PATROLA
Na dně krabičky byla chaloupka s červenou střechou, vypadala se svými taškami jako malina, takže člověk dostával chuť ji olíznout. Když se krabičkou zatřáslo, vylezla z keřů za chaloupkou tři prasátka, růžová jako perličky. Z doupěte u lesa, les byl jenom vymalovaný na vnitřní straně krabičky, ale jako živý, vyběhl zároveň černý vlk; při sebemenším pohybu cvakal zubatou, zevnitř rudou tlamou, plížil se k prasátkům, aby je sežral. Jistě měl uvnitř malý magnet. Bylo zapotřebí velké obratnosti, aby se mu v tom zabránilo. Ťukáním do dna krabičky nehtem malíčku museli jste napřed dostat tři prasátka do chaloupky dvířky, která se také nechtěla pokaždé otevřít dokořán. Celá ta věcička nebyla větší než pudřenka, ale mohli jste nad ní prosedět půl života. Teď však nebyla k ničemu, protože v beztížném stavu hračka nefungovala. Pilot Pirx se smutně díval na páky akcelerátoru, jediný malý pohyb a tah motoru, i sebeslabší, vyvolá gravitaci a on, místo aby zbůhdarma civěl do černé prázdnoty, bude se moci věnovat svým prasátkům.
Řád bohužel nepočítal se zapínáním atomového reaktoru pro záchranu tří růžových prasátek před vlkem. Co víc, zakazoval kategoricky provádění zbytečných manévrů v prostoru. Jako kdyby tohle byl zbytečný manévr!
Pirx pomalu schoval krabičku do kapsy. Piloti si brávali s sebou daleko podivnější věci, zvláště měla-li patrola trvat tak dlouho jako tato. Dříve přihlíželo velitelství Základny blahosklonně, jak se plýtvá uranem při odpalování do nebe – kromě raket s jejich piloty – všelijakých podivných předmětů, jako třeba natahovacích ptáčků, kteří dovedou zobat rozsypaný chléb, mechanických sršňů pronásledujících mechanické vosy, čínských hlavolamů z niklu a slonoviny. A nikdo si už ani nevzpomene, že první nakazil Základnu tímhle bláznovstvím malý Aarmes. Před odletem na patrolu brával si totiž s sebou hračky svého šestiletého synka.
Tato idylka trvala dost dlouho, skoro rok, až do doby, kdy se rakety přestaly vracet z letů.
V oněch klidných dobách ostatně mnoho lidí sakrovalo na patrolní lety a přidělení k „pročesávací” skupině bylo považováno za projev osobního nepřátelství ze strany šéfa. Pirx se jim vůbec nedivil: patroly byly jako spalničky, dříve nebo později to musel prodělat každý.
Ale pak se nevrátil Thomas, tlustý Thomas, který nosil boty číslo čtyřicet pět, rád prováděl lidem žertíky a choval pudly, pochopitelně nejchytřejší pudly na světě. Dokonce i v kapsách jeho kombinézy bylo možno najít slupky od salámu a kostky cukru. Šéf měl podezření, že si Thomas občas propašuje do letounu pudlíky, přestože se Thomas dušoval, že by mu něco takového ve snu nenapadlo. Dost možná. Nikdo už se to nedoví, protože Thomas odstartoval jednou v červenci odpoledne, vzal si s sebou své dvě termosky s kávou, vždycky hrozně moc pil, a pro jistotu si postavil třetí plnou termosku v jídelně pilotů, aby měl po návratu takovou, jakou měl rád, mletou, s lógrem a spařenou s cukrem. Káva čekala velice dlouho. V sedm hodin třetího dne končilo „přípustné zpoždění“. A Thomase, jediného, napsali křídou na navigační tabuli. Takové věci se nestávaly. Jen ti nejstarší piloti pamatovali údobí, kdy docházelo k haváriím raket, ba s netajenou radostí vyprávěli mladším strašidelné historky z dob, kdy meteorickou výstrahu dostával pilot patnáct vteřin před srážkou a zbylo mu času zrovna tolik, aby se rozloučil s rodinou. Pochopitelně pomocí rádia. Ale to byly opravdu staré pověsti. Tabule v navigační hale vždycky zela prázdnotou a na zdi visela vlastně pouze ze setrvačnosti.
V devět bylo ještě dosti světlo, všichni piloti, kteří měli službu, odešli z naslouchacího střediska, stoupli si na trávníky vroubenou betonovou přistávací plochu a hleděli do nebe. Do dispečinku nikoho nepouštěli. Šéf, který byl v městě, přijel večer, vytáhl z bubnů všecky registrační pásky se záznamy signálů z Thomasovy automatické vysílačky a odešel nahoru, do zasklené kopulky observatoře, která se bláznivě točila a jako by mrkala na všechny strany černý…
