Podpořte LD sdílením:
Ukázky
Sotva jsem dopoledne otevřela oči, ucítila jsem řezavou bolest. Světlo mi dělalo zle. A rovněž mrkání víček, polykání a dýchání. Každý nepatrný pohyb způsoboval, že mozek uvnitř hlavy bobtnal a chtěl se prodrat všemi možnými otvory ven. Opatrně, velmi opatrně jsem zvedla ruku a poslepu prošátrala sousední polštář. Byl prázdný. Vyděsilo mě to. A k ukrutné bolesti hlavy se přidalo ještě bušení srdce a potíže s dýcháním. Najednou jsem měla utkvělou představu, že mě Janek opustil. Že jsem přišla o jediný možný zdroj své dočasné duševní vyrovnanosti a stavu štěstí. S námahou jsem zvedla oční víčka. Zdála se být přikována. Úzkou štěrbinou jsem obhlédla výseč místnosti, pootočit hlavu jsem si netroufala. Zmoženou myslí mi prolétlo, který šmelinář asi prodal Dáše takový patok, že jsem z něho na umření a teprve pak na mě dolehla skutečnost, že Janka nikde nevidím. Zavzpomínala jsem, jestli jsem ho k ránu doopravdy vysvobodila z komory. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ano. Vybavila jsem si dokonce, že mi v posteli ještě zapálil cigaretu a sám vytáhl nejmíň tři, jaký měl absťák. Co bylo později, jsem si už vzpomenout nedokázala. Asi jsem usnula. Anebo jsem se s ním ještě stihla pohádat a on zmizel, možné je všechno. Když se namažu, tak se neznám. A jak jsem tak ležela, bolestí hlavy div nesténala, najednou mi čelo objalo cosi vlhkého a chladivého. Bylo to příjemné, ale bolest to zahnat nedokázalo.
„Ještě prášek," zakňourala jsem a za chvíli jsem ho měla v puse. A taky vychlazenou vodu na zapití. Někdo mi přitáhl peřinu až k bradě, pohladil a vyměnil obklad na čele. Potom jsem ucítila závan čerstvého vzduchu, který proudil z otevřeného okna. A teprve potom se mi udělalo trošku líp. Znovu jsem otevřela oči a uviděla Janka. Tvářil se starostlivě a zašeptal: „Klidně spinkej. Mělas pravdu, mámu by to včera zdeptalo, to že jsem jí lhal i to, že najednou nemá kámošku. Ani nevíš, jak moc tě mám rád... i za ten včerejšek."
Usnula jsem. A víte co je na tom nejhezčí? Ze to nebyl sen.
Silvestr. Od rána se to snažím narafičit tak, aby Janek pamětliv trapasu z minulého mejdanu, sám usoudil, že nám lépe bude doma ve dvou. Ačkoliv se mi ho jen za dopoledne podařilo třikrát zlákat zpátky do pelíšku, je stále odhodlán večírku se zúčastnit. Do večera mě bude mít nejspíš za bláznivou nymfomanku, ale to ho stejně neodradí od záměru oslavit Silvestra s přáteli.
„Možná už by ses měla oblékat," navrhl někdy kolem sedmé večer.
„Tak brzy?" zděsila jsem se. A pak jsem začala naléhat, žebrat, prosit a přemlouvat.
„Nejde o to, že by mě nebavilo strávit s tebou Silvestra doma, pochop mě," povídal mile. Oči mu zase tak pěkně hrály, jak to mám ráda. To, co tenhle kluk dokáže s očima, jste ještě nikdy neviděli, to mi věřte.
„Tak zůstaňme doma, prosím!" nevzdávala jsem se.
„Mám pro to svůj pádný důvod, musíme tam prostě jít."
Chtěl, abych ho chápala. Pokusila jsem se tedy. Nenapadal mě však sebemenší důvod proč bychom se museli zúčastnit nějakého pitomého silvestrovského večírku. Ta vynucená zábava stejně nebývá nic extra. Mnohem lépe se vydaří většinou neplánované flámy, ale tohle Janek všechno věděl, už jsme se o tom spolu bavili a ne jednou. Tak proč tedy?, přemítala jsem, div se mi palice nezavařila. Pak mě cosi napadlo. Snažila jsem se tu myšlenku z hlavy vypudit, ale byla dotěrná a neodbytná. Už jsem se jí nedokázala zbavit. „Bude tam ona, viď?" otázala jsem se. Moc vlídně to neznělo. „Proto tě to tam táhne, že ano?" Tvářila jsem se jak Scherlock Holmes, před očima obličej té černovlasé madony z fotografie. Dobře jsem si vybavila ten kulatý obličej, s obrovskýma, něhou zastřenýma očima. A kolem záplava kudrlin, jako dokonalý rám ještě dokonalejšího obrazu. Klára! I to jméno se k ní hodí. Naprosto věrohodně dotváří image nevinnosti a přitom mám nepříjemný dojem, že právě ta domnělá nevinnost, dokáže klukům zamotat hlavu mnohem víc než rafinovaná protřelost. Ta holka v tom prostě umí chodit, to je jisté.
Ano, tohle všechno mi kmitlo hlavou snad v jedné ve dvou vteřinách. Jak jsem dokázala z jediné fotografie vyčíst téměř celý povahový profil? Nedokázala. Pochopitelně že to byla moje žárlivost, kdo opět pracoval na plné obrátky. Až Jankova pobavená otázka mě uvedla do reálu: „O kom to, prosím tě, mluvíš?"
Připadal mi v tu chvíli v lásce mazanější než já. Takhle bych to zmáknout nedokázala.
„Tak slyšíš, Zuzi?"
Hrála jsem o čas. Potřebovala jsem zvážit, jestli se víc ztrapním pravdou anebo nějakou báchorkou. Usoudila jsem, že lepší bude báchorka, ale jelikož mě žádná nenapadla, musela jsem s pravdou ven. Šlo to ztuha. Janek zpočátku nevěřil, pak se usmíval a pak mě začal objímat. Nakonec mě zvedl do náruče, točil se se mnou po bytě a zdálo se, že je šťastný.
Vypadalo to, že se chce takhle protančit až do nového roku. (Stejně mi je záhadou, kde se v tom klukovi bere taková síla. A teď mluvím čistě o síle fyzické, i když ta duševní taky není zanedbatelná. Ale to, jak si se mnou pohrával, jak si mě různě nadhazoval, motal se se mnou, to bylo úžasný. Asi ne nadarmo studuje sportovní fakultu.)
„Pusť mě a přestaň si ze mě utahovat," ošívala jsem se.
„Nepustím a neutahuju si."
„Tak z čeho máš takovou radost?" vyzvídala jsem, ačkoliv jsem tušila, co odpoví.
„Z toho, že seš úplně stejnej blázen jako já," nezklamal. „Z toho, že se nestydíš, že i když si slíbíš, že něco nepovíš, pak ti to nedá. A taky z toho, jak nádherně žárlíš, aniž bys měla proč. Prostě tě mám rád."
„Já tě mám taky ráda," podle jsem využila situace, „a právě proto bych s tebou chtěla dnes zůstat sama doma. První opravdu pěknej Silvestr, co říkáš?"
Zasmál se. A řekl mi, že jsem čarodějka, a taky mi vysvětlil, že chce na ten mejdan, abych konečně ztratila mindrák kvůli rokům, o které jsem přišla na svět dřív. A ještě mi povídal, ale to už mu fakt nevěřím, že jeho kamarádi můj výstup nevzali jako trapas, ale naopak se shodli, že jsem fajn. Takže pro dnešek i pro letošek s psaním končím. Jdu se obléct, ať stihneme silvestrovský večírek.
První lednový den. Modlím se, ať je něco pravdy na úsloví: Jak na Nový rok, tak po celý rok. Venku padá sníh a zasypává zbytky vypálených rachejtlí. Jdeme pěšky domů z flámu, který se mimořádně vyvedl. Tu a tam jsou ještě slyšet dozvuky silvestrovské noci, většina lidí už spí. Začíná svítat. Janek mi po cestě zpívá. Nahlas a čistě. Mám dojem, že krásnější hlas jsem nikdy neslyšela, dokázala bych ho poslouchat po zbytek života. Je mi třicet tři let a tohle je první novoroční ráno v dospělém věku bez depresí a kocoviny. Je to neuvěřitelné, ale kluk, o kterém jsem si ještě nedávno myslela, že je nevyzrálý, nezkušený, naivní a dětský, tak ten kluk mi ukázal, že umím žít i jinak. Že se nemusím donekonečna plácat v chlastu, v pocitech nicotnosti a přebytečnosti. Nevím, jak dlouho se mnou vydrží. Náš věkový rozdíl je příliš velký na to, abych mohla dedukovat, co bude dál. Jdu a poslouchám směsici písní, které zpívá jen pro mě a v duchu se modlím: „Hej, bože, jestli jsi, nech mi tohodle kluka aspoň jeden rok. Já už budu hodná!"
Poprvé za celou dobu, co dávám tenhleten spisek dohromady, jsem si přečetla předchozí záznam. A žasnu. Pokud by z těch dvou bloků jednou přece jen mohla vzniknout kniha, neměla by skončit právě prohlášením: „Hej, bože, jestli jsi, nech mi tohodle kluka aspoň na jeden rok. Já už budu hodná!"? Uznejte, že jako závěr by to bylo fakt dobrý. Je v tom všechen ten sentiment správného milostného příběhu a přitom bez happy endu, to se podaří málokdy. Na druhou stranu, kdybych si měla vybrat, tak to mileráda happy endem zakončím. Klidně bych se nebála i pohádkového: „...žili šťastně a pokud neumřeli, žijí tak spolu dodnes," jen kdyby to byla pravda. Současná pravda je ale bohužel to, že Janek se před chvílí vrátil domů k rodičům a jediné, co mě drží jakž takž v pohodě je fakt, že k Vánocům dostal ten slíbený mobil. Teď jde jen o to udržet se a nezačít ho bombardovat zamilovanými textovkami ihned poté, co mi zmizel z dohledu. Dokonce jsem toho názoru, že prvně by měl napsat on, ale nejsem si jistá, jestli vydržím čekat, takže nic neslibuju. Jeho odchod byl melodramatický. Leželi jsme oblečení na ustlané posteli, beze slov se objímali co největší silou a když budík zapípal, zvedli jsme se a šli ke dveřím. Já zůstala stát uvnitř bytu, ale Janek mě chytil za ruku a tak jsem ho šla doprovodit až před dům. Stála jsem tam v poprašku umeteného sněhu, který už zdaleka nebyl bílý, jen v pantoflích a vůbec mi nebyla zima. Nebo jsem si chlad prostě neuvědomovala, protože jiné smysly vstřebávaly mnohem silnější vjemy. Věděla jsem, že to přijde, každý pobyt na horách přece jednou končí, i ten fingovaný. Naše hory sice dosahovaly svými vrcholky až někam do nebeského ráje, ale to ještě neznamená, že si tam člověk může zadarmo užívat věčnost. Ačkoliv to tak nevypadá, jsem docela rozumná ženská, vážně. Takže tohle všechno chápu, což ovšem neznamená, že jsem s tím smířená. Ani zdaleka ne. Je mi smutno, smutno, smutno. Zoufale vymýšlím, čím se zabavit, abych na Janka nemusela myslet, tedy přesněji řečeno, abych nemusela myslet na prázdno, které po něm zůstalo. Nechci už spávat v posteli sama, nechci objímat polštář a představovat si, že jsou to mužská záda. A nechci sama poslouchat muziku, dívat se na televizi, vařit jedno kafe k snídani a mít toaletku v koupelně jen pro sebe. Chci normální, obyčejný život jak z reklamy na zdravou výživu. Zavřela jsem oči a pokusila si vybavit Jankovu podobu. Rašící vousy, jemné jako chloupky v podpaždí, dredy svázané na zátylku koženou šňůrkou, nádherně vykroužené obočí a oči, které dokáží pohledem říct víc, než ústa většiny lidí, co znám. A jak jsem si tak snila, zapípal mobil. Pohlédla jsem na hodiny. Janek byl pryč čtyřicet dvě minuty, takže bylo dost nepravděpodobné, že by to psal on. A přesto jsem si byla jistá, že esemeska je od něj, aniž bych pohlédla na displej mobilu. Trnula jsem očekáváním, ale byla jsem natolik rozumná, že jsem si dokázala tu chvíli vychutnat. Položila jsem si telefon na hrudník, přitiskla ho k sobě a několik vteřin zůstala nehybně stát. Stesk stoupal do nejvyšších obrátek, ale touha a nedočkavost ho zvláštním způsobem okořenila, takže jsem ho vnímala spíš jako vzrušení. Pak jsem si přečetla zprávu: Muzu se vratit a uz nikdy od tebe neodchazet? Odepsala jsem obratem: Budu Te cekat!
První den školy po vánočních prázdninách. Janek vstal dřív než já, uvařil mi kafe a nachystal svačinu. Nechtělo se mi od něho pryč. Najednou jsem byla přesvědčená, že svoji práci nenávidím, že nenávidím všechny lidi, kteří mě obírají o drahocenný čas. A pak Dáša. Brečela v kabinetě. Povídala, že život se jí rozpadá pod rukama, že neví co udělala špatně, a že každý pokus o nápravu vede k ještě větší zkáze. Nechápala, proč Janek odešel tak unáhleně a proč jim nepředstavil dívku, kterou má rád. „Vím proč," odpověděla si sama, „protože jsem nesnesitelná a protože se za mě před tou holkou stydí."
„Třeba se stydí za ni před tebou," namítla jsem a měla sto chutí jí všechno říct.
„Nesmysl, tahle holka musí být učiněnej zázrak. Úplně Honzu zblbla."
Zachrochtala jsem blahem, tedy obrazně řečeno. Ale s jídlem roste chuť, takže jsem chtěla slyšet další lichotky. „Proč myslíš? Říkal ti o ní něco?" sondovala jsem.
„Jo, mele o ní pořád. Jak je hezká, jak je chytrá a přitom ulítlá, taky jak je hodná. Když ho v poslední době poslouchám, mám dojem, že mu ta žába vypláchla mozek," durdila se Dáša. Mě svými slovy přiváděla téměř k extázi, i když s označením žába jsem se příliš neztotožňovala. „Víš aspoň jak se jmenuje?"
„Ne, nic konkrétního jsem z něj nevytáhla. Jsem možná blázen, ale něco mě napadlo." Poslední větu pronesla tajuplně, ale oči měla smutné. Pomyslela jsem si, jestli to celé na mě nehraje a jestli náhodou nevyzvídá ona. „Co tě napadlo, nenapínej."
„Napadlo mě, že je možná vdaná."
Ulevilo se mi. Už už jsem si představovala, jak uslyším: Napadlo mě, že jsi to ty.
„Vdaná?" podivila jsem se. „Proč by měla být vdaná? A jak by se k ní mohl nastěhovat, kdyby byla vdaná? To mi nějak nehraje," dělala jsem, že o tom uvažuju.
„Třeba je její muž na vojně anebo někde na montáži, co já vím," rozvíjela svoje teorie Dáša dál a já si uvědomila, že kdyby Janek opravdu žil s dvacetiletou provdanou dívkou, byla by na tom Dáša vlastně mnohem líp.
Je středa. Už si ani nevzpomínám, jaké to bylo, když jsem žila sama, i když to není tak dávno. Na lepší si člověk zvyká hrozně snadno. Před chvílí jsem opravila sešity a teď mám pár minut času na psaní. Janek je ve vaně. Nechal si otevřené dveře, prý abych ho slyšela, kdyby mi chtěl něco říct. Chová se jak malé dítě, šplouchá vodou jako by si hrál s kachničkami a haleká z koupelny každou chvíli. Musím se hodně ovládat, abych nehodila blok do šuplíku a nešla za ním. Strašně ráda o Janka pečuju, takové umývání zad, natřepávání jeho polštáře anebo snídaně do postele mi způsobuje vyloženě potěšení. Chvílemi mě dokonce napadá, jestli si na něm nevybíjím své nenaplněné mateřské vášně, ale pak ho chytnu za ruku anebo ho obejmu, políbím, olíznu mu ucho a rázem vím, že to co cítím k němu s mateřskými pudy nemá zbla společného.
Včera ani předevčírem jsem nestihla psát. V poslední době nestíhám vůbec nic. Všechen volný čas si rezervuju pro Janka a zdá se, že je to oboustranné. Přestal chodit na tréninky basketbalu a do posilovny už taky nechodí. Zato si koupil činky a každý den před spaním s nimi cvičí. Ráda ho při tom pozoruju a jeho to těší. Ne že by byl vyloženě exhibicionista, ale rozhodně není stydlín. To se mnou je to horší. V kontrastu s jeho štíhlým, pevným tělem si připadám mnohem opotřebovanější, rozbředlejší, utahanější. A tak taky cvičím. Tajně. Nechci, aby mě viděl zpocenou a hekající, chci pro něho být krásná. On tvrdí, že taková jsem. Někdy, když se na mě dívá a v očích má něhu, jakou spatřuji pouze v očích novopečených matek, někdy, když jen tak mlčky sedí a žmoulá mi ruku ve své, mám dojem, že jsem doopravdy hezká. A už za tenhle pocit ho musím milovat. To mi prozatím nikdo jiný nedokázal dát.
Nepsala jsem skoro tři týdny. Čas teď pádí takovým tempem, že nejsem schopná se zorientovat. Jeden den splývá s druhým a třetím. A všechny jsou fantastické, neskutečné, úžasné. Učební látku přednáším jak náměsíčná a co nejdřív utíkám domů. Janek se dopoledne učí na zkoušky. Zajímalo by mě, kolik mu toho uvízne v hlavě. Kdybych se v tomhle rozpoložení měla učit já, valný efekt by to nemělo.
Začínám být malinko neklidná. Peníze nám nestačí. Najednou z platu, se kterým jsem tak tak vyšla sama, mám živit dva lidi. Už jsem tajně prodala zlaté náušnice, co mi koupil táta.
Janek si takové věci vůbec nepřipouští, ani se nedivím, je prostě zvyklý, že ho někdo živí, vždyť doteď to dělali rodiče. Napadlo mě, že by si mohl najít nějakou brigádu, ideální by bylo, kdyby totéž napadlo i jeho, ale obávám se, že se tak nestane. Je mi trapné mu to říct natvrdo a tak jen občas utrousím nějakou poznámku. Nechytá se. Připadám si, jako bych si držela gigola. A ani mi to nevadí. Sama bych prodávala tělo, kdyby se našel zájemce, jen abych si Janka mohla udržet co nejdéle. Potřebuji ho. Je moje záchrana, moje spása. Díky němu se umím dívat na svět jinýma očima, díky němu konečně žiju ráda.
Je pátek, polovina února. Těsně po výplatě, mi v peněžence zbývá sotva patnáct stovek, protože jsem zaplatila inkaso i za minulý měsíc. Telefon neplatím vůbec, jestli to tak půjde dál, brzy ho odpojí. Možná nás dokonce i vystěhují z bytu. Chvílemi mě to trápí děsně. To pak bývám protivná a zlá. Janek chodí kolem mě a vyptává se, co mě žere, proč jsem smutná. Zpravidla odpovídám, že to, jak žijeme. Okamžitě mě začne utěšovat, že to Dáše poví a všechno se ustálí. Otázka finanční ho netrápí vůbec. Když nakoupím salámy a sýry do zásoby, dokáže je spořádat na posezení. Musím teď chodit do obchodu denně a kupovat jen to nejnutnější. Janek mi tašku bere hned mezi dveřmi a hledá něco k jídlu a cigarety. Dnes taky. Sotva jsem odemkla, stál v předsíni jako pejsek a už se ptal, co jsem donesla. ,Jé, šunka, poličan, tresčí játra, okurčičky, olivy...." vyskládával nákup na linku a hned rozbaloval některé balíčky. V puse mu skončilo minimálně deset deka uzenin, než jsem ho stihla zadržet sdělením, že večer má přijít na návštěvu moje matka. Trochu se zarazil, skoro jsem měla dojem, že mu konečně všechno došlo, ale pak si v klidu namazal čtyři rohlíky máslem, potřel je sardelovou pastou, dal si k nim okurek, pár oliv a po jídle si labužnicky zapálil. To vše, jako by se nechumelilo. Když přišla máti, byla jsem pěkně nakvašená.
„Ahoj, vespolek," pozdravila křečovitě, protože nevěděla, jak se k Jankovi chovat. Nějakým nedopatřením jsem ji zapomněla informovat, že spolu žijeme. Připomněla jsem jí, že se znají ze svatby. Prohlásila, že Janek vypadá v džínách ještě mlaději než v obleku a že by mu nehádala ani pětadvacet. A on se zcela bezelstně ohradil: „Však mně ještě pětadvacet není."
„A kdy vám bude?"
„No," kroutil se," skoro za tři roky."
Přála bych vám vidět mámu. Ta zírala!
Víkend jsme proleželi v posteli, skoro bych řekla, že to je naše nejčastější činnost nebo spíš nečinnost. V neděli večer volala máti, že už to nemůže vydržet, že se mnou musí mluvit a ať se stavím. Že mám přijít sama, zdůraznila několikrát. Dalo se očekávat, o čem se mnou chce mluvit, ale přesto jsem cestou k brance měla dojem, že kráčím k popravčímu špalku. Otevřela mi máma. Už to samo o sobě bylo překvapivé. Běžně totiž Jaromíra využívá nejen jako manžela, ale i jako lokaje. „Jaromír není doma?" zeptala jsem se.
„Ne, neboj, budeme mít klid," odvětila máma a tím mi na klidu právě nepřidala. Dost jsem totiž na Jaromíra spoléhala coby na vyrovnávač napětí. „Poslala jsem ho naproti do kavárny," dodala ještě. A mě napadlo, že o svém muži mluví jako o poštovním balíku. Poslala jsem pět kilo jablek tetě Božce do Kladna, poslala jsem manžela do kavárny... Nevidím v tom žádný rozdíl.
„Zuzi, mám o tebe strach," začala nepříjemnou debatu. „Neber to, že bych se chtěla montovat do věcí, do kterých mi nic není, chci si s tebou hlavně promluvit..."
Seděla jsem a mlčela. Zase jsem měla ten vzácný pocit, že ačkoliv je máma úplně jiná než já, rozumí mi. Nezlobila se, nekritizovala, neradila. Byla jen připravená mi pomoci, a to mě dojímalo.
„Máš asi dojem, že jsem si zpackala život, viď?" udělala jsem vstřícný krok. A ona mě objala. Nepamatuju si, kdy to udělala naposled. „Mami, je to děsně těžký," řekla jsem. „Víš, on je naprosto báječnej, vlastně prožívám nejšťastnější období života, ale bojím se. Hrozně se bojím, co bude, až mě nechá."
„Někdy to může fungovat," nepřesvědčivě poznamenala máma. A pak se zeptala: „Ty ho živíš, viď?"
Byla jsem jí vděčná, že nepoužila výraz vydržuješ.
„Ještě studuje vysokou školu, v podstatě mi nic jiného nezbývá," odpověděla jsem a dřív než jsem větu dokončila, bylo mi jasné, jak scestné je moje myšlení. Každý má volbu. I já. Můžu mu přece říct, aby si našel brigádu, můžu mi vysvětlit, že nemám dost peněz na věčné chození po hospodách a že se musíme uskromnit. Čeho se bojím? Že mi odpoví: Když nemáš prachy, tak nazdar?
Tohle všechno jsem mámě pověděla. Hrnulo to ze mě jak velká voda. A máma se nezlobila, nerozčilovala ani mě neodsuzovala. Nakonec vytáhla deset tisíc se slovy: „Nemusíš mi je vracet."
Bylo mi trapně. Blekotala jsem cosi v tom smyslu, že tak zle na tom zase nejsem a že kdybych náhodou potřebovala, tak budu ráda, když mi půjčí. A ona mi peníze znovu přistrčila, prý abych měla nějakou rezervu a mohla si to své nejhezčí životní období líp vychutnat. Tak není skvělá?
Je pondělí, počasí pod psa. V sedm se mi nechtělo vylézt z postele, protože jsme šli spát až někdy k ránu. Janek má dnes volno. Závidím mu, že se může po zazvonění budíku znovu zavrtat do peřin, závidím mu, že v podstatě nemá co na práci. Ano, jistě, učí se. Ale taky ne denně.
První vyučovací hodinu jsem málem usnula. Žáci četli z čítanky, jeden po druhým, pěkně po lavicích. Jejich pomalý a monotónní projev mě ukolébával, déšť bubnující na okenní parapety tomu ještě přispíval. Hned první přestávku jsem si uvařila kafe. Dáša cosi vyťukávala na psacím stroji. Moje nepříjemné tušení se potvrdilo, když mi sdělila, že se už definitivně rozhodla pro rozvod. Přišlo mi to líto. Její manželství s Honzou seniorem jsem spoustu let měla za příkladné. Vybavilo se mi, jak často jsem si přála prožívat něco podobného. „Seš si vážně jistá, že to není jen přechodná krize?" zeptala jsem se ještě, ale bylo to zbytečné. Dáša byla neústupná. Odpoledne jsem to pověděla Jankovi. A požádala jsem ho, ať k rodičům zajde. Od Vánoc u nich nebyl, ani o sobě nepodal zprávu. Moc dobře vím, jak to Dášu trápí.
„Nechce se mi, ale stavím se k nim," slíbil Janek. Byla to malá náplast na moje černé svědomí, ale přece jen byla.
Středa. Počasí naprosto stejné jako včera a předevčírem. Čurůčky deště stékají po okenních tabulích, je nevlídno a šero. Dáša přichází do školy celá rozjařená. O tom, co jí zvedlo náladu, není pochyb.
„Tak si představ, že ten lump se včera konečně ukázal," povídá vzrušeně. Moc dobře vím, koho myslí tím lumpem a taky dobře vím, že jí donesl kytku. Sama jsem ji koupila v květinářství na rohu.
„Přištrachal se jakoby nic, s růžema a omluvou. Zdá se být spokojenej, ale pořád mi nechce říct, kde bydlí. Co si o tom myslíš?"
Co si o tom myslím, jí říct nemůžu. Vykrucuju se.
„Já mám dojem," pokračovala vzrušeně Dáša, „že ta holka je nejen vdaná, ale asi bude mít i děcko. A Honzík se bojí, že se budu zlobit."
Nemohla jsem jen tak zčerstva vypálit, že ta dotyčná je bezdětná. Chvilku jsem předstírala, že o tom uvažuju, a pak jsem dokonce připustila, že možné to je.
„Kdybych aspoň věděla, že nekašle na školu." povzdechla si.
„Nekašle," vylítlo ze mě nekontrolovaně. Moje potřeba zastávat se Janka je tak silná, že zapomínám, jak se věci mají. Ještě že jsem se včas zarazila a neujistila Dášu, že všechny zkoušky zvládl dobře. To by se teprve divila.
„Jak to můžeš vědět, že se nefláká? Honza je schopnej kvůli nějaké pitomé zamilovanosti udělat cokoliv."
„Jsem si jistá, že na školu by se nevykašlal, je to chytrej kluk," ujišťovala jsem ji dál. Klidně si zavolej na fakultu. Vsadím se s tebou o co chceš, že je to v pořádku."
Překvapila mě. Řekla, že nic tak jednoduchého ji nenapadlo, utíkala do sborovny pro telefonní seznam, vytočila nějaké číslo, představila se a požádala o přepojení na studijní oddělení. Na rozdíl od ní, jsem byla úplně v klidu. Jankův index jsem viděla a každou zvládnutou zkoušku jsme spolu vydatně zapili. O to větší byl můj šok, když mi Dáša sdělila, co se dozvěděla.
„To není možný," vydechla jsem. „Jak to, že přerušil studium? Proč by to proboha dělal, chybí mu tři semestry..."
Dášu vůbec neudivilo, že se tak přesně orientuji v délce studia jejího syna. Seděla jak opařená. „To není přerušení, on se na to prostě vykašlal, nikdy tu školu nehodlá dokončit..."
„Nejanči, to se musí nějak vysvětlit," uklidňovala jsem víc sebe než ji.
„Vysvětlit? Já ti to vysvětlím sama. Úplně zmagořil!"
„Promluv si s ním..." navrhla jsem. Za celou dobu, co Janek bydlí u mě, ani jednou domů nezavolal a ani jednou Dáša nezavolala jemu. Zdálo se mi, že je víc než vhodné, aby se situace změnila.
„Já že mu mám volat?" utrhla se na mě Dáša vztekle. „Ať pěkně hošánek zavolá sám. Já se ho doprošovat nebudu, však on ještě přileze, jako přilezl vždycky, když měl nějakej průšvih."
V duchu jsem se pomodlila, ať ten čas, než přileze, trvá co nejdéle.
Hned, jak jsem přišla domů, jsem si Janka zkoumavě prohlédla. Ležel na sedačce a tvrdil, že je z těláku celej rozlámanej. Při jeho lži jsem mu upřeně civěla do očí. Nejenže neuhnul pohledem, naopak díval se sebevědomě a bezelstně. Hrozně mě ranilo, že mi lže, ale byla jsem rozhodnutá na něj neuhodit hned. Možná jsem se bála, že se zvedne a odejde, možná jsem mu chtěla dát čas, aby se přiznal. Kdo ví, když ani já sama ne. Jisté je jedno, dnes v noci se s ním milovat nebudu. Nemohla bych. Tou lží se mi odcizil.
Nic se nezměnilo. Janek ráno odchází jako do školy a vrací se domů později než já. Bez mrknutí oka mi líčí historky ze školy, vypráví o spolužácích a kantorech. Občas si postěžuje, že je příšerně unavený, protože jim v některém z tělovýchovných předmětů dali zabrat. Když mě chce políbit, odtahuju se a stupidně se vymlouvám na bolest v krku. Na to, abych se zeptala, jak se věci mají, jsem příliš zbabělá. A tak se týrám představami, že kromě mě má ještě jednu podobnou stárnoucí krávu, nechá se od nás živit a obskakovat a žije si jak paša. Nejhorší na tom je, že i kdybych přišla na to, že moje teorie je pravdivá, neukončila bych to. Na to prostě nemám sílu. To mládě mě opilo rohlíkem dokonale.
Dnes se venku udělalo hrozně hezky. Taková ta předzvěst jara. Schválně jsem šla ze školy několik zastávek pěšky, vzduch voněl. Je to klišé, jasně, ale na druhou stranu nevím, proč ho nepoužít, když je pravdivé. Vzduch vážně voněl, sluníčko svítilo s tou jarní dravostí, rozepnula jsem si kabát a užasle pozorovala, jak je na světě hezky. A přemýšlela jsem. O tom, proč právě já musím mít v lásce takovou smůlu. Jsou to právě tři týdny, co jsem se dozvěděla, že Janek nechodí do školy. Pomalu si na situaci zvykám, trápím se žárlivostí a zjišťuju, že čím hrozivější jsou moje představy, tím víc na Jankovi lpím. Snažím se být milá a nedávat na sobě nic znát. Občas se neuhlídám a něco protivně odseknu. Janek mě většinou obejme a roztomile poznamená, že jsem jeho protivka. A já pak jihnu a jihnu. A říkám si, že není možné, aby mě podváděl. To by přece nemohl mít tak upřímné oči, nemohl by být tak tolerantní a laskavý, nemohl by se podvědomě ve spánku ke mně tulit jak kotě ke své mámě. A nebo mohl?
PS. Večer jsme šli na procházku, počasí k tomu přímo vybízelo. Janek vykládal o dětství, jaká byla Dáša máma, vykládal o kamarádech, o tom, jak si celý život přál mít psa a já nevím co všechno ještě. Namluvil toho docela dost a já poslouchala jako v tranzu. A s každou další historkou se zvyšoval můj pocit stesku, že jsem s ním neprožila úplně všechno, že jsem mu nebyla na blízku už dávno. Je to nesmysl, samozřejmě. Když já byla téměř dospělá, on si tak tak uměl zavázat tkaničky. Řekla jsem mu to. Smál se, že mám zbytečné mindráky kvůli věku a že většinu mladých holek hravě strčím do kapsy. Dělalo mi to náramně dobře. Pak jsme se líbali, cítila jsem závratné štěstí, točila se mi hlava a stěží jsem lapala po dechu. Janek obrátil hlavu ke hvězdám a ukázal na Velký vůz. A mě přitom napadlo, že mě až tolik nezajímá Velký vůz na obloze, ale že by mě potěšilo mít malý vůz na parkovišti před domem. Jsem prostě děsná. Zaobírám se penězi mnohem víc, než jsem byla ochotná si kdy v životě připustit. A Romana jsem vlastně nikdy nemilovala, on mi jen imponoval. Schopnostmi, majetkem a naditou peněženkou. Už nemá smysl si klást otázku, proč nemám normální vztah. Chyba je ve mně. Jsem divná, pokřivená, náročná a věčně nespokojená. Každý normální chlap přede mnou vezme nohy na ramena, což taky celý můj život všichni chlapi dělali.
Opět je tady pondělí. Ačkoliv se dny už notně prodlužují, mám dojem, že žiju jak ve zrychleném filmu. Žiju naplno. Dáša se mnou den co den konzultuje svoje teorie ohledně Jankovy přítelkyně a mně už to ani nevadí. Klidně s ní o tom rozprávím a moje svědomí přitom klimbá. Jediné, co mě opravdu trápí je Jankovo předstírání studia. Zmítám se v naprosto protichůdných touhách. Chci se dozvědět pravdu a zároveň nechci, protože se pravdy bojím. Nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit. Dřív byla moje vrba Dáša, teď jsme si prohodily role. Dáša se svěřuje, já poslouchám. Moje budoucnost je nejistá, ale tak tomu bylo vždycky. Pomalu, ale jistě se vzdávám naděje na obyčejný život. Jsem odsouzenec k nekonečnému potácení se životem v pochybnostech. Ve středu mám narozeniny. Čtyřiatřicáté. Nejraději bych je zapřela. Nechci stárnout, každý další den, o který jsem blíž ke střednímu věku mě děsí. Tohle Janek nechápe. Je tak mladý, že se naopak raduje z toho, jak život běží. Je nedočkavý, co mu přinese příští den, měsíc či rok. Já nedočkavá nejsem, velice dobře si dovedu budoucnost představit. A žádná sláva to není.
Přestože jsem Janka dnes ráno požádala, jestli by nemohl přijít domů dřív a pomoct mi s úklidem a nákupem, doma ještě není. Máma a Jaromír se mají dostavit v pět. Lítám po bytě jak šílená s vysavačem a prachovkou. Na plotně se mi vaří vejce na obložené chlebíčky, v lednici se chladí víno. Rodinná oslava. Přesněji řečeno, hra na rodinnou oslavu. Úspěšně si namlouvám, že Janek do naší rodiny patří. Občas si dokonce představuju sebe v dlouhých bílých šatech s kyticí v ruce, představuji si jak mu navlékám snubní prstýnek, a cvičně se zkouším podepsat jeho příjmením. Jako puberťačka.
Je tri čtvrtě na pět. Sedím v pokoji, chlebíčky jsou hotové, hlavu mám umytou a vlasy čerstvě vyfoukané. I byt je celkem uklizený. Kouřím a polykám slzy. Přemítám, proč Janek ani v den mých narozenin není doma, když jsem ho o to prosila. Těsně před pátou rachotí klíč v zámku. Normálně bych se zvedla a běžela mu naproti jako mopslík. Dnes ne. Ne že bych nechtěla, nejde to. Tělo mám těžké a jsem malátná jak po dlouhé nemoci. Není to divadlo, tentokrát ne. Můj zadek je z ocele, je vtlačen v sedačce a já nejsem schopná ho zvednout. Nemám v úmyslu předvádět, jak jsem dotčená a uražená, nemám v úmyslu mu nic vyčítat. Nechci to dělat, a přesto vím, že jakmile překročí práh pokoje, neudržím se a výčitky se ze mě pohrnou jako zvratky.
„Promiň, lásko," sklání se nade mnou a dává mi obrovskou kytici růží. Zaskočil mě. Odhaduji, kolik je v kytici stonků a nechápu, kde na ni vzal. Napadá mě scestná myšlenka. Zvedám se, abych zkontrolovala, jestli se neztenčila finanční rezerva od matky, kterou mám v nočním stolku.
„Hezké narozeniny." Líbá mě. Oplácím mu polibek, ale není v tom obvyklá vřelost, něha a touha. Podezření, že mě okradl narůstá. „Hezké narozeniny by byly, kdybys jedinkrát přišel domů dřív," povídám ukřivděně.
„Chtěl jsem, ale nešlo to. Věř mi." Hladí mě po vlasech a líbá na pěšinku. Jeho laskání mě nemůže zmást. Mám utkvělou představu, že se vrací od jiné ženy, že je to grázlík s nevinnou tváří. Nakloním se k němu. Myslí si, že je to gesto odpuštění, ale já jsem nos zabořila do jeho svetru z mnohem prozaičtějšího důvodu. Hledám stopy po sokyni. Očichávám svetr, jestli neucítím neznámý parfém, hledám cizí vlas, stopu rtěnky nebo jakýkoliv jiný usvědčující důkaz. Nic nenacházím, a to mě popuzuje ještě víc. „Odkdy jsou ve škole tak přísní, že se nemůžeš ulít z přednášky?" sekám drápkem. Ne koketně jako šelma. Zle. Jako saň.
„Nebyl jsem ve škole," vysvětluje. Nezdá se být zaskočen, je klidný. Působí dojmem, jako by ho moje útočná otázka nepřekvapila. „Už víc jak měsíc jsem tam nebyl." Současně s vyslovením poslední věty bere svůj batůžek, ponořuje do něj ruku a vytahuje velkou nažloutlou obálku. „Já už jsem to vyplnil." Podává mi ji. Je to žádost o uzavření sňatku. Nevím co na to říct. Mám ho ráda jako ještě nikdy nikoho, a přitom mu nevěřím. O svatbě jsem snila od prvního dne, kdy mě okouzlil, a teď tupě civím a ani se nedokážu radovat. „Nezlob se, že jsem ti lhal, chtěl jsem tě překvapit," říká a tím mě dokonale zmátl. Nechápu, jak náš případný sňatek souvisí s jeho lhaním. A pak Janek zaloví v kapse, vytahuje změť bankovek a jakýsi cár papíru. Pokládá to na stolek a kývne tím směrem bradou. „První výplata. Našel jsem si práci."
Bulím. Vzlykám nahlas, je mi jedno, že se ozval zvonek, je mi jedno, že z předsíně slyším matčin, Jaromírův a Jankův hlas. Bulím, jaká jsem káča a nedokážu to zastavit. Překrásné narozeniny.
Prožíváme něco jako líbánky nanečisto. A plánujeme. Svatbu, společný život, děti, psa a kočku. Jako šílenci. Máti je shovívavá. Dokonce poznamenala, že když byla s Máriem, cítila něco podobného, ale zvítězil zdravý rozum. Já nemám rozum. A nechci ho mít. S největší pravděpodobností to nevyjde, ale ten čas strávený s Jankem, ať už bude jakkoliv dlouhý, za to stojí. I Dáša si všimla mé proměny. Vyptává se. Napadlo ji, že ten můj ženáč se rozvádí. Řekla jsem jí, že je to všechno mnohem složitější a minimálně dvacet minut jsem bájila o Jankovi. Ani jsem se nebála, že by mohla vytušit, o koho se jedná. Stejně se to nakonec dozví. Začátkem června se budu jmenovat tak jako ona. Nejraději bych se s Jankem odstěhovala do jiného města. Začali bychom pěkně od začátku. Nikdo by nás tam neznal a kdyby se lidé pošklebovali, byli by to cizí lidé. Od cizích to tolik nebolí.
Bude to těžké, vím to. Pomalu, ale jistě nabývám dojmu, že bychom to mohli zvládnout. Už jsme se dohodli, že rodiče zvát na svatbu nebudeme. Prostě je postavíme před hotovou věc. Snad nás nezabijí. Moje máti a Jaromír to samozřejmě vědí, jediné co tajím, je, že svatba bude jen s dvěma svědky. Žádná oslava, žádné dlouhé šaty s vlečkou, myrty na klopách, namašlená auta, svatební pochod. Nic z toho, o čem jsem ještě nedávno snívala, a přesto jsem šťastná. Hrozně se těším.
Do školy teď chodím o něco dřív. Zjistila jsem, že se mi mnohem lépe vstává, když lezeme s Jankem z postele současně. Ředitelka nejspíš žasne, že jsem tak vzorná, protože je na mě jako milius. Dáša se nestačí divit. A neustále vyzvídá. Někdy se zatváří podezíravě, rysy v obličeji jí ztuhnou a mihne se tam záblesk nevraživosti. Nemyslím si ale, že něco tuší. Spíš je jí líto, že už se jí nesvěřuju tolik jako dřív. I mně je to líto. Rozhodně by toho bylo dost, o čem bych v poslední době mohla vykládat. A vykládala bych ráda. Kdykoliv s Jankem nejsem, mám nutkavou potřebu o něm někomu vyprávět. Nemám daleko k tomu, abych zastavovala lidi na ulicích a povídala jim, jaké mě potkalo štěstí. Jestli to tak půjde dál, jednou v tom cvokhausu přece jen skončím.
Dnes se zastavila máti. Objemný balík v podpaždí, celá rozzářená. „Koupila jsem ti látku na šaty," řekla.
„Na šaty? Na co já potřebuju šaty, vždyť nikam nechodím," odvětila jsem příkladně stupidně. Prostě mi vůbec nedošlo, kam matka míří.
„Na svatební šaty. Vdávat se snad hodláš, ne?"
A bylo to tady. Těšila se, že konečně provdá dceru, nad kterou už lámala hůl. Těšila se na svatbu a všechny ty opičky, co se kolem ní běžně dělají. Těšila se tolik, že byla ochotná přivřít oči nad ženichem, kterému do ideálu chybí dvanáct patnáct let.
Vzala jsem si látku a beze studu s ní rozprávěla o polévce s játrovými knedlíčky, která na svatební tabuli nesmí chybět, o obleku pro ženicha a počtu hostů, i když jsem v tu chvíli věděla, že to všechno jsou jen lži. Ach jo, čekají mě ještě perné chvíle.