PIRXOVO VYPRÁVĚNÍ
Fantastické knížky? Ale ano, mám je rád, ale jenom ty špatné. Vlastně nejenom špatné, hlavně nepravdivé. Na palubě mám vždycky něco takového po ruce, abych si mohl ve volném čase přečíst třebas jenom pár stránek od prostředka a potom knížku odložit. S dobrými je to úplně jinak – ty čtu jenom na Zemi. Proč? Abych řekl pravdu, ani nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Dobré knížky jsou vždycky pravdivé, i kdyby se v nich psalo o věcech, které se nikdy nestaly a ani nestanou. Jsou pravdivé v jiném smyslu – když se v nich mluví třeba o kosmonautice, tedy tak, že poznáme něco z toho ticha, které je úplně jiné než pozemské, z toho klidu, tak dokonale nehybného… Ať vyprávějí o čemkoli, vyprávějí neustále totéž: že člověk tam nikdy nebude doma. Na Zemi je všechno nahodilé, ledajaké, strom, stěna, zahrada, jedno je možné nahradit druhým, za obzorem je jiný obzor, za horou údolí – ale tam je to úplně jiné. Na Zemi lidi nikdy nenapadlo, jak je to strašné, že se hvězdy nehýbají; i kdybys letěl rok na plný tah, nezpozoruješ změnu. Létáme, jezdíme po Zemi a myslíme si, že víme, co je to prostor. To se nedá vyjádřit. Pamatuji se, jak jsem se jednou vracel z hlídky. Kdesi pod Arbitrem jsem poslouchal vzdálenou rozmluvu, kdosi se s kýmsi hádal o prvenství v přistání, a náhodou jsem spatřil jinou vracející se raketu. Návštěvník si myslil, že je sám. Házel svým soudečkem, jako by dostal epileptický záchvat. Každý z vás to zná, jak to je – po několika dnech přepadá člověka šílená chuť něco udělat, nezáleží na tom co, pustit to na plný tah, někam se vydat, roztočit se v obrovském zrychlení, až by si jazyk překousl… Dřív jsem si myslil, že to je jaksi nevhodné – člověk by si neměl tolik povolovat. V podstatě je to ale jenom zoufalství, jenom touha vypláznout jazyk – na kosmos. Protože ten se nedá nahradit jiným jako třeba strom, a snad právě proto je tak těžké si s ním poradit. Dobré knížky hovoří zrovna o tom. A protože umírající nemají rádi četbu o agónii, tak i my všichni, protože se hvězd trochu bojíme, nechceme uprostřed nich slyšet o nich pravdu. Jistě – tehdy je dobré všechno, co odvrací pozornost, ale mně jsou rozhodně milejší jiné hvězdné historky, ty čítankové, protože se v nich všecko i s celým kosmem děje tak poctivě… Je to poctivost pro dospělé, jsou tam tedy katastrofy, vraždy a jiné ukrutnosti, ale přece jen poctivé, nevinné, protože od počátku do konce vylhané; pokoušejí se strašit, ale člověk se jenom usmívá. To, co vám povím, je podobná historka. Skutečně se mi to stalo, ale na tom nezáleží. Bylo to v Roce klidného Slunce. Jako obvykle se v té době dělal velký všesluneční úklid, zametání a vymetání hromad starého železa, které kroužilo v parametrech oběžné dráhy Merkuru; za šest let stavby velké stanice v jeho perihéliu byla do prostoru odhozena hromada starých vraků, protože stavbu tehdy provozovali systémem Le Mansovým, a místo aby trupy raket dávali do šrotu, používali jich jako lešení. Le Mans byl lepším ekonomem nežli inženýrem; stanice z vraků byla opravdu třikrát levnější než obyčejná, smontovaná v prostoru, ale nadělala takovou spoustu starostí, že po Merkuru už nikdo takhle nechtěl „šetřit“. Le Mans tehdy ovšem připadl na další myšlenku – přivézt tu márnici na Zemi, protože proč má kdesi obíhat až do posledního soudu, když může být roztavena v martinské peci? Ale aby se to vůbec vyplatilo, musel jako vlečných lodí použít raket, které nebyly o moc lepší než ty mrtvoly. Tehdy jsem byl strážním pilotem, který už měl nalétané hodiny, to znamená, že jsem jím byl už jenom na papíře a každého prvního, kdy jsem bral plat. Ale tak se mi chtělo létat, že bych souhlasil i s vysokou pecí, jen kdyby měla nějaký tah; nic divného, že jsem se hlásil v Le Mansově brazilské kanceláři, sotva jsem přečetl jeho inzerát. Nechtěl bych tvrdit, že posádky formované Le Mansem, či vlastně jeho agenty, byly jakýmsi druhem cizinecké legie anebo sebrankou lotrů, protože takoví už vůbec ani nelétají. Ale lidé teď zřídkakdy letí do k…
