14.
Ucítil jsem, jak se ve mně něco převrací, bolestné trhnutí jako by někdo odtáhl těžkou oponu. A pak na obrazovce mé představivosti rozkvetla nádherná zářivá šarlatová obloha Kansasu IV.
Vox nestačilo jen ukazovat, vzala mne s sebou. Ucítil jsem na tváři měkký vlhký dotek větru a vdechl jsem sladký slabě čpavý vzduch. Uslyšel jsem posměšné šustění lesklých kožnatých listů, které visely z jasně žlutých stromů. Byl jsem bos a pod nohama jsem cítil teplou a měkkou černou zem.
Byl jsem Leelaine, která si ráda říkala Vox. Bylo mi sedmnáct a cloumaly mnou síly a city silné jako hurikány.
Byl jsem jí. Zevnitř, ale viděl jsem ji i zvenčí.
Měl jsem dlouhé husté tmavé vlasy, které mi splývaly na ramena vodopádem nepěstěných kučer. Měl jsem široké boky a plné a těžké prsy. Cítil jsem, jak mne táhnou k zemi a jak bolí. Bylo to, jako by byly k prasknutí plné mléka, i když tomu tak jistě nebylo. Ve tváři jsem měl napjatý, zamračený, číhavý výraz, který prozařovala nevlídná inteligence. Nebyla to přitažlivá tvář. Vox rozhodně nebyla přitažlivá dívka.
Z jejího předchozího odporu, kdy se mi nechtěla ukázat, jsem čekal, že bude ošklivá nebo nějak deformovaná. Že se bude vléci jako nevzhledná těžká hrouda masa, kterou nenáviděla. Mluvila o svém životě na Kansasu IV jako o ubíjejícím, smutném a tak zoufalém, že nemělo smysl tam zůstávat. Proto se vzdala těla a změnila v čistou elektřinu, protože jí slíbili, že dostane nové tělo – jakékoliv tělo – až doletí na Slepou uličku. Nenáviděla jsem své tělo, řekla mi. Nemohla jsem se dočkat, až se ho zbavím. Nedopřála mi ani letmý pohled. Místo toho se obklopila na celé hodiny mlčením tak naprostým, až jsem si myslel, že utekla.
Nechápal jsem to. Leelaine, kterou jsem viděl, kterou jsem byl, byla pěkná venkovská holka. Nebyla krásná, ne. Na to byla příliš silná a ramenatá. Ale rozhodně nebyla ošklivá. Měla zářivé inteligentní oči, plné rty a jemně modelovaný nos. Bylo to zdravé tělo. Robustní a plné života. Samozřejmě neměla žádnou tělesnou vadu. Nevím, proč jsem si myslel, že ano, když by stačil jednoduchý retrogenetický zákrok, aby každý defekt odstranil. Ne, tělo, které Vox opustila, a k němuž cítila takovou nenávist, za které se tak styděla, to mladé tělo bylo úplně v pořádku.
Pak jsem si uvědomil, že se na ni dívám zvenku.
Viděl jsem ji zprostředkovaně. Vykládal jsem si a filtroval informaci, kterou mi nabídla, tak, jak by se jevila nezúčastněnému pozorovateli. Tedy mně. Ale já jsem ve skutečnosti nechápal, jaké to je, být někým jiným než sebou.
Nějak – podvědomým automatickým povelem – jsem přesunul ohnisko svého vnímání. Odhodil jsem poslední zbytky přehrad, které rozdělovaly naše osobnosti.
Stal jsem se jí. Plně, bezpodmínečně a nesmazatelně.
A najednou jsem pochopil.
Kolem ní se míhaly stínové matoucí nezřetelné postavy. Bylo to k zešílení. Bratři, sestry, rodiče, přátelé, ti všichni jí byli cizí. Každý na Kansasu IV pro ni byl cizí a vždy bude.
Nenáviděla své tělo, ne proto, že bylo slabé nebo nevzhledné, ale proto, že ji uvěznilo. Byla v něm spoutána jako v úzké kamenné cele. Viselo na ní jako masitá klec, která ji srážela dolů a připoutávala ji ke krásnému světu zvanému Kansas IV, kde poznala jen bolest, osamění a odcizení. Své tělo, naprosto přijatelné zdravé tělo, začala nenávidět, protože bylo symbolem uvěznění její duše. Povahou byla divoká a nevyléčitelně neklidná. Proto nedokázala nalézt způsob, jak se vyrovnat s životem uvnitř dusivé přímočarosti Kansasu IV, planety, kde se vždy bude cítit vyhnancem. Jediným způsobem, jak mohla opustit Kansas IV, bylo vzdát se těla, které ji k němu poutalo. Proto ho začala nenávidět a odmítat, proto ho opustila, proto ho zlehčovala a odmítala. Nikdo jí nemohl porozumět, pokud se díval zvenku.
Ale já ji chápal.
Pochopil jsem v tom jediném záblesku porozumění ještě mnohem víc. Uvědomil jsem si, co měla na mysli, když říkala, že jsem jejím dvojčetem, jejím dvojníkem, jejím druhým já. Oba jsme byli samozřejmě úplně jiní. Byl…
