Opiju tě rohlíkem (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Odpoledne telefonoval Aleš. Jasně že vám to jméno nic neříká. A jak by taky mohlo. Aleš je můj ctitel ještě z vejšky. Takovej ňouma hezounkej to byl, kdo ví jak vypadá teď, neviděla jsem ho osm roků. Dnes to napravím, pozval mě na večeři.

Aleš vypadá pořád stejně, z pohledu na mě byl upřímně zděšen. Dáša mě utěšovala, že si to namlouvám, ale já tomu nevěřím. Proč by mě jinak nepozval na rande?

Roman pořád nic. Aleš to samé. Už nemám chuť o sebe pečovat. Odrostlé kořínky vlasů by potřebovaly barvu, obočí pinzetu a obličej nějakou velmi velmi výživnou pleťovou masku. Ale k čemu to všechno?

Uvažuju o koupi psa. tomu bude jedno, kolik mám na břiše faldů a v obličeji vrásek.

Aleš mi napsal dopis. Vysvětlil, že je po rozvodu dezorientovaný a netroufá si začínat nové vztahy. Stručně řečeno, měla jsem pravdu. Už se mu nelíbím. Nelíbím se nikomu.

A zase víkend. Pro lidi, co žijí sami, jsou víkendy za trest. Rozhodla jsem se své opuštěnosti čelit návštěvou matky. Zvonila jsem před domem snad deset minut, jak nějakej výběrčí daní. Uvnitř se svítilo a auto stálo před domem, bylo jasné, že je doma. Najednou se ve mně všechno sevřelo strachy, že máma leží někde na podlaze a je mrtvá. Okamžitě jsem se začala mrskat výčitkami svědomí, že to mám za tu lež o nemoci. A v tom máma otevřela. Tváře zrůžovělé, vlasy rozcuchané. Kdyby jí nebylo třiapadesát. hned by mi došlo, že vylezla z postele, kde rozhodně nebyla sama. Ale já v tu chvíli byla v zajetí svého bludu o závažné chorobě a tak jsem na ni zírala a vyptávala se na zdraví. Pak se jí za zády objevil polosvlečený opálený hromotluk a máma řekla: „Hele, Zuzi, brnkni mi zítra nebo raději až v pondělí. Zajdem na kafe."

Moje matka má bohatší sexuální život než já, měla bych se oběsit.

Je neděle odpoledne. Ještě jsem nevylezla z postele, pokud nepočítám těch pár minut, kdy jsem se došla vyčurat a opláchnout si obličej. Pořád musím myslet na mámu. A taky na Romana. Je od něho hrozně nefér, neustále mě takhle napínat. Nejistota je ze všeho nejhorší. Proti jakékoliv jistotě se už dá něco dělat, bojovat s ní. Nejistota vyvolává apatii, postupný rozklad vůle a energie. Jo, rozklad, to je to správné slovo. Úplně cítím, jak se pomaličku zevnitř těla rozkládám.

Teď se mi zdálo, že pípnul mobil. Nejspíš to bude sluchová halucinace, ale pro jistotu se jdu podívat. Co kdyby...

Tak halucinace to nebyla. Došla mi zpráva: Za odeslani 10 SMS ustujeme 30 Kc.

Od první vyučovací hodiny jsme museli mít rozsvíceno. Venku je tak pošmourno, že i žáci jsou mnohem klidnější než obvykle. Moje apatie se ještě prohloubila. Divím se, že z mých úst plynule proudí výklad učební látky, divím se, že se pohybuji, dýchám, mrkám, polykám...

O velké přestávce nám Dáša nalila po panáku vodky. Pomohlo to. Pravděpodobně je ze mě alkoholička.

Kolem desáté večer, právě, když jsem se dojímala nad osudem mé oblíbené seriálové hrdinky Ally McBealové, došla textovka: Bojuju se svoji zbabelosti, dej mi jeste cas. Roman.

Všechno ve mně najednou chtělo křičet, radost mi rvala vnitřnosti, byla šílená, zběsilá, skoro bolestivá. A nezmenšila se, ani když mi naplno došlo, jakou má nade mnou Roman moc, jak skvěle mě manévruje do závislého postavení, jak si se mnou pohrává. V jeho rukou jsem beztvará hmota. To on ze mě vytváří tu oddannného pejska, tu studený kámen, tu sopku explodující štěstím. A taky slípku, co zamilovaně kvoká, jak smyslů zbavená. Právě teď.

Dáša z esemesky tak nadšená nebyla. Říkala, že tyhle manipulační techniky zavánějí už psychickým terorem, že mě Roman napíná na skřipec, aby mi pak dal jakousi almužnu, nad kterou bych za normálních okolností ohrnula nos, ale v situaci, kdy jsem vyprahlá, se po ní vrhnu bez špetky hrdosti. Dáša má pravdu, vím to. Však jsem se jí taky hned zeptala, co mám podle ní teda dělat. Prý hrát netýkavku. Párkrát neodpovědět na zprávu, občas vypnout mobil. Nebýt tak žhavá, naopak předstírat trochu lhostejnosti.

„Jo, tak přesně tohle na Romana zabírá, má to však jeden háček," řekla jsem jí. „Jakej?"

„Když začnu hrát tu blbou hru ještě já, mám strach, že už se neuvidíme vůbec."

Včera jsem se vracela ze školy už potmě. Vracela je výraz příliš nadnesený. Vlekla jsem se pomalu, jak týden před výplatou. Před domem jsem uviděla Romanovo auto. Pochopitelně jsem ho považovala za fata morgánu, takže jsem zůstala klidná. Romanovo auto vídám už týden na každém rohu, nic neobvyklého. Otevřela jsem dveře bytu, hlavou mi ještě problesklo, že jsem asi zapomněla zamknout, ale pak jsem ucítila vůni jídla, zaslechla zvuky. Málem jsem omdlela, když ke mně přistoupil s vařečkou v ruce a povídal, že vaří guláš.

„A pivo je v lednici," dodal ještě. Pověsila jsem se mu na krk jak nějaká zpitomělá šestnáctka.

„Chyběl jsem ti?" celkem zbytečně se ujišťoval. Vzpomněla jsem si na Dášu, na rady, co mi vtloukala do hlavy, pomalu jsem sundala ruce z jeho ramen a odpověděla: „Docela jo. I když tento týden utekl příšerně rychle, měla jsem moc práce."

„To já na tebe myslel pořád," řekl vážně. Rázem jsem si připadala jako vychytralá bestie, co bezostyšně přidělává problémy stárnoucímu chlápkovi, který má svých až až. Rozhodla jsem se, že mu lhát nebudu. „Dobře, řeknu ti pravdu. Málem jsem umřela. Netušila jsem, co se děje, proč se mnou najednou nechceš mluvit. Romane, tohle už mi nikdy nedělej, rozumíš? Nikdy," pravila jsem důrazně, aby věděl, jak moc ranil moje city. A pak jsem zahlédla jeho pohled a uvědomila si, jakou jsem udělala chybu. V těch očích bylo všechno. Sebevědomí, převaha, nadřazenost. Pocit, že mě opět dostal, kam chtěl. Dáša měla pravdu. Jsem koza pitomá.

Roman mi věnoval celý víkend. Na jeho chalupě. Dojeli jsme za tmy, pak mě požádal, abych počkala v autě, než odemkne a zjistí, zda je čistý vzduch. Bylo to ponižující, plížit se dovnitř jako zloděj. Po celou dobu pobytu jsem nesměla z chalupy vystrčit nos. Dokonce mě peskoval i za to, že jsem vykoukla z okna. Venku bylo krásně, hotové babí léto. O procházce jsem si pochopitelně mohla nechat jenom zdát. Byla jsem otrávená a protivná. Roman taky.

„Nedomnívám se, že by se rozvodem něco změnilo," řekl v sobotu večer.

„Co tím myslíš?"

„Mám dojem, že náš vztah začíná mírně zavánět stereotypem. Určitě to má negativní dopad na nás oba. V poslední době mi připadáš pořád bez nálady," ťal mě nemilosrdně.

„To jen proto, že s tebou chci být víc..."

„A proč se mnou chceš být víc, když i tu trochu času, co pro sebe máme, nedokážeš se mnou prožít hezky?"

Nehoráznost jeho prohlášení mi vyrazila dech.

„Vyšetřil jsem si pro tebe celý víkend a věř mi, že to nebylo jednoduché," ničil mě dál, „a ty tady na mě děláš kyselé obličeje, protože se ti zrovna nechce být se mnou v posteli. Ty by ses právě teď ráda procházela."

„Ale s tebou," namítla jsem ukřivděně.

„Nevím, kde se v tobě bere ta touha organizovat mi život," předváděl dotčeného. Demagog jeden, nesnášenlivej.

„Byla bych s tebou v posteli ráda, třeba celý týden, ale ne takhle. Myslíš, že nevidím, jak mě schováváš? Jak se třeseš hrůzou, aby nás spolu někdo neviděl? To bylo řečí o rozvodu, o společném životě, a přitom máš bobky, aby se o nás nedověděla tvoje žena."

Ztuhl. Měla jsem dojem, že mi jednu vlepí. Nevlepil. Oblékl se a beze slova zmizel. Vrátil se až ráno a příkře mi oznámil, že odjíždíme.

Celou cestu domů jsme mlčeli. Před domem jsem nevydržela a ledabyle prohodila: „Předpokládám, že příští týden nejspíš zase budeš dělat mrtvého brouka..."

„Ne, sejdeme se ve středu. V šest budu před domem." A odjel. Brečela jsem skoro do čtyř do rána.

Všem ve škole jsem musela nabulíkovat, že mám nějakou oční alergii. Z toho věčného řvaní mám bulvy jak angorák. Jedině Dáše jsem řekla pravdu. „Vykašli se na něj, na hajzla," poradila mi. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché. Do středy se nejspíš zcvoknu.

Dáša mi dnes přinesla lístek do divadla. Patřil seniorovi, to mi bylo jasné. „A nebude se Honza zlobit, že půjdeš se mnou místo s ním?" strachovala jsem se.

„Neblázni, ten je rád, že se z kultury vyvlíknul. V noci dávaj na kabelovce box."

Věřila jsem jí. Především proto, že jednodušší bylo uvěřit. A hlavně jsem potřebovala nějak přečkat poslední večer do osudné středy. Vlastně nevím, proč jsem tak přesvědčená o její osudovosti. Prostě jsem... Ježiši. to je hodin! Představení začíná v půl osmé, ještě se musím osprchovat a hodit do gala. Takže pokračování zítra.

Právě jsem se vrátila z divadla a tohleto rozhodně do zítřka nepočká. V divadle byl Roman! Ano, Roman. A pochopitelně, že s manželkou. Usrkávali jsme o přestávce s Dášou kafe v bufetu a v tom jsem ho uviděla. Málem jsem si kávu vylila do klína. Jemu jsem ji tam měla vylít!

„Roman..." vydechla jsem. Uviděl mě. Křečovitě jsem se pousmála a kývla na něho. Přehlédl mě jako krajinu.

„Zasklívat mě nebude, to teda ne," syčela jsem vztekle. „Proč by mě proboha nemohl pozdravit, přece po něm nechci, aby ženě hned vykládal, že se mnou sedm let spí..."

Dáša mi povzbudivě stiskla loket. Roman položil manželce ruku kolem ramen a něco jí zašeptal do ucha. Ona se zasmála. Hezky, koketně jako mladá holka. Ne. že by snad na ní ty roky nebyly znát, to zas ne. Pod očima má prověšenou kůži jak berbardýn a kolem rtů poměrně hluboké vrásky, ale působí přívětivě a mile. Kdyby měla sto třicet kilo a na nose bradavici, mohla bych ji nenávidět. Takhle je mi jí líto. A sebe taky.

Už jsem tam dál nemohla jen tak nečinně stát. Zhluboka jsem se nadechla a rázně se vysmekla z Dášina sevření. Její tiché: „Zuzko, neblázni," mi znělo za zády, ale nemohlo mě zabrzdit. Přistoupila jsem zezadu k Romanovi a nahlas řekla: „Dobrý večer."

Trhnul sebou. Bylo to jak posmrtný záškub, poslední křečovitý pohyb a pak už nic. Zíral na mě a vykoktal: „Promiňte, nějak nevím kam vás zařadit."

„Pomůžu vám," usmívala jsem se sladce a chtěla dodat něco o jeho obřezaném penisu, který shodou okolností v sobotu pobýval nějakých pár minut v mé puse, ale pak jsem periferním viděním zahlédla obličej jeho ženy a komisním tónem jsem prohlásila: „Můj muž pracoval u vás v projekci, párkrát jsme se potkali."

A šla jsem pryč.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024