KAPITOLA ČTVRTÁ
Znamení
Temní pošťáci a mrtví poštmistři – Vlkodlak v
Hlídce – Úžasný špendlík – Pan Rosret čte
dopisy, které tam nejsou – Hugo, kadeřník,
žasne – Pan Úpravník kupuje levné tretky –
Prapůvod sociální nepravdy – Princezna ve
věži – ,Muž není mrtev, dokud lidé vyslovují
jeho jméno.’
„Ale no tak, pane Rosrete, k čemu by vám tady bylo dobré násilí?“ zaduněl hlas pana Pumpy. Mírně se zakýval na obrovských chodidlech, když se pan Rosret v jeho sevření zazmítal.
Grešle a Slavoj se k sobě tiskli na vzdálenějším konci šatny. Jedna z přírodních léčivých substancí pana Grešleho s bubláním stékala na podlahu a prkna se barvila do ruda.
„To všechno byly jen nehody, pane Rosrete! Samé nehody!“ blábolil Grešle. „Vždyť členové Hlídky u toho čtvrtého prolezli celou budovu od sklepů po půdy! A řekli, že to všechno byly jen nehody!“
„No jakpak by ne!“ vykřikl Rosret. „Čtyři muži během pěti týdnů, he? Vsadím se, že se tady takové věci dějí pořád! Bohové, tak to mě Patricij vypekl dokonale a do červena! Jsem mrtvý! Hotová mrtvola, rozumíte? Akorát ještě neležím! Vetinari? To je fakticky člověk, který umí ušetřit i za kus provazu! Jsem vyřízený!“
„Cítil byste se líp, kdybyste si vypil šálek vismutovosírového čaje, pane,“ vypravil ze sebe s námahou Grešle. „Mám na vařiči konev s vařící vodou –“
„Tak na tohle šálek čaje stačit nebude!“ vzpamatoval se poněkud Rosret a začal se chovat, jako kdyby se zhluboka nadechl a pak ještě napočítal do deseti. „Dobrá, dobrá, pane Pumpo, můžete mě pustit.“
Golem uvolnil stisk. Rosret se narovnal. „Tak co mi řeknete, pane Grešle?“ zamračil se.
„No, nakonec to vypadá, jako že jste pravý,“ zabručel stařík.
„Žádný z Temných úředníků by nevybuchl jako vy. Mysleli jsme, že jste jeden z těch extra gentlemanů jeho lordstva, víte?“ Grešle se začal zabývat konvicí. „Bez urážky, máte trochu víc barvičky než obyčejný kancelářský škrabák.“
„Temní úředníci?“ opakoval Rosret, ale pak náhle pochopil.
„Ach… vy asi myslíte ty podsadité menší chlápky v černých šatech a černých buřinkách?“
„Přesně ty. Hoši vyškolení v Cechu vrahů, nebo alespoň někteří z nich. Slyšel jsem, že když o něco jde, dokážou udělat velmi ošklivé věci.“
„Myslel jsem, že jim říkáte škrabati?“
„No jo, ale neřekl jsem, kde a koho škrabou, he, he, he.“ Grešle si všiml Vlahošova výrazu a rozkašlal se. „Promiňte, to já jen tak, byl to jen takový vtípek. Jsme si skoro jistí, že náš poslední vrchní poštmistr, pan Kdopichrošť, patřil k Temným úředníkům. No, s takovým jménem mu to ani člověk nemůže mít za zlé. Pořád čenichal kolem.“
„A proč asi, co myslíte?“ zajímal se Rosret.
„Víte, pan Měnička přišel první a byl to slušný člověk. Jenže spadl z ochozu v pátém patře do hlavní haly, hlavou napřed na mramorovou podlahu. Plesk a hotovo. Bylo to trochu… rozbředlé, pane.“
Rosret se podíval na Slavoje, který se začínal třást.
„Pak nastoupil pan Sístka. Ten zakopl na zadním schodišti, skutálel se dolů a zlomil si při tom vaz, pane. Promiňte, pane, ale je jedenáct čtyřicet tři.“ Grešle přešel ke dveřím a otevřel je. Dovnitř vešel Ryšamon a Grešle dveře zase zavřel. „Stalo se to ve tři ráno.
Spadl pět poschodí. Polámal si snad každou kost, kterou si člověk může v těle polámat, pane.“
„Chcete snad říci, že se tady potuloval beze světla?“
„To nevím, pane. Ale vím svoje o těch schodech. Na odpočívadlech jsou lampy a ty svítí celou noc. Slavoj je denně doplňuje a je v tom přesný jako Ryšamon.“
„Takže vy ty schody používáte často, že?“ zeptal se Vlahoš.
„Nikdy, pane, jen když doplňujeme lampy. Ta strana je prakticky celá ucpána zásilkami. Jenže doplňování lamp je v Poštovním řádu, pane.“
„A co ten další muž?“ povzbudil Rosret Grešleho, poněkud nejistým hlasem. „Další náhodný pád?“
„Oh, to ne, pane. Ignavia, tak se jmenoval. Říká se, že to bylo jeho srdce. Ležel prostě v pátém patře a bylo po něm. Byl tuhý jak předvčerejší veka a v obličeji měl výraz, jako kdyby viděl ducha. Smrt z přirozených příčin, pravděpodobně selhání srdce.…
