Na zářivém obzoru se opět objevil temný bod, skvrna, která narušila souvislý bělostný třpyt. Přichází další démon, pomyslel si Pizarro. A nebo je to znovu ten samý jako předtím, ten Američan, co se mu tak rád zjevuje v podobě bezvousé tváře s krátkými vlasy.
Ale když se k němu přiblížil, bylo vidět, že je jiný než ten předchozí, malý a podsaditý, s širokými rameny a mohutným hrudníkem. Byl téměř holohlavý a své husté vousy měl neupravené a zanedbané. Zdálo se, že je starý, přinejmenším šedesát, možná šedesát pět let. Navíc byl hrozně ošklivý, měl vypoulené oči a plochý nos s nápadně širokými nozdrami, jeho krk byl tak krátký, až to vypadalo, jako by mu nadměrně velká hlava vyrůstala přímo z trupu. Na sobě měl jen rozedraný hábit hnědé barvy. Nohy byly bosé.
„Vy tam,“ zakřičel Pizarro. „Ty! Ďáble! Jsi také Američan, ďáble?“
„Prosím? Athéňan, říkáte?“
„Američan, povídám. Tak jako ten minulý. Přicházíš také odtud, ďáble? Z Ameriky?“
Pokrčení ramen. „Ne, myslím, že ne. Jsem z Athén,“ démon překvapeně zamžikal očima.
„Řek? Tenhle démon je Řek?“
„Jsem z Athén,“ opakoval nehezký stařec. „Jmenuji se Sokrates, syn Sófroniskův. Nevím, kdo je to Řek, možná jsme to já, ale myslím, že ne, pokud ovšem muže z Athén nenazýváte Řeky.“ Mluvil pomalu a těžkopádně jako naprostý hlupák. Pizarro už se s takovými lidmi setkal a podle jeho zkušeností to nikdy nebyli tak velcí hlupáci, za jaké se vydávali. Pro jistotu zbystřil pozornost. „A nejsem žádný démon, ale úplně obyčejný člověk, velmi obyčejný, jak si můžeš všimnout.“
Pizarro se pohrdavě ušklíbl. „Rád kouskuješ slova, že?“
„To není nejzábavnější, můj příteli,“ odpověděl ten druhý a nenuceně složil ruce za zády, stál tam klidně, s úsměvem se díval do dálky a čas od času se zhoupl na špičkách svých nohou.
„No?“ řekl Tanner. „Stvořili jsme Sokrata nebo ne? Věř mi, že tohle je to pravé.“
Richardson zvedl hlavu a přikývl. Hned vypadal spokojeněji, ale také zvědavěji. „Zatím je všechno v pořádku, to musím uznat. Skutečně obstál podle předpokladů.“
„Ano.“
„Možná jsme opravdu vyřešili problém informační kontaminace, která nám ničila předchozí simulace. Nezachytili jsme zatím žádné degradační signály.“
„To je povaha, co?“ řekl Tanner. „Líbilo se mi, jak šel přímo k Pizarrovi bez nejmenší známky strachu. Vůbec se ho nebál.“
„Proč by měl?“ zeptal se Richardson.
„A co ty? Kdybys procházel bůhví jak absurdním místem, nevěděl bys, kde jsi, ani jak ses tam dostal, a najednou bys viděl tak příšerného bastarda, jako je Pizarro, který by stál přímo před tebou, navlečený v brnění a s mečem, v ruce…“ Tanner potřásl hlavou. „No, třeba ne. On je koneckonců Sokrates – a Sokrates se nebál ničeho, kromě nudy.“
„Ale Pizarro je pouhá simulace. Není to nic než software.“
„To mi říkáš pořád. Ale Sokrates to neví.“
„Pravda,“ připustil Richardson. Na okamžik se zamyslel.
„Určité riziko tu je.“
„Co?“
„Jestli je Sokrates takový, jak ho popisuje Platón, a zřejmě by takový měl být, pak si může přivodit značné potíže. Pizarro s největší pravděpodobností nebude mít pochopení pro jeho slovní hříčky. A v tom existuje jistá teoretická možnost, že u něj dojde k agresivní reakci.“
Tohle Tannera zaskočilo. Obrátil se a řekl: „Chceš mi naznačit, že by mohl Sokrata nějak ohrozit?“
„Kdoví?“ řekl Richardson. „V praxi samozřejmě může být jeden program zlikvidován druhým. Stejně tak by jedna simulace mohla být nebezpečná pro jinou. Všechno to je úplně neznámá oblast, Harry. Pro nás a pro lidi v tanku vlastně taky.“
