Řecké mýty (Robert Graves)

PŘEDMLUVA

Od té doby, co jsem v roce 1958 přepracoval Řecké mýty, jsem si znovu na základě nových fakt promýšlel opilého boha Dionýsa, Kentaury s jejich rozporuplnou pověstí o moudrosti a rozpustilosti a podstatu božské ambrózie a nektaru. Tyto náměty jsou si značně blízké, protože Kentauři uctívali Dionýsa, jehož divokému podzimnímu svátku se říkalo „Ambrosia“. Už nevěřím tomu, že když menády pobíhaly v záchvatu zuřivosti po kraji, trhaly na kusy zvířata nebo děti (viz 27f) a chlubily se potom, že putovaly do Indie a zpátky (viz 27c), byly pouze pod vlivem opojných účinků vína nebo břečťanového piva (viz 27,3). Důkazy shromážděné v mé knize Co jedli Kentauři (Cassell and Co., 1958, str. 319-343) naznačují, že Satyrové (příslušníci kmene s totemem kozla), Kentauři (příslušníci kmene s totemem koně) a jejich ženy menády používali tyto nápoje k tomu, aby spláchli sousta drogy mnohem silnější, totiž syrové houby jménem amanita muscaria, která vyvolává halucinace, nesmyslné výtržnosti, věštecké vidiny a příliv milostné touhy a pozoruhodné fyzické síly. Po několika hodinách této extáze následuje naprostá netečnost; tento jev by mohl vysvětlit příběh o Lykúrgovi, který pouhým volským bodcem obrátil na útěk opilou dionýsovskou armádu složenou z menád a satyrů po jejich vítězném návratu z Indie (viz 27e).

Na etruském zrcadle je amanita muscaria vyryta u Ixionových nohou: byl to thesalský héros, který pojídal ambrózii u jednoho stolu s bohy (viz 63b). Několik mýtů (viz 102, 126 atd.) zapadá do mé teorie o tom, že tuto houbu jedli jeho potomci Kentauři; a podle některých historiků ji později používali severští „zuřivci“, aby jim v boji dodala bezohledné síly. Dnes věřím, že „ambrózie“ a „nektar“ byly opojné houby. Amanita muscaria určitě, ale je možné, že také jiné, zvláště malá útlá houba panaeolus papilionaceus, která roste na hnoji a vyvolává neškodné a velmi příjemné halucinace. Trochu podobná houba se objevuje na atické váze mezi kopyty Kentaura Nessa. „Bohové“, jimž byly v mýtech ambrózie a nektar vyhrazeny, byli zřejmě posvátné královny a králové předklasického období. Zločin krále Tantala (viz 108c) spočíval v tom, že porušil tabu a pozval prosté lidi, aby se s nimi o svou ambrózii rozdělil.

Doba posvátných královen a králů v Řecku minula; zdá se, že se pak ambrózie stala posvátným prvkem eleusinských, orfických a jiných mystérií, spojovaných s Dionýsem. Ať tomu bylo jakkoliv, přísahali účastníci, že zachovají v tajnosti, co pijí a jedí, měli nezapomenutelné vidiny a byla jim přislíbena nesmrtelnost. „Ambrózie“, kterou jako odměnu dostávali vítězové olympijského běžeckého závodu, když už vítězství neznamenalo královský titul, byla jasně náhražkou: byla to směs jídel, jejichž počáteční písmena, jak dokazuji v knize Co jedli Kentauři, dávala řecké slovo „houba“. Předpisy na nektar a na kekyon, nápoj s příchutí máty, jehož se Démétér napila v Eleusině, obdobně dávají slovo „houba“.

Ochutnal jsem osobně halucinogenní houbu psilocybe, božskou ambrózii, kterou od nepaměti užívají Indiáni kmene Masatéků z mexické provincie Oaxaka, slyšel jsem kněžku vzývat Tlaloka, boha hub, měl jsem nadpřirozená vidění. A tak z celého srdce souhlasím s R. Gordonem Wassonem, americkým objevitelem tohoto prastarého rituálu, že evropské představy o nebi a peklu mohly být odvozeny z obdobných mystérií.

Tlaloka zplodil blesk; Dionýsa rovněž (viz 14c); a v řecké lidové slovesnosti, podobně jako u Masatéků, je také blesk zárodkem všech hub, kterým se v obou jazycích příslovečně říká „pokrm bohů“. Tlalok nosil korunu spletenou z hadů; Dionýsos také (viz 27a). Tlalok měl útulek pod vodou; Dionýsos také (viz 27e). Divošský zvyk menád trhat obětem hlavy (viz 27f a 28d) může představovat alegorii posvátných hub a jejich hlav - v Mexiku totiž nohu houby nikdy nejedli. Dočítáme se, že posvátný argejský král Perseus začal uctívat Dionýsa (viz 27i) a pojmenoval Mykény po muchomůrce (angl. „ropuší stolec“), kterou na místě našel a z níž vytryskl proud vody (viz 73r).Tlalok měl ropuchu ve znaku; Argos také; a z úst Tlalokovy ropuchy na fresce v Tepentitle tryská proud vody. V jakém období však existoval kontakt mezi evropskou a středoamerickou kulturou?

Tyto teorie vyžadují další výzkum, a proto jsem svá zjištění do textu dnešního vydání nezačlenil. Každá odborná pomoc při řešení tohoto problému bude velmi oceněna.

Deyá, Mallorca, Španělsko, 1960

— 1 —

---

ÚVOD

Středověcí vyslanci katolické církve přinesli do Velké Británie kromě celého souboru biblických dějin i evropský univerzitní systém, postavený na řeckých a římských klasicích. Takové lidové pověsti jako pověst o králi Artušovi, Guyi z Warwicku, Robinu Hoodovi, o modré čarodějnici z Leicestru a králi Learovi, se považovaly za dost dobré pro lidové masy, ale knězi a příslušníci vzdělanějších vrstev už za časů prvních Tudorovců odkazovali mnohem častěji na mýty z Ovidia, Vergilia a školních výtahů o válce trojské. I když lze oficiální anglickou literaturu od šestnáctého do devatenáctého století skutečně pochopit jen ve světle řecké vzdělanosti, byly už v poslední době latina a řečtina odsunuty ve školách natolik do ústraní, že se dnes od vzdělaného člověka ani neočekává, že by věděl, kdo to asi byl například Deukalión, Pelops, Daidalos, Oinóné, Laokoón nebo Antigona. Běžné znalosti těchto mýtů se většinou čerpají z takových pohádkářských zpracování, jako jsou Kingsleyho Hrdinové a Hawthornovy Tanglewoodské povídky. Na první pohled se nedá říci, že by na tom příliš záleželo, protože poslední dva tisíce let bylo zvykem, že se nad mýty mávalo rukou jako nad bizarními a chimérickými výplody fantazie, okouzlujícím dědictvím z dětských let řeckého myšlení. Církev přirozeně snižuje jejich význam, aby zdůraznila větší duchovní důležitost bible. Přesto je jejich hodnota při studiu raných evropských dějin, náboženství a sociologie nedocenitelná.

„Chimérický“ je přídavné jméno odvozené od chimaira, což znamená „koza“. Před čtyřmi tisíci lety možná nepřipadala chimaira nikomu o nic bizarnější, než nám dnes připadá kterýkoli náboženský, heraldický nebo obchodní znak. Byla formálním složeným zvířetem: měla (podle Homéra) lví hlavu, kozí tělo a hadí ocas. Našla se i chimaira vytesaná na stěnách hetitského chrámu v Karchemiši a stejně jako obdobná složená zvířata - sfinx a jednorožec - byla zřejmě původně kalendářním symbolem. Každá ze tří částí představovala jedno z období posvátného roku Královny nebes, podobně jako trojice strun na její lyře, jak tvrdí Diodóros Sicilský. Tento starodávný rok o třech obdobích zkoumá Nilsson ve své knize Primitivní určování času (1920).

Jako skutečný mýtus lze však vedle chimairy zařadit jenom malou část tohoto obrovského chaotického souboru řeckých mýtů, který obsahuje i mýty přenesené z Kréty, Egypta, Palestiny, Frýgie, Babylónie a odjinud. Skutečný mýtus lze definovat jako rituální mim, prováděný při veřejných slavnostech, zhuštěný ovšem do zkratkového vyprávění. Takové mýty najdeme často zachycené na stěnách chrámů, na vázách, pečetích, pohárech, zrcadlech, truhlách, štítech, tapisériích apod. Chimaira a další příbuzné zvířecí znaky z kalendáře musely hrát přední roli v těchto představeních, která se zase spolu se svými ikonografickými záznamy a ústním podáním stala přední autoritou nebo základním dokumentem náboženských zvyklostí každého kmene, klanu nebo města. Jejich obsahem byly prastaré kouzelnické obřady, které posilovaly plodnost nebo stabilitu říše posvátné královny či krále - zdá se, že v celé řecky mluvící oblasti existovaly královny dříve než králové - a zároveň obsahovaly i opravy a dodatky, které vznikaly, jak to okolnosti vyžadovaly. Seznam v Lúkianově spise O tanci ukazuje na úctyhodný počet rituálních mimů, provozovaných ještě v druhém století n. l.; a Pausaniův popis chrámových kreseb v Delfech a řezbářské výzdoby na Kypselově truhlici prozrazuje, že ještě v téže době přežívalo nezměrné množství různorodých mytologických záznamů, po nichž dnes nezůstalo ani stopy.

Pravý mýtus je něco zcela jiného než:

• filozofická alegorie, jakou je Hésiodova kosmogonie;
• „aitiologické“ vysvětlení mýtů, jimž už nikdo nerozumí: příběh o tom, jak Admétos zapřáhl ke svému vozu lva a kance;
• satira nebo parodie: Silénovo vyprávění o Atlantidě;
• sentimentální pohádka: příběh o Narkissovi a Echo;
• přikrášlená historická událost, jakou je Arionovo dobrodružství s delfínem;
• romance potulných pěvců: příběh o Kefalovi a Prokridě;
• politická propaganda, jakou je Théseovo sjednocení Atiky;
• moralizující pověst, jakou je příběh o Erifylině náhrdelníku;
• humoristický příběh, jakým je postelová fraška o Héraklovi, Omfale a Panovi;
• divadelní melodram, jakým je příběh o Thestorovi a jeho dcerách;
• herojská sága, jakou je hlavní spor Iliady;
• realistické vyprávění, jakým je Odysseova návštěva u Fajáků.

Pravé mytické prvky však můžeme nalézt vestavěné do těch nejméně slibných příběhů a zase nejúplnější nebo nejjasnější verzi zřídka najdeme u jednotlivého autora; hledáme-li původní tvar mýtu, nelze ani předpokládat, že čím starší je psaný pramen, tím je spolehlivější. Často například hravý alexandrijský Kallimachos, frivolní Ovidius z augustovské doby nebo suchopárný pozdně byzantský Tzetzes zaznamenávají očividně ranější verzi mýtu než Hésiodos nebo řečtí tragikové; Excidium Troiae ze třináctého století je z mytologického hlediska v některých částech zachovalejší než Ilias. Dáváme-li mytologickému nebo pseudomytologickému vyprávění prozaický smysl, měli bychom si vždycky bedlivě všímat jména, kmenového původu a osudů zúčastněných postav; a pak mýtu vrátit podobu dramatického rituálu, kdy nás posléze někdy nahodilé prvky dovedou k analogii s dalším mýtem, který proměna v historku pokroutila zas úplně jiným směrem, a vrhnou tak světlo na oba dva.

Studie o řecké mytologii by měla nejprve uvážit, jaké politické a náboženské systémy v Evropě existovaly před vpádem árijských nájezdníků z dalekého severu a východu. Pokud můžeme soudit z dochovaných řemeslných výrobků a mýtů, měla celá neolitická Evropa pozoruhodně homogenní systém náboženských představ, postavený na kultu různě nazývané bohyně Matky, která byla rovněž známa v Sýrii a Lybii.

V dávnověku Evropa neměla bohy. Velká bohyně byla považována za nesmrtelnou, neměnnou a všemocnou; pojem otcovství do náboženského myšlení nepronikl. Bohyně měla milence, ale pouze pro potěšení, ne proto, aby svým dětem opatřila otce. Muži se matriarchy báli, zbožňovali ji a poslouchali. Oheň, který v jeskyni nebo v chýši udržovala, byl jejich nejstarší společenskou základnou, a mateřství jejich ústředním mystériem. Proto byla při řeckých státních obětech první oběť předkládána Hestii, strážkyni ohniště. Bílý anikonický symbol bohyně, její snad nejrozšířenější znak, který se v Delfech objevuje jako omfalos, pupek, představoval možná dříve vyvýšenou bílou homoli udusaného popela, skrývající žhavé dřevěné uhlí, tedy nejsnazší způsob, jak udržet oheň bez kouře. Později byl obrazně ztotožňován s mohylou nabílenou vápnem, do níž se ukrývala z klasů upletená loutka, aby se na jaře mohla už naklíčena vyjmout; a také s mohylou z mušlí, z křemene či z bílého mramoru, pod níž byli pohřbíváni mrtví králové. Můžeme-li soudit podle řecké Hémery a irského Grainne, nebyl nebeským symbolem bohyně jen měsíc, ale i slunce. V raném řeckém mýtu však měsíc slunce zastupuje: měsíc vyvolává větší pověrčivou hrůzu, neslábne spolu s příchodem zimy a je mu připisována schopnost poskytovat nebo odepírat polím vláhu.

¹viz 4; 69; 83; 84; 87; 89; 99; 106; 136; 161; 162-5; 170.

Období narůstajícího měsíce, úplňku a měsíce ubývajícího připomínala tři stadia v životě matriarchy: pannu, ženu a stařenu. A protože roční běh slunce připomínal růst a úbytek jejích fyzických sil - jaro-panenství, léto-ženství, zima-stáří -, začali bohyni ztotožňovat s koloběhem života zvířat a rostlin podle jednotlivých ročních období; a tím i s matkou Zemí, která na počátku vegetačního roku rodí pouze poupata a listí, potom květy a ovoce a nakonec rodit přestává. Později mohla být bohyně chápána jako ještě další trojice: jako panna, která vládne výšinám, jako žena, která vládne zemi a moři, a jako stařena, která vládne podsvětí - typ trojice Selené, Afrodita, Hekáte. Tyto mystické analogie živily posvátnost čísla tři. Měsíční bohyně se později rozrostla do devíti podob, když se každá z těch tří osob - panna, žena a stařena - stala trojicí, aby dokázala svou posvátnost. Její vyznavači nikdy zcela nezapomněli, že nejde o bohyně tři, nýbrž o jednu; v klasické době byl však arkadský Stymfalos jednou z mála přežívajících svatyní, v níž všechny tři nesly jediné jméno - Héra.

Jakmile byl jednou oficiálně uznán vztah mezi koitem a plozením dětí - tento náboženský zvrat je zachycen v hetitském mýtu o prostoduchém Appu (H. G. Guterbock: Kumarbi, 1946) -, získávalo postavení muže v náboženství stále větši a větší důležitost a větrům a řekám už se přestala připisovat zásluha za to, že oplodňují ženy. Zdá se, že si žena kmene vybírala pro každý rok milence z mladých mužů, kteří tvořili její družinu. Stal se králem, který měl být obětován, až rok skončí; učinila z něho spíše symbol plodnosti než předmět svého erotického potěšení. Královniny družky - kněžky v maskách fen, kobyl nebo sviní - oplodnily pak krůpějemi královy krve stromy, úrodu a stáda; maso zvířat rvaly a za syrová je pojídaly. Tento způsob byl později poopraven a král umíral ve chvíli, kdy slunce, s nímž byl ztotožňován, začalo v létě pozbývat sil; a další mladík, jeho skutečné či spíše domnělé dvojče - hodí se na něho prastarý irský výraz „tanista“ - se pak stal královniným milencem, byl obětován uprostřed zimy a za odměnu převtělen v hada nadaného věšteckými schopnostmi. Královnini druhové získávali výkonnou moc pouze tehdy, když si směli obléknout královnin čarovný šat a tím ji zastupovat. Tak se postavení krále vyvíjelo; a i když se slunce stalo symbolem mužské plodnosti ve chvíli, kdy byl běh králova života ztotožněn s během slunečním, zůstával dosud pod dohledem měsíce; podobně zůstával i král, alespoň teoreticky, pod poručnictvím královniným ještě dlouho potom, co bylo stadium matriarchátu překonáno. Tak v konzervativní Thesálii hrozívaly čarodějnice jménem měsíce slunci, že je pohltí věčná noc.

Neexistují však důkazy, že by byly i v době, kdy v náboženských záležitostech vládly ženy, upírány mužům některé oblasti, v nichž směli jednat bez ženského dohledu, i když je dost pravděpodobné, že si osvojili „některé vlastnosti slabšího pohlaví“, které se do nynějška pokládaly za funkčně vlastní mužům. Bylo možno jim svěřit lov zvěře a ryb, sbírání jedlých plodů, ochranu a péči o stáda a pomoc při obraně území kmene před nájezdy, pokud neporušovali zákony matriarchátu. Byli vybíráni jako náčelníci totemových klanů a dostávali zvláštní pravomoci, zvlášť v době migrace nebo války. Pravidla pro určování osoby, která vystupovala jako vrchní vojevůdce, byla zřejmě v různých matriarchálních královstvích různá. Obvykle byl vybrán královnin strýc z matčiny strany nebo její bratr nebo syn tety z matčiny strany. Vrchní velitel kmene měl v nejprimitivnějším stadiu také právo rozsuzovat osobní pře mezi muži, pokud tím královnina náboženská svrchovanost neutrpěla. Nejprimitivnější matrilineární společností, která dodnes přežívá, jsou jihoindičtí Najarové, u nichž princezny rodí děti milencům, kteří nemají žádné zvláštní společenské postavení, ačkoliv jsou vždy nejprve provdány za manžela - dítě, s nímž se okamžitě rozvádějí; a princezny několika západoafrických matrilineárních kmenů se vdávají za cizince nebo prosté občany. Ženy z královských rodů předhelénského Řecka také nepokládaly za nic neobvyklého, vybíraly-li si milence mezi svými otroky, pokud ovšem lokerských Sto rodů nebo epizefyrští Lokrové nebyly výjimky.

Čas byl nejprve určován podle lunárních cyklů a každý důležitý obřad se konal v určité měsíční fázi. Rovnodennosti a slunovraty nebyly určeny přesně, ale přibližně k nejbližšímu novému měsíci nebo úplňku. Sedmička nabyla zvláštní posvátnosti, protože král umíral při sedmém úplňku od nejkratšího dne. I když se nakonec po pečlivých astronomických pozorováních ukázalo, že sluneční rok má 364 dní a několik hodin navíc, bylo třeba ho rozdělit na měsíce - totiž do lunárních cyklů - spíše než na části slunečního cyklu. Tyto měsíce se později staly tím, co anglosaský svět nazývá dosud „common-law months“ (lidové měsíce), a každý z nich měl dvacet osm dní; bylo to posvátné číslo v tom smyslu, že měsíc mohl být uctíván v podobě ženy, jejíž menstruační cyklus trvá normálně také dvacet osm dní, a to je také skutečná doba měsíčního oběhu z hlediska slunce. Sedmidenní týden byl jednotkou tohoto „lidového měsíce“ a zdá se, že povaha každého dne byla odvozována z odpovídajícího měsíce v sedmi-měsíčním životě posvátného krále. Tento systém vedl k ještě těsnějšímu ztotožnění ženy a měsíce, a protože je rok o 364 dnech přímo dělitelný dvaceti osmi, mohl být roční koloběh lidových slavností na tyto „lidové měsíce“ napojen. Třináctiměsíční rok přežíval jako součást náboženské tradice mezi rolníky v Evropě ještě víc než tisíc let poté, co byl zaveden juliánský kalendář; a tak mohl v době Edwarda II. zvolat Robin Hood v baladě oslavující prvomájové veselí:

Kolik je veselých měsíců zajeden rok? Třináct, povídám...

což vydavatel tudorské doby změnil na „Dvanáct jen, povídám...“. Třináctka, číslo měsíce, kdy slunce umírá, nikdy u pověrčivých lidí neztratila svou zlou pověst. Jednotlivé dny v týdnu měli na starost Titáni, duchové slunce, měsíce a pěti do té doby objevených planet, a byli za ně odpovědní bohyni v její podobě stvořitelky. Tento systém se pravděpodobně vyvinul v matriarchálním Sumeru.

A tak slunce procházelo třinácti měsíčními stadii, z nichž první začínalo o zimním slunovratu, kdy se po dlouhém podzimu začínají dny znovu prodlužovat. Zbývající den hvězdného roku, získaný z roku slunečního otáčením země po oběžné dráze kolem slunce, se vkládal mezi třináctý a první měsíc a stal se tak nejdůležitějším dnem ze 365, dnem, kdy si přední žena kmene vybírala posvátného krále, obvykle vítěze závodu, zápasu nebo soutěže v lukostřelbě. V tomto primitivním kalendáři však docházelo k úpravám. Zdá se, že v některých oblastech nebyl přespočetný den vkládán při zimním slunovratu, ale při jiném Novém roce, o Hromnicích, kdy se začínají objevovat první znamení jara; nebo při jarní rovnodennosti, kdy slunce jako by dosahovalo dospělosti; nebo uprostřed léta; nebo při východu Psí hvězdy, kdy se Nil rozvodňuje; nebo při podzimní rovnodennosti, kdy přichází první déšť.

Raná řecká mytologie se především zabývá přeměnou vztahů mezi královnou a jejími milenci, která začíná u oběti krále po roce či půl roce a končí v době, kdy byla vytvořena Ilias a králové se chlubili: „Jsme mnohem lepší než naši otcové!“ Tehdy už je královnina moc zastíněna neomezenou vládou mužů. Početné africké analogie ilustrují jednotlivá stadia této změny.

Značnou část řeckých mýtů tvoří politicko-náboženské dějiny. Bellerofón ovládne okřídleného Pegasa a zabije Chimairu. V jiné variantě téže pověsti letí Perseus vzduchem a usekne hlavu Pegasově matce, Gorgoně Meduse, podobně jako babylónský hrdina Marduk zabije obludu Tiámat, bohyni moře. Perseovo jméno by se mělo správně psát Pterseus, „ničitel“; nebyl však, jak naznačil profesor Kerényi, archetypem ztělesněné Smrti, ale pravděpodobně představoval patriarchální Helény, kteří vtrhli do Řecka a Malé Asie počátkem druhého tisíciletí př. n. l. a střetli se s mocí trojjediné bohyně. Pegasos jí byl zasvěcen, protože kůň s kopyty ve tvaru půlměsíce hrál roli při obřadech přivolávajících déšť a při uvádění posvátného krále do úřadu; jeho křídla symbolizovala spíš jeho spojení s nebesy než rychlost. Jane Harrisonova podotkla (Prolegomena ke studiu řeckého náboženství, kapitola V), že Medusa sama představovala kdysi jednu z tváří bohyně: tvář skrývající se za ochrannou maskou Gorgony. Ohavná tvář měla odradit prostý dav, aby nepronikl do jejích mystérií. Perseus usekne Meduse hlavu - to říká, že Heléni vtrhli do hlavních svatyní bohyně, strhli kněžkám masky Gorgon a zmocnili se posvátných koní; rané zobrazení bohyně s hlavou Gorgony a kobylím tělem bylo nalezeno v Boiótii. Bellerofón, Perseův dvojník, zabije lykijskou Chimairu - jinými slovy, Heléni zbavili Medúsin kalendář platnosti a nahradili jej jiným.

Rovněž Apollónovo vítězství nad Pythonem v Delfech pravděpodobně zaznamenává, že se svatyně krétské Bohyně země zmocnili Achajové. Podobně i jeho pokus o znásilnění Dafny, kterou Héra rychlým zásahem proměnila ve vavřín. Tento mýtus citovali freudisté jako symbol instinktivního strachu dívky z pohlavního styku. Dafné však byla všechno možné jen ne vyděšená panna. Její jméno je stažené slovo Dafoiné, „krvavá“, bohyně v orgiastickém vytržení, jejíž kněžky menády žvýkaly vavřínové listy jako opojný prostředek a vyrážely při každém úplňku ven, přepadávaly neopatrné pocestné, trhaly na kusy malé děti a mláďata; vavřín obsahuje cyankáli. Tyto družiny menád Heléni potlačili a pouze vavřínové houštiny pak svědčily o tom, že chrámy dříve obývala Dafoiné. Žvýkání vavřínu bylo v Řecku tabuizováno až do římských dob, s výjimkou kněžky Pýthie, kterou Apollón v Delfech ponechal, aby mu sloužila.

Zdá se, že vpád Helénů počátkem druhého tisíciletí př. n. L, kterému se obvykle říká iónský a aiolský, byl méně ničivý než vpády achajské a dórské, jež předcházel. Malé ozbrojené skupinky pastevců, kteří uctívali árijskou trojici bohů Indra, Mitra a Varuna, překročily přirozenou přírodní překážku pohoří Othrys a dost poklidným způsobem se zabydlily v před-helénských sídlištích v Thesálii a ve středním Řecku. Byli přijati jako děti místní bohyně a poskytovali jí posvátné krále. A tak se smírně spojila mužská válečnická aristokracie s ženskou theokracií nejen v Řecku, ale i na Krétě, kde se Heléni rovněž uchytili a vyváželi pak krétskou civilizaci do Athén a na Peloponés. Nakonec se řecky mluvilo v celé egejské oblasti a v době Hérodotově už existovala jediná věštírna, která vydávala věštby v předhelénském jazyce (Hérodotos VIII, 134-5). Král vystupoval jako představitel Dia, Poseidona či Apollóna a dával si říkat jedním z jejich přídomků, ačkoliv po celá staletí nebyl ještě Zeus olympským božstvem, nýbrž pouhým polobohem. Všechny rané mýty o bozích, kteří svádějí nymfy, se zcela jasně vztahují ke sňatkům mezi helénskými náčelníky a místními kněžkami měsíce; Héra v nesmiřitelné opozici představuje odpor konzervativního náboženského cítění.

Když začala být krátká doba královy vlády na obtíž, dohodli se, že prodlouží třináctiměsíční rok na Velký rok sta úplňku, kdy se v posledním z nich lunární a sluneční čas téměř shoduje. Ale protože bylo stále ještě třeba oplodňovat pole a úrodu, souhlasil král s tím, že naoko podstoupí každý rok smrt a svou svrchovanou moc přenechá na jediný den - ten přespočetný, který nespadal do posvátného hvězdného roku - králi náhradníku, kterého představoval chlapec čili interrex a který na sklonku toho dne umíral. Jeho krev pak rozstřikovali při obřadu oplodnění. Posvátný král vládl nyní buď po celé období Velkého roku, s tanistou místo pobočníka; nebo se oba rok po roce střídali; anebo jim královna dovolila, aby si království rozdělili a vládli oba současně. Král zastupoval královnu v mnoha posvátných úřadech, oblékal si její roucha, připevňoval si umělé prsy, vypůjčoval si její sekerku ve tvaru měsíce jako symbol moci, a dokonce od ní převzal i magii, s jejíž pomocí přivolávala déšť. Způsob jeho rituální smrti se značně lišil podle okolností: král mohl být roztrhán na kusy zdivočelými ženami, probodnut kopím ze zatugy, sražen sekyrkou, bodnut do paty otráveným šípem, svržen z útesu, upálen na hranici, utopen v tůni nebo zabit při nastrojené srážce vozů. Zemřít však musel. Dalšího stadia se dosáhlo, když obětovaného chlapce nahradilo na oltáři zvíře a král na konci své prodloužené vlády odmítl zemřít. Rozdělil království na tři díly, každý z nich přidělil jednomu ze svých nástupců a vládl po další období. Mohl se vymlouvat na to, že byla nalezena větší shoda mezi slunečním a měsíčním časem, totiž devatenáct let nebo 325 úplňku. Velký rok se stal Větším rokem.

Během jednotlivých stadií, zachycených v bezpočtu mýtů, udržoval posvátný král svou pozici jen díky sňatku s přední ženou kmene, kterou vybrali buď závodem v běhu mezi družkami z královského rodu, anebo na základě ultimogenitury, že totiž byla nejmladší dospělou dcerou z mladší větve. Trůn zůstával matrilineární, jako tomu teoreticky bylo i v Egyptě, a posvátný král a jeho tanista byli tudíž vždy vybíráni mimo ženský královský rod; až se nakonec nějaký odvážný král odhodlal a dopustil se incestu s dědičkou, která byla považována za jeho dceru, a tak získal nový nárok na trůn, když potřeboval svou vládu obnovit.

Vpády Achajů ve třináctém století př. n. l. značně oslabily matrilineární tradici. Zdá se, že se teď králi dařilo vládnout po celý život, a když na konci druhého tisíciletí přišli Dórové, stalo se patrilineární nástupnictví pravidlem. Královský syn již neopouštěl otcův dům a neženil se s cizí královskou dcerou. Ona přicházela k němu, jako to učinila Pénelopa, když ji Oddyseus přesvědčil. Genealogie se stala patrilineární, ačkoli událost na Samu, o níž je zmínka v životopise Homéra připisovaném Hérodotovi, ukazuje, že ještě nějakou dobu poté, co Apatúria, slavnost příbuzných po meči, nahradila slavnost příbuzných po přeslici, se rituál dosud skládal z obětí bohyni Matce, jichž se muži zúčastnit nesměli.

Dohodou potom vznikl olympský náboženský systém jako kompromis mezi helénskými a předhelénskými představami: rodina šesti bohů a šesti bohyň tvoří radu bohů v babylónském stylu a v čele vládnou ruku v ruce Zeus a Héra. Ale po vzpouře předhelénského obyvatelstva, popisované v Iliadě jako spiknutí proti Diovi, byla Héra Diovi podřízena, Athéna se zavázala, že bude stát „jedině za otcem“, a mužskou převahu zajistil nakonec v radě Dionýsos, který nahradil Hestii. Ale i když bohyně zůstaly v menšině, nebyly přece jen potlačeny úplně - jako v Jeruzalémě -, protože uznávaní básníci Homér a Hésiodos dali „bohyním jejich přídomky a odlišili několik oblastí jejich vlivu a jejich zvláštní pravomoci“ (Hérodotos: II 53), jež už si těžko mohl přivlastnit někdo jiný.

V podobě družiny vestálek v Římě a harému krále Davida v Palestině byl zaveden způsob shromažďovat všechny ženy královské krve pod královým dohledem, aby se zabránilo pokusům o vytvoření matrilineární vlády zvenčí, ale do Řecka se tento systém nikdy nedostal. Patrilineární původ, nástupnictví a dědičnost vlády odrazují od dalšího vytváření mýtů; tehdy vznikají historické pověsti, které zase blednou ve světle všedního dějepisu.

Životy takových postav, jako byl Hérakles, Daidalos, Teiresias a Fineus, přesahují svou délkou několik generací, protože jsou to spíše tituly než jména skutečných herou. I když je však někdy těžké časově mýty zařadit, přece jen v sobě skrývají zrnko skutečnosti. Týkají se nějaké součásti tradice, ať už se jejich význam ústním podáním jakkoli změnil. Vezměme si například zmatený příběh o Aiakově snu, kde z věšteckého dubu padají mravenci, mění se v lidi a obsazují ostrov Aiginu poté, co ji Héra vylidnila. Je zde nutno všimnout si těchto prvků: dub vyrostl z dódónského žaludu; mravenci byli mravenci thesalští; a Aiakos byl vnukem říčního boha Asópa. Spojení těchto prvků dává zhuštěnou výpověď o přistěhovalectví na Aigině ke konci druhého století př. n. l.

Bez ohledu na to, že řecké mýty mají obdobnou strukturu, budou všechny detailní výklady jednotlivých pověstí napadnutelné, dokud nebudou archeologové schopni vypracovat přesnější přehled o pohybu jednotlivých kmenů v Řecku. I tak je rozumný jedině historický a antropologický přístup. Prokazatelně nesprávná je teorie, že Chimaira, Sfinx, Gorgona, Kentauři, Satyrové a další jsou slepé projevy jungovského kolektivního podvědomí, jimž nebyl a nemohl být přičítán žádný přesný význam. Bronzový a raně železný věk v Řecku nebyl dětstvím lidstva, jak dr. Jung tvrdí. Není například projevem nepotlačitelné fantazie, že Zeus spolkl Métidu a porodil potom Athénu otvorem ve své hlavě, ale jde o důmyslné teologické dogma, které obsahuje nejméně tři rozporné pohledy:

1. Athéna byla parthenogenní dcerou Métidy, jinými slovy nejmladší členkou trojice vedené Métidou, bohyní moudrosti.

2. Zeus Métidu spolkl; jinými slovy Achajové potlačili její kult a přiřkli veškerou moudrost Diovi, svému patriarchálnímu bohu.

3. Athéna byla Diova dcera; jinými slovy Achajové uctívající Dia ušetřili Athéniny chrámy pod podmínkou, že její přívrženci přijmou Diovu svrchovanou nadvládu.

Na stěnách nějakého chrámu bylo jistě názorně zobrazeno, jak Zeus polyká Métidu, i s patřičným pokračováním. A stejně jako se z jeho stehna zrodil erotický Dionýsos - kdysi parthenogenní syn Semely -, tak se intelektuální Athéna zrodila z jeho hlavy.

Pokud některé mýty na první pohled smysl nedávají, je to často proto, že ten, kdo mýtus zaznamenal, ať už úmyslně nebo náhodou vysvětlil nesprávně smysl posvátného obrazu nebo dramatického rituálu. Nazval jsem tento proces „ikonotropie“, a jeho příklady lze nalézt ve kterémkoli souboru posvátných spisů, který vtiskuje pečeť radikální reformě prastaré víry. V řecké mytologii se to příklady ikonotropie jen hemží. Např. Héfaistovy proslulé zlaté trojnožky, které samy běhají na shromáždění bohů a zpátky (Ilias XVIII 368 ad.), nejsou, jak čtverácky tvrdí Charles Seltman v knize Dvanáct olympských bohů, předzvěstí automobilů. Jsou to zlaté sluneční kotouče, každý o třech nohách (jako znak ostrova Man), které zjevně představují počet roků o třech obdobích, po něž bylo „synu Héfaistovu“ dovoleno vládnout na ostrově Lémnu. Takzvaný Paridův soud, kde je héros vyzván, aby rozhodl soutěž krásy mezi třemi sokyněmi, zachycuje zase prastarou rituální situaci, která už téměř zapadla v době Homéra a Hésioda. Tyto tři bohyně představují jedinou bohyni v trojici: Athéna pannu, Afrodita ženu a Héra stařenu - a Afrodita Paridovi jablko podává, místo aby je od něho přijímala. Toto jablko symbolizuje, že si její lásku koupil za cenu svého života a bude Paridovi propustkou do Élysia, jabloňových sadů na západě, do nichž smějí jen duše héroů. Podobný dar se často objevuje v irském a velšském mýtu; dostává ho i Hérakles od tří Hesperidek; a Eva, „máti všeho živého“, jej dává Adamovi. Stejně i Nemesis, bohyně posvátného háje, která se v pozdějším mýtu stala symbolem božské pomsty na pyšných králích, nese větev ověšenou jablky, svůj dar héroům. Všechny ráje za neolitu a doby bronzové byly ostrovy s jabloňovými sady. Samo slovo „paradise“ znamená „sad“.

Skutečná věda o mýtech by měla začít studiem archeologie, dějin a srovnávacího náboženství, nikoli v psychoterapeutické ordinaci. Jungovi přívrženci sice tvrdí, že „mýty jsou originální projevy podvědomé psýché, bezděčné výpovědi o nevědomých děních“, ale řecká mytologie nebyla ve svém obsahu o nic mystičtější než dnešní volební plakáty a byla z velké části formulována v oblastech, které si uchovávaly úzké politické vztahy k minojské Krétě - k zemi tak vyspělé, že v ní existovaly písemné archívy, čtyřpodlažní budovy s hygienickým kanalizačním systémem, dveře se zámky, velmi podobnými dnešním, chráněné značky, šachy, státní systém měr a vah a kalendář postavený na trpělivém astronomickém pozorování.

Při své práci jsem postupoval tak, že jsem do harmonického vyprávění shromažďoval roztroušené prvky každého mýtu, podporované málo známými variantami, které by mohly pomoci při určování smyslu, a pokusil jsem se zodpovědět všechny otázky, jak jsem to nejlépe dovedl, z pohledu antropologie nebo historie. Jsem si dobře vědom, že je to úkol příliš ctižádostivý pro každého mytologa, který pracuje sám, ať už pracuje jakkoli dlouho nebo jakkoli pilně. Do práce se nutně musí vloudit omyly. Dovolte mi zdůraznit, že každé tvrzení o náboženství nebo rituálu ve Středomoří je dohadem do té doby, než se objeví nějaké písemné záznamy. Od té doby, co tato kniha v roce 1955 vyšla, mě nicméně povzbudila velká podobnost mezi společenskými a náboženskými změnami, jež jsem popsal já, a fakty, která uvádí E. Meyrowitz v knize Akanské kosmologické drama (Faber and Faber). Akanové vznikli po odchodu Libyo-Berberů (úzce příbuzných s předhelénským obyvatelstvem Řecka) ze Saharské pouště (viz 3,3) a po jejich splynutí s černochy od Nigeru v oblasti Timbuktu. V jedenáctém století n. l. se posunuli ještě jižněji, do dnešní Ghany. Existují u nich čtyři druhy kultu. V nejprimitivnějším z nich je měsíc uctíván jako nejvyšší trojjediná bohyně Ngame, jasně totožná s lybijskou Neith, kartaginskou Tanit, kanaánskou Anatha a raně řeckou Athénou (viz 8,1). Ngame prý sama ze sebe zplodila nebeská tělesa (viz l, 1), a potom oživila lidi a zvířata tak, že do jejich bezduchých těl střílela kouzelné šípy ze svého luku, zhotoveného z nového měsíce. Jako bohyně prý také život bere zpět - stejně jako její protějšek, měsíční bohyně Artemis.(viz 22, 1). Říká se, že v době nouze princezna z královského rodu počne zásluhou měsíčních kouzel bohyně Ngame a porodí kmenové božstvo, které se usadí v chrámu a odvede skupinu vystěhovalců do nějakého nového kraje.

Pro sídliště, které založila, se tato žena stává královnou matkou, vojevůdcem, soudcem a kněžkou. Božstvo se mezitím dalo poznat jako totemové zvíře, chráněné přísným tabu, s výjimkou jediného zástupce tohoto druhu, který je pravidelně jednou ročně uštván a obětován. Tato skutečnost také vrhá světlo na každoroční lov sov, pořádaný Pelasgy v Athénách (viz 97, 4). Vytvářejí se pak státy postavené na sdružení kmenů a nejmocnější kmenové božstvo se stane bohem státním.

Druhý kultovní typ ukazuje na spojení kmene Akan se súdánskými vyznavači boha otce Odomankomy, který o sobě tvrdil, že stvořil svět úplně sám (viz 4c). Zdá se, že je vedli volení náčelníci a že přijali i sedmidenní sumerský týden. V kompromisním mýtu Ngame údajně vdechne život tomu, co Odomankoma stvořil; a každé božstvo kmene se stane jednou z planetárních mocností. Tyto planetární mocnosti tvoří - jak se podle mého předpokladu stalo i v Řecku, když z východu přišel kult Titánů (viz 11, 3) - dvojice muže a ženy. Hlava státu, královna matka, uzavírá každoročně posvátný sňatek se zástupcem Odomankomy: totiž, s vybraným milencem, kterého na konci roku knězi zavraždí a stáhnou z kůže. Jak se zdá, převládala tatáž praxe i u Řeků (viz 9a a 21, 5).

Ve třetím kultovním typu se milenec královny matky stává králem a je uctíván jako mužský prvek měsíce, shodně s foinickým bohem Baalem Hamanem, a zástupce vybraný z chlapců za něho každý rok umírá v přestrojení za krále (viz 30, 1). Královna matka už nyní přenáší hlavní výkonnou moc na vezíra a soustřeďuje se na své rituální oplozovací funkce.

Ve čtvrtém kultovním typu, když král získá slib věrnosti od několika menších králů, zruší svou podobu měsíčního boha a prohlásí se za slunečního krále v egyptském stylu (viz 67, l a 2). Ačkoli i nadále slaví každoročně posvátný sňatek, osvobozuje se ze závislosti na měsíci. V tomto stadiu je matrilokální manželství nahrazeno patrilokálním a u jednotlivých kmenů vznikne kult herojských předků, jak se stalo i v Řecku, ačkoliv nebylo uctívání boha hromu nikdy nahrazeno uctíváním slunce.

U Akanů se každá změna dvorního rituálu odráží v mytologickém dodatku o událostech v nebi. Například jmenuje-li král svého vrátného a dodá jeho úřadu lesku tím, že ho ožení s princeznou, oznámí se, že vrátný na nebesích udělal totéž. Je pravděpodobné, že Héraklův sňatek s bohyní Hébé a jeho jmenování Diovým vrátným (viz 145i a j) odráželo obdobnou událost u mykénského dvora; a že hostiny bohů na Olympu jsou odrazem obdobných hostin v Olympii, jimž společně předsedali mykénský král jako zástupce Dia a Héřina hlavní kněžka z Argu.

Jsem hluboce vděčen Janetě Seymour-Smithové a Kennethu Gayovi za to, že mi pomohli dát této knize jistou podobu, Petru a Lalage Greenovým za to, že pro mě udělali korektury prvních několika kapitol, Franku Seymourovi-Smithovi, že mi z Londýna posílal méně dostupné latinské a řecké texty, a mnoha přátelům, kteří mi pomohli napravit nedostatky prvního vydání.

Deyá, Mallorca, Španělsko

— 2 —

---

32 NEMESIS

Labutě byly zasvěceny bohyni Nemesis(Euripides: Ifigenia v Tauridě 1095 ad.) pro své bílé peří, a také proto, že jejich seskupení do „V“ při tahu představovalo ženský symbol a uprostřed léta odlétaly na sever do neznámých hnízdišť a braly s sebou údajně i duši mrtvého krále (viz 33,5 a 142,2)

— 3 —

---

33,5

labuť je v evropské mytologii ptákem smrti

— 4 —

---

63,1

Ixiónovo jméno, vytvořené od ischys („síla“)a io („měsíc“) (viz 52,2), připomíná také ixias („jmelí“). Jako král dubu se jmelím symbolizujícím pohlavní úd (viz 50,2) přestavoval boha hromu a rituálně uzavíral sňatek s Měsíční bohyní, která přivolávala déšť; byl potom zbit metlami, aby jeho krev a sperma mohlo oplodnit půdu (viz 116,4), sťat sekerou,vykastrován a s roztaženými údy přivázán ke stromu a upečen. Potom ho jeho rod pojídal jako svátost. Eion je homérské epiteton pro řeku; otec Die se však objevuje pod jménem Déioneus, tedy „násilník“, stejně jako Éioneus.

— 5 —

---

63,2

Měsíční bohyně v kultu dubu byla známá pod jménem Dia („bohyně z oblohy“), což byl titul dódónské bohyně dubu (viz 51,1) a tedy i Diovy ženy Héry. Kněze v Olympii přirozeně netěšilo, že si staromódní králové říkali Zeus (viz 45,2;68,1 a 156,4) a ženili se s Diou, Bohyní deštivých oblak; v Olympii si totiž špatně vysvětlovali rituální obraz lapithského krále, přivázaného s roztaženými údy ke stromu, jako trest za bezbožnost, a vymysleli s historku s oblakem.

Na etruském zrcadle je Ixión zobrazen přivázaný k ohnivému kolu s troudem z hubky u nohou.

Jinde je svazován „pětinásobným poutem“, jimž irský héros Kuroi spoutal Kuchulaina - ohnutého dozadu jako obruč (Filostratos: Život Apollónia z Tyany VII 12), s kotníky,zápěstími a krkem svázanými dohromady jako Osiris v Knize mrtvých.Tento přístup připomíná ohnivá kola, která se kutálela s kopců při evropských oslavách léta na znamení, že slunce dosáhlo zenitu a musí teď až do zimního slunovratu znovu klesat.

Ixiónem nastražená osidla nejsou metaforická; za posvátného krále bylo třeba náhradních obětí; používalo se válečných zajatců, a když žádní nebyli, pocestných, které chytili do pasti. Zdá se, že mýtus zachycuje smlouvu mezi Diovými Helény a Lapithy, Flegyi a Kentaury. Byla porušena, když byli helénští pocestní obětováni při obřadech a jejich ženy zajaty; Heléni požadovali oficiální omluvu a té se jim dostalo.

— 6 —

---

63,3

Koně byli zasvěcováni měsíci a tance koňských maškar, které měly přivolat déšť, daly zjevně vzniknout legendě, že Kentauři byli napůl koně a napůl lidé. Nejranější řecké zobrazení Kentaurů - dva muži od pasu dolu spojeni koňským tělem - nacházíme na mykénské gemě z Héraia v Argu; jsou tvářemi k sobě a tančí. Podobná dvojice se objevuje na krétském pečetidle; ale protože na Krétě žádný kult koní nevznikl, motiv musel být dovezen z pevniny. V archaickém umění byli i satyři zobrazováni jako muži v koňských maškarách, ale později kozlích. Kentauros býval asi věštecký héros s hadím ocasem, a proto je s ním spojovám příběh o Boreovi, který se páří s kobylami (viz 48e).

— 7 —

---

161 LABUŤ

Když se na starých uměleckých dílech objevuje Apollón na labutím hřbetě nebo na voze taženém labutěmi (Overbeck: Griechische Kunstmythologie) při návštěvě Hyperborejců, taktně se tím zobrazuje, že každý rok uprostřed léta jeho zástupce umíral. A pak, zpívající labutě letí na sever do svých hnízdišť na polárním kruhu a vydávají při letu dva tóny podobné zvuku trubky; proto říká Pausanias (I, 30,3), že labutě jsou zběhlé v umění Múz. „Labutě před smrtí zpívají“, tj duše posvátného krále odchází s doprovodem hudby.

— 8 —