Část II
STÍN
Pronásledoval stíny, ačkoliv sám byl jedním z nich.
Homér
Zloděj vždycky zloděje pozná.
Thomas Fuller
KAPITOLA DESET
New York, říjen 1988
Pevné a pružné ruce v černých rukavicích ručkovaly obratně po tenkém laně opatřeném uzlíky. Lano bylo sice tenké, ale neobyčejně pevné. O padesát poschodí níže po časném ranním deštíku svítily vesele ulice Manhattanu.
Všechno byla otázka přesného načasování. Bezpečnostní systém byl velice dokonalý, ale nikoliv neproniknutelný. Přípravné práce už byly provedeny před několika hodinami na počítači včetně všech výpočtů. Alarm byl odpojen a to byla nejzákladnější práce. Na chodbách byly instalovány kamery a to předurčilo způsob vloupání. Vstup zevnitř by totiž byl krajně riskantní. Naštěstí existovaly jiné způsoby. Vždycky existovaly jiné způsoby.
Už jen chladně mžilo, vítr utichl. Kdyby se znovu zvedl, postava na laně by narážela do cihlového štítu budovy. Pouliční lampy vrhaly líné duhové pruhy do kaluží hluboko dole a na obloze těžké mraky přikrývaly hvězdy. Postava v černém se nedívala ani nahoru ani dolů. Na obočí pod přiléhavou čepicí z punčochy se jí leskly krůpěje potu, nikoliv však od strachu, ale ze soustředění. Posunula se o další kousek, pohled soustředěný na lano, zatímco silné nohy mírně pokrčeny se pro oporu dotýkaly zdi. Kotníky pracovaly pružně a citlivě, jako při tanci nebo běhu. Tak jako tělo i mysl zloděje byla důležitá, a to mnohem více, než vyžadovalo pouhé otevření zámku nebo odpojení alarmu.
Ulice byly prázdné a tiché, až na občasný taxík a osamělého opilce, který se potácel z méně luxusní čtvrti. Dokonce New York dokázal být ve čtyři ráno tichý. Pokud jde o postavu v černém, mohly dole vyhrávat fanfáry a mašírovat procesí, nic by se nezměnilo. Pro ni existovalo pouze lano. Chybný hmat, na zlomek vteřiny nepozornosti by mohly znamenat ošklivou smrt. –
Ale úspěch, úspěch bude znamenat všechno.
Jeden centimetr po druhém a úzká terasa s množstvím květin a masívním zábradlím se pomalu přibližovala. Zřetelně se již daly rozeznat póry a praskliny v cihlách i drobné trhliny a chyby v omítce. Kdyby se opilec podíval nahoru a byl schopen zaostřit pohled, černá postava by se mu jevila jako nějaký drobný plížící se hmyz nahoře v průčelí budovy.
A ráno by mu stejně nikdo nevěřil, protože by si mysleli, že je to výplod jeho kocoviny. Ani on sám by tomu nevěřil.
Bylo velice lákavé si pospíšit, co nejdříve ulevit křečovité bolesti v ramenou i v pažích a jedním skokem překonat posledních pár desítek centimetrů. Postava však s jistotou a trpělivě visela ve vzduchu a nechávala se vést instinktem.
Černé tenisky se lehce dotkly zábradlí, nohy se vyšvihly do vzduchu a přistály pevně na terase. Nikdo nezaslechl krátké, spokojené zasmání.
Nyní byl čas prohlédnout si město a všechny překážky, které byly překonány. Bylo to skvělé a oblíbené město, mohlo být domovem tomu, kdo nikdy skutečný domov nepoznal. Nezakrývalo špínu, vystavovalo na obdiv svůj třpyt, a čeho mu chybělo v jeho nelítostnosti, to vynahrazovalo v nekonečných možnostech.
Central Park vypadal v této sezóně z výšky padesátého patra jako barevná výšivka. Zlaté, bronzové a šarlatové koruny stromů jako by se chtěly triumfovat v pestrosti navzájem, než se přižene ostrý, studený vítr od Kanady a smete z nich moře listí.
Tahle část – Central Park West – byla ulicí, kde u dveří stáli vrátní, majitelé chodili na procházky se psy, bydleli zde lékaři a již v minulosti se tu zabydlela bohatá smetánka. Ačkoliv to byla jedna městská čtvrť, skutečné velkoměstské třeštění a mumraj byly jiný svět, vzdálený cestu taxíkem.
Za stromy a jezírkem se vypínaly vyšší, uhlazenější a lesklejší budovy než tenhle elegantní starý činžák. Ony byly jistým symbolem přítomnosti a pravděpodobným symbolem budoucnosti, matně se rýsující v dálce jako tajemný příslib. Všechno, co se dalo koupit, prodat nebo nějak zpeněžit, se odehrávalo uvnitř tamtěch budov, anebo v temnější podobě dole na ulicích. Každá tretka, každý …
