Vedlejší příznaky (Woody Allen)

MOJE FILOZOFIE

Moje filozofie vznikla a rozvíjela se následujícím způsobem: Zena uvařila poprvé v životě rýžový nákyp. Když mi ho chtěla dát ochutnat, upadl jí nešťastnou náhodou obsah lžíce na mou nohu a přerazil několik drobných kůstek. Dostavili se lékaři, pořizovaly se a vyhodnocovaly rentgenové snímky a nakonec jsem byl na měsíc uložen do postele. Během rekonvalescence jsem se věnoval dílům nejhlubších myslitelů evropské civilizace - stohu knih, schovávanému stranou právě pro nějakou takovou příležitost. Pohrdnuv chronologickým pořád* kem, začal jsem s Kierkegaardem a Sartrem a pak jsem rychle přešel ke Spinozovi, Humeovi, Kafkovi a Camusovi. Nebyl jsem znuděn, jak jsem se obával; naopak jsem užasl nad tím, jak čile a nesmlouvavě ty velké mozky atakovaly morálku, umění, etiku, život a smrt. Vybavuji si svou reakci na typicky objevný Kierkegaardův postřeh: "Takový vztah, jenž vztahuje sám sebe k sobě samému (totiž k sobě), musel být buď konstituován sám sebou, či vztahem jiným." Slzy mi vhrkly do očí při té představě. Panečku, pomyslel jsem si, být takhle chytrý! (Já sám jsem člověk, jemuž činí značné potíže napsat dvě smysluplné věty na téma "Výlet do Zoo".) Jistě, onen text byl pro mě naprosto nesrozumitelný, ale co na tom záleželo, pokud se Kierkegaard dobře bavil? Náhle přesvědčen, že filozofie je prací, jež mi byla odjakživa souzena, uchopil jsem pero a jal se ihned zaznamenávat první ze svých vlastních úvah. Práce šla kupředu mílovými kroky a za pouhá dvě odpoledne - nepočítaje v to čas věnovaný dřímotě a pokusům trefit se dvěma diabolkami ze vzduchovky do očí plyšového medvěda - jsem dokončil své filozofické dílo, které jak doufám, nebude zveřejněno před mou smrtí či před rokem 3000 (podle toho, co přijde dřív) a o němž se ve vší skromnosti domnívám, že mi zaručí důstojné místo mezi nejvýznamnějšími mysliteli historie. Následují pouhé vzorky velkého intelektuálního pokladu, který zde zanechávám pro budoucnost, nebo alespoň do té doby, než přijde uklízečka.