celé ty dny připadalo jako to nejpřirozenější a nejrozumnější, co může udělat. A dodnes pořádně neví, proč vlastně tenkrát neudělal i ten…

Více
  • 22. 3. 2024

TŘI / Tvoje děcko je zhoubou mého dinha, pomyslela si Suannah chladně. Když už nic jiného, mohla bych sebrat Scowtherovu pistoli a zastřelit ho. Byla by to otázka dvou vteřin. / S její rychlostí – nesmírnou pistolnickou rychlostí – by to bylo pravděpodobné. Ale zjistila, že se nedokáže pohnout. Představovala si mnoho možností, jak toto představení skončí, ale ne že Mia zešílí, to v žádném případě, a prostěji to…

Více
  • 22. 3. 2024

Děvčátko v červených elastických kalhotách a v zelené blůzce z umělého hedvábí. Plavé vlasy až po ramena. Už dávno mělo být v posteli, nepochybně je odkázáno samo na sebe. Je však na jednom z těch mála míst, kde se děvčátko odkázané samo na sebe může zdržovat po půlnoci, aniž by budilo pozornost. Míjí lidi, ale ve skutečnosti si ho nikdo nevšímá. Kdyby plakalo, ujal by se ho strážník, zeptal by se,…

Více
  • 22. 3. 2024

Čas plynul. Náboženská hudba hrála. Norman Drake se vrátil a oznámil, že je devět hodin třicet čtyři minuty východního denního času, Bůh vás miluje. Pak následovala reklama na ojetá auta Jima Rennieho, kterou namluvil druhý radní osobně. „Nastal náš každoroční podzimní spektakulární výprodej, a páni, máme hrozně přecpané sklady!“ oznámil Velký Jim žalostně a jakoby v očekávání, že se mu budou…

Více
  • 22. 3. 2024

O den později, 23. června, se v jiné části země řítil po silnici US 180 na sever bílý continental. Hnal se rychlostí přes stopadesát kilometrů za hodinu, bělostný lak se třpytil na slunci, jehož pablesky tančily na lesklém chromování. Sluneční paprsky se odrážely i od zadních kouřových skel, která divoce svítila. / Trasa, kterou měl continental za sebou od doby, kdy Poke a Lloyd zabili jeho majitele a sebrali vůz,…

Více
  • 22. 3. 2024

3 / Paměť Buddyho Parkinse byla lepší, než si myslel. Kdyby spatřil titulní stranu měsíc starého Angola Herald, který svíral „Lewis Farren“, ten tajemný chlapec se strachem pod paží, spatřil by tato slova: /   / PĚT MRTVÝCH PŘI HROZNÉM ZEMĚTŘESENÍ / Reportér Heraldu Joseph / Gargan Práce na Rainbird Towers, které měly být nejvyšší a nejluxusnější stavbou Angoly a měly být dokončeny během šesti měsíců, se…

Více
  • 22. 3. 2024

Ráno mu uvařila kukuřičnou kaši, kterou beze slova snědl. Strkal si ji do úst, aniž na Alici pomyslel, a sotva ji vnímal. Věděl, že by měl jít. Každou minutou, kterou tu proseděl, se muž v černém víc a víc vzdaloval – nejspíš už je v poušti. Jeho stopy mířily neochvějně na jih. / „Máš tu nějakou mapu?“ zeptal se najednou a zvedl hlavu. / „Města?“ zasmála se. „Není tak velké, aby potřebovalo mapu.“ / …

Více
  • 22. 3. 2024

11 / Pistolník slyšel, jak se k němu blíží jakési pronikavé pískání, na okamžik se napjal, ale pak uslyšel udýchané hekání a uvolnil se. Byl to Eddie. Ani nemusel otvírat oči, aby to poznal. / Když pískání zmlklo a dusot kroků se zpomalil, Roland otevřel oči. Eddie stál před ním, prudce oddechoval, pot se mu lil po tvářích. Košili měl přilepenou na hrudi v jediné tmavé skvrně. Poslední stopy studentského… / …

Více
  • 22. 3. 2024

31 / Déšť se lil z nebes plným proudem a hrozil, že promění kruh mezi kameny v moře. „Podrž něco nad těma dveřma!“ zakřičel Eddie. „Ať je déšť nesmyje!“ / Roland chvatně pohlédl na Susannah a viděl, že stále zápasí s démonem. Oči měla přivřené, ústa sešklebená. Démona neviděl ani neslyšel, ale vycítil jeho zuřivé, zděšené zmítání. / Eddie k němu otočil mokrou tvář. „Slyšíš mě?“ zařval.…

Více
  • 22. 3. 2024

11 / Susan nasedla na Pylona, kterého Sheemie spěšně přivedl na zadní dvůr hned poté, co zapálil závěsy ve velkém salonu. Olive Thorinová jela na jednom valachovi Panství, Sheemie seděl za ní a držel Capiho uzdu. Marie otevřela zadní branku, popřála jim štěstí a všichni tři vyběhli. Slunce se sklánělo k západu, ale vítr už odfoukal skoro všechen kouř, který se v dálce objevil. To, co se stalo v poušti, už…

Více
  • 22. 3. 2024

9 / „Co přesně myslíš?“ zeptal se Roland. „Tuhle část vyprávění bych chtěl slyšet naprosto jasně, père.“ / Stále sedí u stolu na verandě, ale už dojedli, slunce zapadlo a Rosalita přinesla petrolejky. Callahan přestal vyprávět a požádal ji, aby si sedla s nimi, a ona to udělala. Za síťovinou, na tmavém dvorku za farou, bzučel hmyz toužící po světle. / Jake zapátral, co má pistolník na mysli. A najednou s… / …

Více
  • 22. 3. 2024

Jake přirozeně a kompletně převzal velení, jakmile vykročil z otočných dveří s Ochem v náručí a potom postavil brumláka na dlažbu v hale. Callahan si nemyslel, že si to chlapec uvědomuje, a to bylo jedině dobře. Kdyby se moc kontroloval, možná by to jeho sebedůvěru nahlodalo. / Ochu obezřetně očichal vlastní odraz na stěně ze zeleného skla v hale a potom se vydal za Jakem k pultu, jeho drápy potichu cvakaly na… / …

Více
  • 22. 3. 2024

3 / Začátkem srpna se za Johnnym přišel podívat Dave Pelsen. Zástupce ředitele střední školy v Cleaves Mills byl drobný úpravný mužík s tlustými brýlemi, který si potrpěl na kukuřičné placičky a křiklavá sportovní saka. Ze všech lidí, kteří přišli během toho nekonečného léta roku 1975 Johnnyho navštívit, se Dave změnil nejméně. Vlasy mu jen o něco víc prokvetly stříbrem, což bylo všechno. / „Tak co, jak…

Více
  • 22. 3. 2024

7 / Vrátil jsem se k benzince a v jedné ruce jsem pohupoval čerstvě naloženým zavazadlem a v druhé kufříkem. V roce 2011, odkud jsem přišel, bylo teprve odpoledne, ale já se cítil strašně unavený. Mezi servisem a přilehlým parkovištěm stála telefonní budka. Vešel jsem dovnitř, zavřel dveře a přečetl si nad staromódním telefonem na mince ručně psaný nápis: NEZAPOMEŇTE, HOVORNÉ JE TEĎ ZA DESETNÍK DÍKY „MA“…

Více
  • 22. 3. 2024