Větry od pólů (Otokar Březina)

MĚSTO

V soumraku neznámého světla uzřel jsem Město. A slunce,
  zbledlé a zbavené záře, viselo nad ním, 
  nic více než hvězda uprostřed hvězd.
  
Tisíce věží vyrostlo k oblakům a věže zbořené dávno 
  se zdvihaly stíny. Nesčetné davy se valily k bránám a z bran, 
  k neznámým slavnostem zvonily hudby, průvody kajících táhly,
  vojska se vracela z bojišť, v železech kráčeli vězni, 
  a stíny, jež vystouply z hrobů, bloudily uprostřed davů 
  a hlas jejich mísil se do hlasu živých a vládl: 
  spojovali ruce neznámých, v polibky milenců padal jich úsměv,
  kde mezi objetím prošli, ramena rozpjatá klesla, 
  a z jejich očí, nezavírajících se, teskných výčitkou viny, 
  svítila tajemná slunce a lila se ona záře, 
  jež topila Město a tisíce živých v své zádumčivé chvění.
  
I bloudil jsem samoten uprostřed množství, tep mého srdce 
  umíral v tepotu nesčetných srdcí živých i mrtvých 
  a magická vlna všech našemu dni zhaslých zraků 
  mi svítila v duši. A tam jsem tě potkal: 
  z tvého dechu mi zavála vůně mých nejhlubších samot, 
  otcovské země, éterných květů pod loubími teskného šera, 
  jež vyrostly v stříbrných deštích nočního nebe, 
  a v hlase tvém chvěly se hlasy, jež slýchal jsem z bloudících větrů 
  v praskotu svého ohně osamělého.

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):