Janek odešel před chvílí. Už se ani neobtěžuje volat domů, že nepřijde na noc. Chudák Dáša, jak ji znám, blázní doma strachy. Je sedm hodin ráno, sobota. Přemítám, jestli jsem někdy vstala v sobotu tak brzy, ale napadají mě jen případy, kdy jsem se v tu dobu teprve vracela z flámu. Moc jsem toho za minulou noc nenaspala, ale cítím se čile a odpočatě. Topení by zřejmě potřebovalo odvzdušnit, protože je v ložnici šílená zima. Ležím na zádech a přitahuju si pokrývku až k bradě. Zapaluju si cigaretu a pozoruju kouř, jak se válí pod stropem. Jsem vymilovaná do růžova. Před sebou mám prázdniny a druhá polovina postele je ještě teplá od nejkrásnějšího mužského těla, které znám. Jestli tohle není ta bájná nirvána, tak teda nevím.
Dneska ráno se zvonek zuřivě rozdrnčel. Posadila jsem se na posteli a chvíli jsem nevěděla, kdo jsem, kde jsem a co se to děje. Včera jsme byli v hospůdce na grogu, pak v další hospůdce na fernetu a pak v jakémsi zaplivaném nonstopu na kafi. Ta káva se už pomalu dala považovat za snídani. A do té kocoviny zvonek, jako kdyby hořelo. Natáhla jsem si župan na holé tělo a mrkla na pravidelně oddechujícího Janka. Spává tvrdě jak malé děti. Občas mě napadá, že dítě ještě je, ale vždycky okamžitě usiluju podobně kacířské myšlenky potlačit. Vymotala jsem se z ložnice a pohlédla na hodinky. Devět. Na nedělní návštěvu bylo ještě docela brzy. Chvíli jsem zvažovala, jestli mám vůbec otevřít. Taky to klidně mohla být Dáša a nebo Roman. Za dveřmi stála máma. A rozhodně klidná nebyla. Slzy se jí valily z očí, nos měla jak ředkvičku a na sobě vínově červený tříčtvrteční kabát, hnědé kalhoty a tmavěmodré kotničkové semišky. Ještě nikdy v životě jsem ji neviděla tak nemožně oblečenou, takže mi došlo, že se muselo stát něco pravdu hrozného. Ustoupila jsem ode dveří, aby mohla projít dovnitř. Trošku jsem při tom zavrávorala, ale přešla to bez povšimnutí. To mě jen utvrdilo v domněnce, že Jaromír pod tíhou jejích nároků spáchal sebevraždu.
„Žije?" zeptala jsem se stupidně.
„Zatím ano, ale brzo ho zabiju," krákoravým hlasem odvětila matka a požádala mě, abych jí nalila panáka.
„Mám doma akorát mlíko."
„Mlíko? Odkdy proboha piješ mlíko?" zůstala úplně paf.
Do toho, abych jí vysvětlila, že mléčné výrobky nekonzumuji já, nýbrž ten pubescent, který spí u mě v posteli, se mi právě nechtělo. A tak jsem plácla první pitomost, která mě napadla: „Držím mlíkovou dietu."
Matka si povzdechla: „Doufám, že ji nebudeš držet devět měsíců."
Na to, že byla v krizi, mi přišla docela vtipná. Bylo mně jí líto. To jsou ty chvíle, kdy moje máti odkládá roli matky pluku a stává se normální, zranitelnou a křehkou bytostí. Jedině tehdy mi bývá skutečně blízká. Tentokrát mi byla blízká natolik, že jsem okamžitě navrhnula: „Posaď se a já jsem za minutku zpátky, skočím pro nějakou flašku."
Kývla a beze slova vytáhla z kapsy zmačkanou pětistovku. Podala mi ji. „Kup raději dvě."
Kdyby z té kapsy vytáhla slepičinec, překvapilo by mě to míň. Moje maminka je sice poměrně zámožná, ale velmi šetrná. Než vydá peníze, vždycky důkladně zváží, jestli je to nezbytně nutné a v případě, že se právě nejedná o nový kousek její garderoby, se zpravidla rozhoduje, že to nutné není. A ráno vysolila pětistovku bez mrknutí oka!
Uháněla jsem do sámošky, jako by mámě šlo o život. Popravdě, v tu chvíli jsem si myslela, že jí o život s největší pravděpodobností jde.
V rychlosti jsem hodila do košíku dvě láhve vodky a krabici pomerančového džusu a u pokladny jsem ovanula prodavačku dechem plným alkoholových výparů. Podívala se na mě soustrastně. Zřejmě mě měla za alkoholičku, kterou závislost budí i v neděli ráno, protože potřebuje svoji dávku. Ve skutečnosti tak daleko od pravdy nebyla, ale stejně se mě ten její pohled dotknul. „Co koukáte, vy snad neumýváte okna vodkou?" vyštěkla jsem.
„Finskou ne," odpověděla a s netajeným opovržením mi vrazila do ruky hrst drobných.
Na žádnou další odpověď jsem se nezmohla, tak jsem potupně sbalila nákup a chvátala domů. Schod…
