KAPITOLA 42
Tentokrát nemínil Přemysl ponechat nic náhodě. Nešlo mu jen o prestiž, ale pokud si měl v rakouských zemích upevnit vládu, musel vypudit Bélu ze Štýrska. Ztrátu téhle země totiž považovala část rakouské šlechty za velkou chybu, protože tam měla své statky, přátele a mnozí si odtud přivedli manželky. Štýrsko představovalo pro Rakousko nástupní prostor, odkud bylo možno rozšiřovat vliv na jih do Kraňska a Slavonie.
Nešlo však jen o zájmy rakouských rytířů, Přemyslovi šlo o osobní vliv v celé alpské oblasti. S korutanským vévodou Oldřichem Sponheimským ho nepojily jen příbuzenské vztahy, ale také ujednání, podle něhož se měl stát korutanským vládcem v případě, že sponheimský rod vymře bez mužských potomků. Oldřich dědice neměl, navzdory tomu, že žil s Agnes Meranskou už deset let. Jeho bratr Filip sice několik nemanželských dětí měl, ale protože byl prelátem a salcburským arcibiskupem, dali se tihle potomci těžko považovat za legitimní dědice vévodského stolce. Navíc se o ně nestaral a o některých ani nevěděl.
Politika českého krále vůči Korutanům však byla komplikovaná, protože Oldřich Sponheimský se přátelil s Gertrudou Babenberskou. Gertruda se nikdy nevzdala nároků na rakouský vévodský stolec a na korutanském dvoře měla dveře vždycky otevřené. Oldřich Sponheimský navíc podporoval v době Přemyslovy vzpoury krále Václava a stále se přátelil s řadou českých urozených rodů, kterým Přemysl právě s ohledem na dobu svého mládí velkou přízeň neprojevoval.
To vše byly okolnosti, které nutily Přemysla k opatrné politice v alpských zemích. Jenže zanedbat nemohl ani péči o Moravské markrabství. Hranice s uherským králem vyžadovala neustálou pozornost. Aby v budoucnosti zabránil podobnému ničivému vpádu, jaký provedli před několika lety Kumáni, začal budovat pás pohraničních pevností se silnými posádkami. Kamennými hradbami opevnil Brod i Hradiště, kterým se začalo říkat Uherská, protože měla chránit před králem Bélou. Další hrady budoval olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku a výtečnou pevnost postavil na svém panství ve Vlčnově i Boreš z Rýzmburka.
„Tvůj Mikuláš roste jako z vody,“ hlásila Markéta Babenberská svému manželovi, když se vrátil do Prahy. Téměř dva měsíce strávil na zemské hranici s Uhrami. Kontroloval stav opevnění hradů, jednal s panstvem, vystavoval privilegia, aby si naklonil šlechtu a města. V Grazu se setkal se štýrským panstvem.
„Bude to hezký chlapec. A je na svůj věk nesmírně chytrý,“ pokračovala pyšně, jako by to byl její syn. Mikuláš vyrůstal v Markétině fraucimoru a stal se miláčkem všech dvorních dam. Až někdy Anežka z Kuenringu trochu žárlila. Jenže měla svých starostí dost a podobné malichernosti hodila za hlavu. Nedávno porodila dceru, která dostala po ní jméno Anežka. Už tři kojné musela propustit, protože jediné mléko, které dítě sneslo, bylo to její. Musela svou dceru kojit sama, a to znamenalo být stále v paláci. Navíc zjistila, že malé Anežce dělá dobře, pokud ona sama nejí ostrá jídla. I když měla ráda kořeněná masa, jedla jen sladké kaše. Pro dceru byla ochotná udělat cokoli.
„Už jsem se na tebe opravdu těšil,“ připustil Přemysl a Markétu políbil. Potěšilo ji, že v tom gestu postřehla náznak něhy. Proto si dodala odvahu a pokračovala: „Možná by ses mohl vrátit k záležitosti, o níž jsme už kdysi hovořili. Já ti dědice nedám, ale z Mikuláše vyroste skvělý rytíř. Bude-li vyrůstat v Praze, české panstvo ho snadněji přijme za svého krále. Bude se pohybovat po tvém boku a naučíš ho vládnout. Možná by ses mohl obrátit na Svatého otce. Papež tě momentálně potřebuje. Hledá podporu pro svého kandidáta na trůn římského krále. Pro žádost, aby uznal jeho legitimní původ, je ta nejvhodnější doba. Udělal bys tím radost nejen Anežce, ale přiznám se, že i mně.“
„Proč i tobě?“ zbystřil Přemysl. V jejím hlase postřehl zvláštní podtón.
„Chystáš válku s uherským králem,“ odpověděla důrazně. „Mně je jasné, k čemu povede to všechno, co právě děláš. Z Bavorska jsi musel ustoupit, ale prohrát podr…
