54
Arlington, Virginie
V půl sedmé Nashe vzbudilo pípání hodinek. Vyklouzl z postele, přičemž se vyhýbal myšlenkám na předešlý večer a vlastně i na cokoli jiného. Věděl, že pokud neskloní hlavu a nesoustředí se na jednu jedinou věc, nikdy nevyjde ze dveří. Trenýrky, ponožky, tričko a mikina ležely na polstrované židli v rohu ložnice, kam si je připravil, než šel spát. Vzal hromádku a tiše sešel po schodech. V prádelně sundal pyžamo a oblékl se do běžeckého. Vypil sklenici studené vody z kohoutku, došel k zadním dveřím a otevřel skříňku nad svým pracovním stolem. Na horní polici spočíval černý biometrický sejf na pistole. Nash přiložil pravý palec na skleněnou čočku a o vteřinu později sejf zapípal a dvířka se s cvaknutím odemkla. Uvnitř byly tři zbraně a ke každé dva zásobníky navíc.
Nash sáhl po pistoli Glock 23, potěžkal ji v pravé dlani a levou rukou ji natáhl. Podíval se do komory a ujistil se, že je prázdná. Potom dokončil pohyb a vložil do komory jeden náboj. V pažbě jich tedy zbývalo devět. Uložil kompaktní zbraň ráže .40 do ledvinky ke klíčům a telefonu, který ani nezapnul. Vypnul alarm, a než vyšel z domu a zamkl za sebou, zase jej zapnul. Všechno to prováděl bezmyšlenkovitě. „Dobré návyky jsou základ úspěchu,“ říkával jeho zápasnický trenér na střední. V armádě motto znělo: „Disciplína vám poskytne výhodu.“ V nynějším období života se řídil Rappovým heslem: „Když to jednou poděláš, je po tobě.“
Nash se rozběhl po chodníku. V široké ulici parkovala jen dvě auta a obě znal. Jeep wrangler patřil Gilsdorfům a honda accord Krausům. Zamířil do Parku Zacharyho Taylora. Tam a zpátky to bylo necelých pět kilometrů, a pokud by trať nezvládl do dvaceti minut, měl by zkažený celý den. Až do exploze pravidelně dosahoval časů pod osmnáct minut.
Nash běhal z mnoha důvodů, ale především si při tom pročistil hlavu. Při běhu učinil řadu zásadních rozhodnutí. Vyřešil složité problémy nebo aspoň vymyslel, jak se dostat z nejhoršího. Dnešní ráno nebylo jiné. Jakmile se dostal do tempa, nevnímal nic než rytmus kroků. Především myslel na Roryho. To, že nebyl s rodinou, když ho potřebovala, ho bolelo víc než horká střepina šrapnelu v kůži. S tím musel něco dělat. Zatím nevěděl, jak to zařídí, ale musí být Rorymu nablízku. Svou manželku znal dobře a věděl, že bez ohledu na to, co jí včera řekl, Maggie přece jen vyrazí do školy a pokusí se záležitost ututlat.
„To nepřipustím,“ slíbil si Nash a běžel dál.
Potom musel jít do Kongresu a vypovídat. Kennedyová rozhodla, že ho vypovídat nenechá, pokud bude slyšení veřejné. Jestliže je výbor pro justici uzavře, dalo by se o tom uvažovat, ale před televizními kamerami v žádném případě. Nash neměl tušení, jak se ta zamotaná záležitost může vyvinout, ovšem Rapp to z nějakého důvodu viděl velice optimisticky. Nash si v duchu sestavoval seznam úkolů, jež ho čekají. Některé byly banální, třeba zavolat na osobní kvůli penězům na auto, které se jim stále nedařilo poslat jednomu jeho zámořskému agentovi, a jiné trochu komplikovanější. Například vysvětlit Rappovi a Ridleymu, proč nechal Chrise Johnsona v terénu. Rappovi to nejspíš bude jedno, ale Ridley bude pravděpodobně vyvádět.
Když doběhl zpátky domů, Maggie byla v kuchyni a krmila Charlieho dětskou výživou, kvůli níž jeho plínky tak páchly. Nash nejdřív políbil blonďatou hlavičku a potom hlavu s hustými černými vlasy.
„Dobré ráno,“ pozdravil a šel si natočit sklenici vody.
„Dobré ráno,“ odpověděla Maggie chladně.
„Jak ses vyspala?“
„Skoro vůbec. Jak ty?“
„Já překvapivě dobře.“ Nash se natáhl pro ručník, aby si utřel pot z tváře.
Maggie během zasouvání lžičky jídla do Charlieho úst poznamenala: „Ať tě ani nenapadne utírat si ten zpocený obličej ručníkem.“
Nash se ohlédl na manželku a nechápal, jak to mohla vědět. Odložil ručník a obešel stůl. Charlie k němu vzhlédl a pusou umazanou od čehosi zeleného se usmál. Nash nasadil divoký výraz a pohybem rtů naznačil slovo, které si Charlie včera tak oblíbil. Charlie se rozzářil a řekl…
