14
Nejmenším z trojice mužů byl bělovlasý vědec s malýma zlýma očima a pronikavým hlasem. Odstrčil své dva kolegy a se vzteklým funěním vstoupil do místnosti.
"Už toho mám dost!" zařval na své spolucestující, kteří klopýtali za ním s protáhlými tvářemi bledými hrůzou. "Večer budete viset. Mám známé u dvora! Já..." Všiml si Bernharda, který stal uprostřed pokoje s rukama volně visícíma podle boků a s nábožným obdivem zíral na tři čaroděje z dávno minulých bájných věků, kdy ještě člověk přísně a spravedlivě vládl celému vesmíru a pečoval o volnost, rovnost a bratrství všech civilizovaných ras.
"Kdo jsi? Mluv, ty pse, nebo budeš dnes večer viset s nimi!"
Bernhard vydal nesouvislý zvuk. Vědec přistoupil blíž, přísně si ho prohlédl a nesouhlasně se zamračil. "Další z těch podřadných tvorů, kteří se poslední dobou všude tak rozmohli," zaskřípal zuby. "Nejspíš se nehodí ani k jídlu. Uvidíme u večeře. Ty zůstaneš tady!" houkl na Bernharda a obrátil se ke vchodu do statického pole. "Tohle není Rheannon City. Ten zatracený stroj zase udělal chybu. Vy tam!" vykřikl a ukázal na jednoho z mužů. "Zkontrolujte čas a polohu a zjistěte jméno člověka, který tu chybu zavinil. Večer bude viset! Tak pohyb!"
Oba muži se vrhli k ovládacímu pultu, začali horečně tisknout knoflíky a tahat za páky. Bělovlasý vědec přecházel po místnosti, vyhlédl z okna, uviděl lepenkové budovy a usmál se. Vrátil se k Bernhárdovi, který zatím posbíral zbytky ztraceného sebevědomí.
"Tak co?" zeptal se přísně.
"Co jako?"
"Co se tu vlastně děje? Odpověz nebo budeš večer viset!"
"Mě se neptejte," řekl Bernhard. "Já jsem tu taky cizí." Zaváhal. "Raději si sedněte. Ceká vás pořádné překvapení."
"Mne ne," odsekl vědec. " Vás čeká." Obrátil se k oběma mužům, kteří něco nesouvisle povykovali jeden přes druhého. "Co se zase děje, vy psi?"
Řekli mu to.
"Lži! Samé lži!" zavřeštěl. "Já vás znám, vy prašiví psi! Zase se chcete vyhnout spravedlivému trestu! Ale já vás dostanu! Mám u dvora známé! Stačí jedno slovíčko králi Harrisonovi a budou vás lámat na kole, ještě než slunce zapadne!" Znovu se zasmál a obrátil se k nim zády. "Mozku!" zavolal. "Kde trčíš? Ozvi se nebo tě nechám vypnout!"
"Tady jsem," odsekl ústřední mozek. "Co chceš, ty vědecká nulo?"
"Ttttty..." vykoktal vědec, který vzteky téměř ztratil řeč.
"Vidíš," řekl ústřední mozek Bernhárdovi. "Je to šmejd. Už jsem takové lidi několikrát oživoval, ale jsou všichni stejní. Není divu, že Impérium šlo ke všem čertům."
"Čas a poloha!" vykřikl vědec.
Ústřední mozek mu to řekl.
Vědec klesl na pohovku a pohlédl na Bernharda očima, z nichž se náhle vytratil život. "Je to pravda?" zeptal se pokorně.
"Je," ujistil ho Bernhard.
"Bože všemohoucí! Impérium zaniklo? Mí přátelé u dvora jsou mrtvi? Žádný kat po ruce? Kristepane!" Rozplakal se a po propadlých tvářích se mu valily slzy jako hrachy. Pak se vzpřímil a v očích se mu rozhodně zablesklo. "Ještě nejsem poražen," zaskřípal zuby. "Stále ještě jsem Theodor Byske, největší vědec, jakého vesmír poznal. Já jim ještě ukážu!" Vstal a začal chodit po místnosti. Občas blýskl hněvivým pohledem po obou mužích, kteří se tísnili v rohu a třásli se strachy. "Začnu na téhle stanici," řekl, "a z ní se vypracuji nahoru zradou, vraždami a svou nesrovnatelnou vědecky školenou inteligencí! Tenhle barbarský věk nemůže být pro génia, jakým je Theodor Byske, žádnou překážkou. Do roka budu císařem a pak..." Zlověstně se zachechtal.
"Tak podívejte..." řekl ústřední mozek.
Dr. Byske něco stiskl na ovládacím panelu a vzrušený mechanický hlas ztichl uprostřed věty. Světla v místnosti na okamžik pohasla, ale pak se znovu rozsvítila.
"Tak to bychom měli," zamumlal Dr. Byske. "Už mě nebude otravovat."
"Co se stalo?"
"Vypnul jsem ho. V obvodech každého kybernetického mozku je zapojen havarijní vypínač, i když o tom mozky nevědí. Má to dobrý důvod, protože vypnutí je nevratné, prakticky jako pro člověka smrt. Může se pak znovu zapnout, samozřejmě, ale bude to už úplně jiná osobnost. …
