BOSKOVICKÁ SVODNICE
I.
V české královské komoře připravovali zemský sněm. Šlechta se dohodla s králem na berních, z nichž se vyzbrojí armáda proti Turkům. Za to slíbil panovník potvrdit stará zemská privilegia. Úředníci zkoumali omšelé listiny a hledali nejlepší formulace, které by potvrdily dávné zemské svobody. A téměř všichni se snažili zalíbit nejvyšším představitelům země, protože během zemského sněmu měli naději na povýšení.
Jedním z těch, kdo se usilovného podlézání neúčastnil, byl královský písař Jiří Adam z Dobronína. Měl už svůj věk, vlasy i vousy mu bíle prokvétaly a oči lemovaly drobné vrásky. Listoval pergamenovými listinami z doby vlády Lucemburků a na papír vypisoval vše, co se týkalo zemských úřadů. Byla to rutinní práce a nemusel nad ní ani přemýšlet. Jindy by ji dělali někteří z mladších písařů, ale před každým zemským sněmem zavládl v královské komoře takový chaos, že pracovali úplně všichni. Někdy dokonce i nejvyšší zemští představitelé.
Královský písař držel v ruce husí brk a znovu si vybavoval vše, co se nedávno stalo ve Vídni. Nejvyšší komoří Jan Popel z Lobkovic ho tam poslal jen proto, aby si získal intrikami zpět přízeň panovníka. Jiří Adam z Dobronína na jeho úskok přišel pozdě a měl zlost, jak ho nadřízený využil. Od vídeňských událostí nejvyššího komořího neviděl, ale nedalo se říci, že by mu scházel.
Čím byl starší, tím hůře snášel bezpráví. Občas ho napadla kacířská myšlenka, že spravedlnost lidem nedokázal dát ani Kristus, tak jak by to mohl dokázat stárnoucí zemský úředník? Jenže to nic neměnilo na věci, že měl na nejvyššího komořího pořádný vztek. Proto ho překvapilo, když do jeho kanceláře vstoupil s důležitým výrazem ve tváři podkomoří Hynek, který měl na starosti řádný chod celého úřadu. Oznámil, že si s královským písařem přeje hovořit urozený pán z Lobkovic. Přísně ještě dodal, že to ovšem pána z Dobronína nezbavuje povinnosti dokončit zprávu, kterou mu ráno uložil a večer ji chce mít hotovou. Pak se nelaskavě podíval k pulpitu u okna, kde stál bakalář Petr, pomocník královského písaře, a bez rozloučení odešel.
Jiří Adam z Dobronína odložil husí brk, zvedl zpola popsaný papír a podal ho Petrovi, aby spis dokončil, protože o tom ví totéž, co on. Dodal, že se přece nebudou na Pražském hradě zbytečně zdržovat až do večera, když Rozárka slíbila upéct vdolky. Přes ramena si přehodil plášť obšitý bobří kožešinou a vydal se za nejvyšším komořím. Uvažoval, o co může jít.
Jan Popel z Lobkovic seděl u stolu a četl list ze spisu, který byl tlustý nejméně dva palce. Když královský písař vstoupil, přátelsky se usmál. Rukou naznačil, aby se posadil do křesla u okna. Omluvil se, že jen dočte stránku a bude se mu věnovat. Jeho silné rty, typické pro všechny Lobkovice, si polohlasně opakovaly věty ze spisu. Netrvalo dlouho a list vrátil do fasciklu. Pak vstal, přešel k oknu a posadil se do křesla proti svému hostu. Na první pohled bylo vidět, že má výtečnou náladu.
„Pane z Dobronína, blíží se zemský sněm. Máte jistě spoustu práce. Přesto vás musím zdržet trochu déle. Poslyšte, jak byste rozuměl takové drobné události: informoval jsem pana podkomořího, že tentokrát bude náš sněm krátký, nejvýše dva či tři měsíce, protože nehrozí vážnější rozpory mezi námi a milostivým králem. Nějak zvláštně se usmál a odpověděl, že to je opravdu dobře. Ten úsměv mne trochu zmátl. Co si o tom myslíte?“
Královský písař pokrčil nepatrně rameny, ale byl ve střehu. Kvůli takové hlouposti by ho přece nejvyšší komoří nepozval. Neurčitě vysvětlil, že pan podkomoří chtěl nejspíše vyjádřit potěšení nad očekávaným průběhem zemského sněmu.
Jan Popel z Lobkovic se hlasitě a srdečně rozesmál. „Hlava mi šediví stejně jako vám. Tak mi neříkejte takové naivní lži. O co mu šlo doopravdy?“
Jiří Adam z Dobronína věděl, jak náladový umí nejvyšší komoří být. Rozhodl se proto hrát s otevřeným hledím. Rovněž se zasmál a odpověděl, že důvod je přece nasnadě. Krátký zemský sněm znamená, že úředníci v královské komoře budou…
